Dlouhých třiašedesát let trvalo, než se slavná Brazílie představila na českém území. Teď už předposlední duel se datuje k 21. dubnu 1956 a jen tak pro ilustraci - o čtyři dny později byl odvolán nechvalně proslulý ministr obrany Alexej Čepička.
To, že se pětinásobní mistři světa do Prahy vrátili, jsou kladné body pro FAČR. Což ostatně nezapomněli moderátoři na hrací ploše o přestávce zápasu náležitě připomenout a vrchnosti poděkovat.
Hvězdný lesk ze zápasu, který vyšel na cirka šestadvacet milionů korun, ovšem rozpaky nad formou české reprezentace úplně nerozehnal, propadák z Anglie nepřekryl. Na vítězství v Praze stačil Brazilcům jeden poločas. O jejich "nadšení" z přátelského zápasu mimochodem svědčil fakt, že se brazilští náhradníci ani neobtěžovali se o pauze rozcvičit.
To ale nic nemění na faktu, že Češi odehráli slušný poločas. Dobře presovali, soupeři nedávali prostor na rozehrávku. A kromě gólu si dokázali vytvořit i několik solidních šancí: pokud by alespoň jednu další proměnili, z pověstné Csaplárovy pasti by se už "kanárkům" unikalo podstatně hůř.
Ve druhém poločase ale Coutinho a spol. přešli do rychlejšího módu a obnažili nedostatky českého týmu, které v pátek tak nemilosrdně trestali Angličané.
Rozpačitý výkon národního týmu podkreslila atmosféra na Sinobo Stadium, kde bylo místy ticho jako v kostele. Asi proto, že se většina diváků přišla na Brazilce podívat, masivním povzbuzováním národního týmu Eden zarezonoval poprvé až po hodině hry.
Aspoň tak vynikl výkon komentátora jednoho z brazilských rádií, jehož typicky brazilský, půlminutový výkřik góóóóóóóóóóóóóóóóól musel být slyšet až na protilehlou tribunu.
Show skončila, Šilhavého partu teď čeká tvrdá práce. Červnové domácí zápasy s Bulharskem a Černou Horou. Až tam se ukáže, zda se národní tým po éře Karla Jarolíma odrazil ode dna.
