Pavel Hapal
Věk: 49
Bývalý vynikající záložník, odchovanec Sigmy Olomouc. Hrál mj. za Bayer Leverkusen, CD Tenerife, Spartu Praha, s níž se stal v ročníku 1999/2000 mistrem ligy. Reprezentoval Československo i Česko. Rovněž trenérská kariéra je bohatá, vedl polský Zaglebie Lubin, slovenské kluby Nitru, Žilinu a Senicu, z českých Spartu, Baník Ostrava, Mladou Boleslav, Opavu a Zlín. Od října loňského roku je trenérem slovenské fotbalové reprezentace. Podruhé ženatý, tři synové Lukáš (26 let), Ondřej (18) a Štěpán (15)
Nechtěl byste raději být na místě Jaroslava Šilhavého a vést českou reprezentaci?
K ní mám velice daleko. Rád bych sice vedl nejlepší výběr své vlasti, kterou jsem i jako hráč reprezentoval, ale bohužel nejsem na listině adeptů u lidí, kteří o tom rozhodují (A mužstvo má v gesci místopředseda za Čechy Roman Berbr). Na rozdíl od slovenské, protože v této zemi působím s mírnými přestávkami už nějakých dvanáct třináct let. Takže převzít český tým je jenom sen, ale zase musím říct, že teď má v Jardovi Šilhavém velice dobrého trenéra.
Kam řadíte ve své trenérské kariéře angažmá u národního týmu?
Je to absolutní špička, vrchol ledovce. Na Slovensku, ale i v Čechách hodně mediálně sledované. Na druhé straně rovněž zavazující. Reprezentace je v každé zemi jen jedna.
Jak vás vaši svěřenci berou? Jste pro ně cizincem?
Pro slovenský svaz s výjimkou krátké přestávky ve Spartě už pracuju čtyři kroky, dříve jsem vedl jedenadvacítku. Cítím se tu jako doma. Mám tu spoustu přátel, vynikajících kolegů. Věřím, že hráči mě respektují, mám velkou výhodu, že jsem jich hodně vedl už v jedenadvacítce a dobře se známe. A co se týká fanoušků, trenér je oblíben podle výsledků. Teď se to tak proměňuje, něco se povedlo, něco méně.
Uráželi vás někdy po prohře na základě národnosti?
Když jsem trénoval kluby, tak se mi stalo, že na mě někdo byl sprostý a urážel mě. Táhni domů a podobně. U reprezentace jsem zatím podobnou špatnou zkušenost nezaznamenal.
Mluvíte s hráči česky, nebo jste přešel na slovenštinu?
Česky, ale nějaké slovíčko mi do ní občas vlítne. Slovensky bych dokázal mluvit, ale může se přihodit, že mi nějaký výraz nenaskočí, a než mluvit špatně slovensky, je lepší mluvit normálně, jak mi jazyk narostl. Chyby a přeřeknutí působí směšně až trapně, dávat hráčům příležitost k posměškům se nevyplácí. A třeba o přestávce, kdy není čas na dlouhé vysvětlování, musím přesně sdělit pokyny, a ne přemýšlet, jak se co řekne. Naopak hráči na mě někdy mluví česky, ale spíš z recese. Zvláště když použiju výrazy, které ve slovenštině mohou nabýt jiného významu.
Uvedete konkrétní příklad?
Když nacvičujeme zakončení, nabádám je, aby do míče netrkali, ale jenom na prudký centr nastavili hlavu. Pak od nich slyším, 'netrkej, netrkej'. A my Čechoslováci dobře víme, co znamená ve slovenštině 'trtkať'.
V kvalifikaci o postup na ME 2020 váš tým porazil velkého rivala Maďarsko 2:0, což vzedmulo národní hrdost. Jste nyní hrdina?
To ne, to si nemyslím, hned jsme prohráli ve Walesu. Ale vítězství nad Maďarskem má obrovskou hodnotu, jde o vyhecovaný zápas, větší než proti Česku, i když jsme žili ve společném státě přes sedmdesát let. Jde o velmi napjaté vztahy. Vzpomínám si, jak jsem jako sedmnáctiletý kluk jel na jižní Slovensko na nějaký turnaj a viděl jsem nápisy v maďarštině. My Češi tohle nikdy nedokážeme úplně pochopit.
Určitě máte hráče maďarského původu i v mužstvu. Jak tento souboj pojímali?
Já mám i v realizačním týmu kolegy, kteří mluví maďarsky. Pro ně byl tento zápas také velice specifický. Dokonce doktor (MUDr. Zsolt Fegyveres), který žije v Györu, ale pracuje v Dunajské Stredě, mi říkal, že dostal pár zlých esemesek za to, že se radoval.
Odborníci tvrdí, že slovenský tým má nyní více nadprůměrných osobností než český. Máte stejný názor?
