Jan Hable ale nakonec velké naděje nenaplnil. Ve Florencii nedostal jedinou šanci, neprosadil se ani v Ascoli, až se přes angažmá v řecké Kerkyře vrátil zpět do Čech.
Hrál za ostravský Baník, pak byl u návratu Hradce Králové k návratu do nejvyšší soutěže.
Více mu ale zdravotní stav nedovolil. Kvůli přetrvávajícím problémům zejména se zády ukončil profesionální fotbalovou kariéru už v sedmadvaceti letech. Deset let poté, co s českou sedmnáctkou na mistrovství Evropy získal fantastické stříbro, osm let po bronzu devatenáctiletých.
"Byl to takový sešup. Vím, že ta kariéra mohla být jiná, ale asi to tak mělo být. Mám zase jiný pohled na svět, jiné možnosti, co dělat. Takže to rozhodně neberu jako nějakou tragédii," ujistil jednatřicetiletý Hable v rozhovoru pro Aktuálně.cz o své momentální spokojenosti.
Příliš dlouho si neužil ani fotbal hraný pro radost v nižších soutěžích. Před dvěma lety mu fotbalový život definitivně ukončil zbytečný brutální zákrok soupeře v krajském poháru. Přesto nezahořkl. Ačkoli mu fotbal chybí, s chutí se vrhnul na nové výzvy.
Fotbal už vůbec nehrajete?
Už vůbec. Naposledy jsem hrál za Náchod krajský přebor a divizi. Ale teď už to nejde, po tom zranění.
Můžete přiblížit, co se tehdy stalo?
Bylo to semifinále krajského poháru, hráli jsme proti Červenému Kostelci. Vedli jsme 4:0, nebylo co řešit. Jeden mladý kluk do mě bezmyšlenkovitě zajel skluzem a přelomil mi nohu.
O jaké zranění přesně šlo?
Zlomená lýtková kost, vykloubený kotník, přetrhané vazy. Bylo to ošklivé, kotník jsem měl do pravého úhlu. Musela pro mě sanitka až na hřiště, šel jsem okamžitě na operaci. Šílené. Taková docela blbá tečka za fotbalem.
Chybí vám fotbal? Nechystáte návrat?
Občas mi chybí, hlavně ta parta kolem. A cukání teď mám, přece jen už jsou to dva roky, tak uvidíme. Lehce sportuju, ale ještě jsem se pořádně nerozběhl, větší akce mi zatím doktoři zakázali.
Profesionální kariéru jste ukončil už v sedmadvaceti letech. Čemu to přisuzujete?
Asi hlavně problémům se zády. Ten jejich stav se kazil postupně. Nebylo to nic příjemného. Najednou jsem cítil, že mě to omezuje, že jsem všude o krok pozadu. Nemohl jsem běhat takovým způsobem, jak jsem byl zvyklý, tedy oběhat celé hřiště. Ale jsem si jistý tím, že viníkem jsem já sám.
Jak to myslíte?
Byl jsem taková zvláštní povaha. Měl jsem to všechno kolem fotbalu hodně vydřené. Neměl jsem rád, když na tom byl někdo o trochu líp, fyzicky a kondičně. Když jsem nehrál, tak jsem chtěl hrát a trénoval jsem až moc. Doktoři říkali, že je to přetrénování. Odrovnal jsem se, tělo řeklo stop. Byl jsem takový blázen do tréninku, strašně mě to bavilo a neuměl jsem odpočívat.
V juniorském věku jste byl považován za jednoho z velkých talentů evropského fotbalu. Tvrdilo se, že máte podobný potenciál jako Pavel Nedvěd nebo Tomáš Galásek. Vnímal jste tehdy tyhle spekulace a jak na vás působily?
Určitý tlak to pro mě byl, to je jasné. Ale na druhou stranu to bylo příjemné. V té době se ta srovnání dělala, ale já byl spíš takový dříč. Na hřišti jsem dělal černou práci. Nebylo to o tom, že bych byl nějaký supertalent. Něco jsem měl, ale spíš si myslím, že to bylo vydřené.
V sedmnácti jste přestoupil do Fiorentiny. Neodehrál jste tam ale nakonec ani zápas. Cítil jste tam vůbec někdy šanci nebo šlo o absolutní ztrátu iluzí?
