Jak často se vám stane, že si někdo rýpne, jestli jste neskončil s fotbalem moc brzo?
Stává se to poměrně často. Toho rozhodnutí ale vůbec nelituju. Spíš naopak. Co se mělo stát, se stalo. Je to dva roky a že by mi ligový fotbal nějak chyběl, to rozhodně nemůžu říct. Mám spokojený život.
Pamatujete si ten okamžik, kdy se ve vás něco zlomilo a řekl jste si, že s fotbalem končíte?
Ono to postupně eskalovalo. Do Opavy jsem se strašně těšil. Pod trenérem Jiřím Balcárkem jsem nastupoval, fotbal mě zase začal bavit. Jenže s příchodem trenéra Radka Kováče se něco stalo, doteď nevím co. Přeřadili mě do béčka s tím, že si můžu hledat angažmá. Ale někam do druhé ligy se mi nechtělo, tak jsem čekal, co bude. Nakonec jsem nesměl hrát ani za béčko, jen jsem běhal kilometry kolem hřiště a ztrácel motivaci.
V nějaký nový impulz někde jinde jste nevěřil?
Začal jsem si uvědomovat, že už fotbal hraju jen proto, aby mi to, lidově řečeno, jen píplo na účet, ale jinak jsem z toho žádnou radost neměl. Řešil jsem ještě jiné nabídky, nějaké ze zahraničí, ale malá měla před nástupem do školky a já už rodinu nechtěl nikam jinam tahat.
Měl jste plán, co budete dělat?
První myšlenka byla, že zůstanu u fotbalu. Volal jsem majiteli Zlína panu Zdeňku Červenkovi, že budu končit s fotbalem a jestli bych nemohl dělat třeba vedoucího mužstva. Nabízel jsem mu, že to klidně budu dělat půl roku zadarmo, pak si to vyhodnotíme a řekneme si, co dál. Chtěl jsem prostě zůstat v kabině s klukama, pomáhat jim, zajišťovat servis týmu.
Co na takovou nabídku říkal?
Pan Červenka slíbil, že to projednají a ozvou se mi. Ale nikdo se mi neozval. To mě zklamalo, tak jsem to nechal plynout. Ve hře byla i trenéřina, protože nějaké trenérské licence mám, ale pak jsem si říkal, že být kouč je možná ještě horší než hráč. Člověk je někde tři čtyři měsíce a pak vás vyhodí, když se nedaří. Takové kolotoče jsem kvůli rodině nechtěl riskovat.
Jak jste se tedy dostal od fotbalu k prodávání aut?
Byla to úplná náhoda. Jeli jsme se ženou z Prahy domů a ona si všimla billboardu, že Mercedes Benz Samohýl ve Zlíně nabírá nové zaměstnance. Říkala, jestli to nechci zkusit tam zavolat. Ale nevěřil jsem, že by mě vzali. Přišel jsem z fotbalu, všehovšudy mám výuční list na obráběče kovů a o autech vím, že má čtyři kola a volant.
Nakonec jste ale přece jen zvedl telefon…
Někdy od ledna do března jsem to nechal uzrát, pořád jsem tou dobou řešil spíš návrat k fotbalu. Ale pak jsem si říkal, že už bych měl něco dělat, tak jsem to zkusil. Zavolal jsem, v pondělí jsem šel na pohovor, po kterém jsem si ale říkal, že to asi neklapne. Z fotbalu jsem zkušenosti s pohovory neměl, nevěděl jsem, jak to chodí.
Souběžně s tím jsem měl záložní řešení a předdomluvené angažmá ve slovinské lize, ve středu jsem měl jet podepsat smlouvu. Jenže ze Samohýla se v osm ráno ozvali, ať přijdu na druhé kolo pohovoru. Tím pádem jsem vsadil všechno na jednu kartu a definitivně fotbal odpískal.
Fotbalisté mají rychlá a luxusní auta docela rádi, že? Pomáhá vám vaše minulost?
Nebudu zastírat, že díky kontaktům, které jsem si ve fotbale udělal, a to nejen z něj, ale ze sportovního prostředí obecně, nemám výhodnější pozici. Nějaká auta už jsem díky tomu prodal. Pomohlo mi i to, že jsem komunikativní typ. Jako hráč jsem dělal rozhovory v médiích a nikdy mi to nedělalo problém. Ale s čím jsem se musel potýkat, byly technické parametry aut.
Je pravda, že někdo, kdo zná jen čtyři kola a volant, má k prodejci aut daleko. Jak jste to zvládal?
Musel jsem se to naučit. Ale přiznám se, že ze začátku jsem na to měl strategii. Je normální, že když začínáte prohlídku auta v salonu, nejdřív klientům ukážete předek auta, pak se podíváte dovnitř, a pak dále. Já jsem s nimi šel nejdřív k zadku auta, kde jsem si přečetl, co je to vlastně za auto a pak jsem dělal chytrého. Horší bylo, když přišla auta z výroby třeba bez označení, to jsem byl v pasti.