Tvrdím, že se ve slovenské reprezentaci skrývá vysoká kvalita, a věřím, že se to projeví i ve výsledcích. A právě výsledky jsou určující. My si můžeme říkat, co chceme, ale na hřišti se všechno ukáže. Stačí jen připomenout, že Slováci s Čechy v nedávné Lize národů loni na podzim dvakrát prohráli. Mně se však nesmírně líbí nadšení, které tu panuje. Je to malá země, fotbal není tak ekonomicky silný, ale především se s talenty pracuje s velkým zaujetím. Bez upřímného vztahu to nejde.
Kterého hráče byste si vzal z českého reprezentačního týmu?
Máme starosti s klasickým hrotovým útočníkem, tak bych se zaměřil tímto směrem. Dokázal bych si přestavit sestavu s Liborem Kozákem, který nyní hraje ve Spartě.
Za federace se říkalo, že Češi vkládají do mužstva mozek, Slováci srdce. Platí to stále?
Slováci jsou až neskuteční srdcaři a v případě reprezentace vlastenci. Když někoho nenominuju, neskrývá obrovské zklamání. Všichni by tam chtěli být a udělat pro Slovensko maximum. Nikdy se mi nestalo, že by se někdo omluvil. Dokonce mi zatajovali i mírné zdravotní potíže, jen aby nechyběli. Když největší osobnost Marek Hamšík přestoupil do Číny, první jeho telefonát zněl: Co nároďák? Jestli s ním ještě počítám. Když jsem mu řekl, že ano, moc mi poděkoval. Takový to má pro něj význam. A pro ostatní taky.
Obrovské národní sebevědomí vzedmuly i prezidentské volby, v nichž zvítězila Zuzana Čaputová. Vnímal jste je?
Mě se netýkaly, mám české občanství. Ale moji kolegové to prožívali hodně silně. Koho kdo volí, proč, diskutovalo se o tom hodně. Nebylo to ovšem ve zlém.
Myslíte, že se s ní někdy setkáte?
Jedině kdybychom vyhráli EURO 2020. Pak by mě nejspíš jako trenéra evropských šampionů přijala.
Přestěhoval jste rodinu do Bratislavy?
Mám sice v Bratislavě byt a mohu kdykoli zůstat, ale víc dojíždím. Na začátku týdne jsem na Slovensku, jinak se snažím být hodně s rodinou, která zůstala na Moravě. Do Olomouce to není tak daleko, 250, možná 270 kilometrů. Není to taková dálka. Pokud není mezi Vyškovem a Brnem nějaký problém, jede se plynule. Mnohem horší je spojení do Prahy po D1. Nejstarší syn Lukáš hraje druhou ligu v Třinci, osmnáctiletý Ondra je na hostování ve Spartě, nejmladší Štěpán kope za Sigmu.
Vaše poslední angažmá v Česku ve Spartě Praha nebylo příliš vydařené. Jak ho s odstupem doby hodnotíte?
Na rovinu říkám, že ne moc v dobrém. Byla to krátká epizoda, kdy se majitel (Daniel Křetínský) po prohře v předkole Evropské ligy se Spartakem Subotica rozhodl, že už pokračovat nebudu. Chtěl jsem, aby v mužstvu a v celém klubu nastaly nějaké změny, možnost něco ovlivnit jsem ale neměl. Chtěl jsem se vrátit na česko-slovenskou cestu, nebylo mi to umožněno. To přišlo až pak.
Máte vysvětlení, proč to nebylo umožněno vám?
Nejspíš ještě nenazrála doba. Pořád ještě byli v klubu přesvědčeni, že zahraniční cesta je správná. V následném přestupovém období ale už přicházeli čeští hráči. To za mě nebylo, i když jsem to chtěl. Neměl jsem možnost přivést hráče, které jsem si vytipoval.
Ale přiznáváte, že vyřazení s průměrným srbským klubem, který v domácí soutěži bojoval ve skupině o udržení, byla ostuda?
To byla, to nepopírám. A na úvodní porážce jsem měl podíl jako trenér i já. Ale pořád byla před námi ještě odveta. Jak by to dopadlo, kdybych mužstvo ještě vedl já (převzal ho sportovní ředitel Zdeněk Ščasný, pozn. red.), to se už nedozvíme.
Cítím ve vás velké zklamání.
Tohle angažmá mi přineslo velké zklamání, to nepopírám. Ale zase bez vyhazovu ze Sparty bych nebyl tady, a práce u slovenského týmu mě naplňuje. Když jsem ho převzal, volal mi bratr a připomenul mi, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Vypadá to, že jste nabídku čekal. Je to tak?
Vůbec, přišlo to náhle. I můj předchůdce Ján Kozák skončil nečekaně. Moje jméno v prvním výběru nepadlo, nebo jsem to aspoň nezaznamenal, až pak se vylouplo a nakonec jsme se dohodli.
Vaše trenérská kariéra je bohatá, ale chybí vaše rodná Olomouc. Mrzí vás, že nikdy nabídka nepřišla?
Sigma je určitě srdcovka, tuhle nabídku bych těžce odmítal. Možná se jí ještě dočkám. Uvidíme.
Dovedete si představit, že byste po skončení kariéry zůstal na Slovensku?
Nechávám tomu volný průběh. Jsem tady spokojený, lidé mě respektují. Představit bych si to dovedl.
