Měl jste plán, co budete dělat po fotbalové kariéře?
Ono během kariéry na to, co přijde po ní, moc nemyslíte. Pokud nejste už v mládí chytří, neučíte se dobře a nedoděláte si nějakou školu, čeká vás po konci s fotbalem velký skok a změna. Máte složitější si něco najít. Já jsem bohužel nebyl tak rozumný, abych se průběžně připravoval, takže jsem nic vymyšleného neměl, jen jsem chtěl pro začátek zůstat u fotbalu.
A jak jste se dostal k masírování?
Nejdřív jsem zvažoval trénování, ale to také vyžaduje cestování, nikdy nevíte, kde jak dlouho vydržíte, a to jsem rodině nechtěl udělat. Probírali jsme to s šéfem klubu v Mladé Boleslavi, s panem Josefem Dufkem, a tehdejším trenérem Karlem Jarolímem a napadlo nás, že bych mohl být masér. Udělal jsem si maserský kurz a začal jsem pracovat u A-týmu, kde jsem byl do uplynulé sezony, kdy přivedli Honzu Skoupého, který tam působil už přede mnou jako masér.
Což je také bývalý fotbalista. Je to výhoda, když se stane hráč masérem?
Myslím, že když začínáte masírovat, je to pro vás jako pro sportovce daleko snazší než pro toho, kdo s tím nemá takové zkušenosti. Sám vím, jaká masáž mi vyhovovala, co mi bylo příjemné, co bylo účinné a pomáhalo mi ve výkonu. A to se teď snažím lidem předávat.
Týmoví maséři bývají i takoví šašci kabiny, starají se o dobrou náladu. Byl to váš případ?
Tím, že jsem donedávna hrál, tak jsem jim kolikrát dal i nějakou fotbalovou radu. Někdy jsem se i zapojil do tréninku, když nebyl potřebný počet hráčů. Ale jinak jsem se prostě staral o jejich tělo, aby byli na každý den dobře připravení a dodržovali pitný režim.
Nicméně teď jste už rozhodl fotbalové prostředí opustit a zkusit práci maséra v lázeňském salónu v Poděbradech. Jak vám to jde?
Máme otevřený menší salon, kde provozuju masáže, a moc mě to baví. Lidi za mnou přijdou s nějakým problémem, co je bolí, co je trápí, a já se snažím přijít na to, co jim pomůže. Většinou jejich bolest po nějakých dvou třech dnech odezní, tak mi to snad jde. To je má motivace jim takhle teď pomáhat.
Bude to změna masírovat nejen muže, ale i ženy?
Teprve začínáme, masíruje tu se mnou ještě jedna kolegyně, tak si klienty rozdělujeme. Zatím to vychází tak, že masíruju hlavně pány, ale určitě se nebráním ani klientkám.
Pomáhají vám kontakty z fotbalového prostředí?
Teď jsem zrovna masíroval Jirku Krejčího, který se mnou hrál i v Rumunsku a teď dělá skauta pro Slavii, ale jinak je to tak půl na půl. Někdo mě z fotbalu zná, někdo vůbec.
Chodí za vámi klienti proto, že chtějí masáž od někdejšího slavného fotbalisty?
To zase ne. Spíš jim o mně někdo řekne, kdo byl třeba spokojený, a tak se ke mně dostanou. Chci, aby si ke mně přišli hlavně odpočinout, zrelaxovat se, ulevit si od bolesti. Nejčastěji chodí s bolestmi zad. Tak s nimi snažím přijít na to, jak jim pomoct. Pak je i důležité, aby se mnou dál komunikovali, jak masáž zafungovala. Nechci být jen obyčejný masér, do budoucna si chci ještě rozšířit obor.
O co půjde?
Ještě to nechci úplně zakřiknout, takže nebudu zacházet do podrobností, ale bude to pořád v oblasti zdraví, stability těla a podobně. A to by mělo jít ruku v ruce i s tím masérstvím.
Médii vlastně nikdy neproběhl titulek "Lukáš Magera ukončil kariéru". Váš odchod z vrcholového fotbalu byl postupný, měnil jste jen soutěže za nižší a nižší - Mladá Boleslav, Brno, Zápy, teď Poděbrady. Vypadá to, že s fotbalem neumíte přestat, cítíte to tak?
Ano, fotbal mě pořád baví. Je to i o tom, že se aspoň pořád hýbu, když mi to zdraví dovoluje. Samozřejmě nějaké památky na ligový fotbal na těle mám, ale tady na ten vesnický fotbal to pořád stačí.
Nikdy vám neproběhlo hlavou, že byste skončil s fotbalem úplně?
Když jsme nepostoupili s Brnem, byl jsem z toho hodně zklamaný. Baráž dopadla, jak dopadla. Ještě pár let poté se mluvilo o tom, že to nebylo úplně férové. Ale pořád jsem chtěl v Brně zůstat. Vydrželo to jen půl roku, než přišel nový trenér Miloslav Machálek. Ten se chtěl obklopit hráči, kterým sám věří a které si třeba přivedl. Což jsem já nebyl. Tam jsem zvažoval, jestli neskončit.
Ale neskončil jste…
Zvažoval jsem další možnosti a ozvaly se Zápy, což byla dobrá možnost se přiblížit domovu a ještě něco odkopat ve třetí lize. Jenže pak to celé zastavil covid a po něm jsem začal hrát doma v Poděbradech.
Exligisté to na těch "vesnických fotbalech" nemívají jednoduché, protihráči se na ně chtějí vytáhnout, okopávají je, nadávky trousí i fanoušci z tribun. Toho jste se nebál?
Ani ne. Popravdě nadávek od fanoušků jsem si dost vyslechl i v lize. Ale ano, zažívám to. Protihráči jsou urážliví, nepříjemní, neváží si toho, že člověk před ním něčeho dosáhl. Ale to je povahou lidí, s tím nic neudělám. Pak jsou zase hráči, kteří si vás váží, a když už do vás zajedou, omluví se vám.
Bývalí profíci se v nižších soutěžích často uklidí na nějaký jiný post, aby si ten konec kariéry zpestřili nebo aby třeba nemuseli tolik běhat a trénovat, jak to máte vy?
Taky jsem se uklidil, ale na střed zálohy. Chodím si mezi obránce pro balony a snažím se tu hru nějak režírovat a užívám si to. Kdybych měl někde nahoře sklepávat míče, jako jsem to dělal celou kariéru, to už by mě nebavilo.