V té době Fiorentina nakupovala každý půl rok velké hvězdy, konkurence byla obrovská. Pro mě to byla velká mentální škola, spíš než cokoli jiného. A taky parádní zážitek. Viděl jsem, jak to funguje v opravdu velkém evropském klubu. Fotbalově to bylo těžké, byl jsem hodně mladý, neměl jsem na to mentalitu. Málokdo si s něčím takovým dokáže v tak mladém věku poradit. Byl jsem tam sám, bez rodiny. Možná kdybych měl tu hlavu, co mám teď, bylo by to jiné.
Se svou konkrétní zkušeností, doporučil byste dnes fotbalistům odcházet do Evropy v tomhle věku, nebo by měli ze začátku spíše rozvíjet kariéru doma?
Těžko říct, nechci radit. Asi je to případ od případu, záleží na člověku, jestli se s něčím takovým srovná a prosadí se. Samozřejmě akademie jsou tam mnohonásobně lepší a kvalitnější než v Čechách a mě ten odchod dal zkušenosti, které bych jinde nezískal. Na druhou stranu, když jsem šel na hostování z Fiorentiny do Baníku pod trenérem Koubkem, tak mi to taky dalo strašně moc. Být v týmu s velkými hráči, jako byli René Bolf nebo Rudolf Otepka, to bylo úžasné. Za ten rok jsem se zlepšil o dost víc, než předtím za rok a půl ve Fiorentině.
V sedmnácti jste hrál v Barceloně na malém Camp Nou za výběr Evropy. Byl jste kapitán, dokonce hráč zápasu. Jak na to vzpomínáte a jaké hvězdy, které se později chytly ve špičkových klubech, tam tehdy s vámi seděly v jedné kabině?
Velký zážitek. Je to ale strašně dávno, už se na to nijak neohlížím. Kdo tam tehdy byl? Musel bych zavzpomínat… Marko Marin, který pak hrál za Chelsea, Bojan Krkič z Barcelony nebo současný brankář Juventusu Wojciech Szczęsny. Ale na někoho hvězdného jsem určitě ještě zapomněl.
Kdy se to začalo lámat, kdy jste poprvé cítil, že se kariéra neodvíjí tak, jak jste si představoval?
Když jsem se v roce 2013 vracel z angažmá v Řecka, už jsem na sobě drobné problémy cítil. V tu chvíli jsem si ale vůbec nepřipouštěl, že by to mělo ohrožovat kariéru. Myslel jsem si, že je to normální únava po sezoně. Začátek v Baníku pak byl slušný, po pár měsících už to ale přestalo být ono. Řešil jsem to i s trenérem Pulpitem, nebyl jsem schopný makat úplně naplno. Energie se začala vytrácet.
Co nakonec bylo konkrétní příčinou toho, že zdraví přestalo sloužit?
Doktoři nejdřív nevěděli, o co jde. Strašně se to vleklo. Až udělali celkové vyšetření, zjistilo se, že to jde od páteře, byly tam nějaké deformace. Problém byl i v pánevním dně. Hodně mě od toho začaly bolet břišní svaly a třísla.
Rozhodnutí skončit v sedmadvaceti, to nesvede každý. Spousta lidí se snaží to zlomit do poslední chvíle, nemají žádný plán B, čím by se mohli živit. Jak to rozhodování probíhalo u vás a proč jste se tak rychle rozhodl?
Pro mě to potom byla největší úleva. Rozhodl jsem se skončit a všechno ze mě spadlo. V žádném případě jsem nechtěl jen přežívat, stagnovat, čekat na nějaký zázrak. Fotbal jsem si užíval, když jsem ho mohl hrát naplno, takhle už ne. Když jsem byl v Hradci, měl jsem třeba období, kdy jsem tři měsíce nebyl s týmem a dělal jenom speciální cviky. Bez týmu, bez party, to už nebylo ono.
Čím se teď živíte?
Mám cateringovou a event agenturu. Dodna party. Děláme svatby, oslavy, firemní večírky a další eventy. Od jídla až po zábavu. Také máme bar a diskotéku tady v Novém Městě nad Metují, plánujeme další projekty, navzdory tomu, že nám teď doba příliš do karet nehraje. Našel jsem se v tom, nadchlo mě to a mám také víc času na rodinu.