Fotbalisté kupují sporťáky
Kdo z fotbalového prostředí už má tedy auta od vás?
Nebudu říkat kdo, nevím, jestli by kluci vůbec chtěli být takhle jmenovaní, ale už jsem prodal auta do Sparty, do Slavie, do Liberce, do Slovácka. Když jsou kluci spokojení, tak se vám kontakty rozvětví jako nějaký strom a už se vám ozývají další sami. Dokonce i ti, co hrají v reprezentaci třeba.
Jaké typy aut je nejvíc zajímají?
Jdou hlavně po sportovních modelech, AMG, o které se ve firmě starám, a pak je zajímají samozřejmě rodinná SUV. A i s tím jsem jim schopný poradit a pomoct.
Čas od času se objeví nějaký ten fotbalový škraloup hráče, co si v autě nepočínal zrovna podle přepisů. Jaký vy jste řidič?
Musím to zaklepat, ale co vlastním papíry, ještě jsem neměl autonehodu. Ale rychlou jízdu mám rád, co jsem teď víc přičuchl k autům, tak se jezdíme projet třeba i do Brna na závodní okruh.
A hlavně jezdíte rallye, to není zrovna běžný koníček. Jak jste se k němu dostal?
Je fakt, že už mám odježděné dva závody jako jezdec a možná přibydou i nějaké další. Vždycky jsem byl tak trochu blázen a chtěl jsem si všechno zkusit. Tak jsem to jednou zkusil na Mikulášské rallye jako spolujezdec. Lidi z tohoto sportu mě varovali, že rallye je droga, která mě nepustí. Já nechtěl věřit, ale měli pravdu. Udělal jsem si licenci a po roce jsem jel stejný závod jako řidič a teď mám za sebou i jeden rallye sprint.
Takže to není jen tak sednout do auta a jet rallye, musíte mít licenci.
Přesně tak, k tomu zdravotní prohlídku, která je podobná jako ve fotbale, musíte projít i speciálním znalostním testem a pak si sehnat pronájem nějakého závodního auta. Jenže to není zrovna levný koníček. Kdyby byl, na rovinu říkám, že si chci odjet celý český šampionát. Potřebujete sponzory a ty v téhle době není snadné sehnat. Sním o tom, že bych si jednou zajel Barum Rallye, ale tam jsou třeba ještě třikrát tak větší náklady než na start rallye sprintu, který mám za sebou.
Výsledkově to tedy není žádná sláva, končíte spíš až v druhé polovině startovního pole, ale zjevně vás baví ten adrenalin. Je to srovnatelné s nějakým vítězným gólem s v závěru ligového zápasu?
To se nedá srovnávat. Pamatuju si, že ve Zlíně jsem hlavně ten první rok kopal asi dvě nebo tři penalty v posledních minutách zápasu. Naštěstí jsem je proměnil a adrenalin i euforie byly veliké, ale rallye je úplně něco jiného. Tam sednete do auta a nevíte, kde vám to ustřelí. Jedou před vámi další auta, která nahrabou na silnici spoustu nepořádku z krajnice, pořád musíte být ve střehu. Podle mě je adrenalin v autě třeba dvakrát větší než ve fotbale.
Pojďme obloukem zpátky k fotbalu, prožíval jste letošní trápení Zlína?
Fotbal už tolik nesleduju. Podívám se, když je v televizi nějaký šlágr. Koukal jsem docela na boj o titul. Co se Zlína týče, byl jsem tam letos na Spartě, zajel jsem na derby se Slováckem, pak ještě na polední zápas s Baníkem, ale jinak jsem tam nebyl. Upřímně po tom, co se stalo a o čem jsem už mluvil, mě to tam ani nijak netáhne. Nechci působit jako uražený, ale teď už se vidím spíš jako takový ten hospodský divák fotbalu. A když si takhle s odstupem pustíte třeba Ligu mistrů, tak je to úplně jiný svět a česká liga vám nemá moc co nabídnout.
Ale sám říkáte, že jste sledoval boj o titul. Překvapilo vás, že Sparta přeskočila Slavii i Plzeň?
Nevím, jestli to můžu říkat, zas dostanu od lidí nasypáno, ale teď už mi to asi může být jedno. Každý asi ví, že když jsem přestupoval do Slavie, že se o mně říkalo, jak jsem v mládí fandil Spartě. To je pravda a i proto jsem byl teď rád, že Sparta konečně urvala titul. Tým mi přišel sympatičtější, trenér Priske Spartu změnil, kluci byli semknutí, moc jsem jim to přál. I z pozice nestranného diváka se mi fakt líbí, že tituly nevyhrává pořád jeden tým. Ať si tu slávu každý zažije, je to pecka.