Jak vnímáte své dosavadní devítikolové působení v Brně?
Zatím to nechci hodnotit. Po příchodu do týmu jsem se zranil, ale snažil jsem se adaptovat. S mužstvem jsem se sžil v pohodě a doteď jsem odehrál pět zápasů. Samozřejmě, že nemáme výsledky, jaké jsme si na začátku představovali, ale každá představa trenéra bývá odlišná od představ veřejnosti. Než si to všechno sedne, tak to může chvilku trvat.
Před návratem do Brna jste říkal, že složení kabiny je pro vás docela neznámou. Jak jste se s týmem sžil?
Během pár týdnů jsem kluky poznal. Vzali mě tady v pohodě, s tímto jsem nikdy problém neměl.
Trenér Svatopluk Habanec vás postavil na defenzivního záložníka i na stopera. Jaké to pro vás je, tak střídat posty?
Začal jsem tady normálně jako defenzivní záložník, což je moje pozice. S trenérem jsme se o záskoku bavili. Říkal jsem mu, že se mu budu snažit pomoct, přestože jsem záložník. Snažil jsem se na stopera připravit. Chápu, že to nemuselo být optimální, protože jsem zvyklý ze zálohy na něco jiného. Pokud bych měl hrát na stoperovi na delší dobu, tak bych něco musel měnit. Nejde tam třeba tolik vyrážet na protihráče dopředu, je třeba víc couvat a někdy předvídat.
Co říkáte na rozdíl mezi diváckou kulisou v Německu a v Česku?
Samozřejmě je to rozdíl. Na to si člověk musí zvyknout, s tím já nic neudělám. Nevím, proč tu lidé na fotbal nechodí. Jediný faktor, který by to mohl ovlivnit, jsou výkony. V Německu je okolo sportu úplně jiná kultura a mentalita. Lidé tam chodí na fotbal, protože chtějí. Baví je to, chtějí si zápas užít a zároveň se snaží podpořit svůj tým. Berou to jako kulturní věc, nejde jim jen o sport. V Česku, když se nevyhraje, všechno je špatně, když se vyhraje, všechno je dobře. Ani v Německu nikoho netěší, když se prohrává, ale snaží se to brát. Když vidí, že se tým snaží a bojuje, tak mu pořád fandí dál a jdou za ním. Výsledky jsou trochu v pozadí.
Proti Spartě si ale cestu do ochozů našlo přes devět tisíc diváků…
Stadion byl zaplněný a mělo to grády. Byl to jiný zápas, atmosféra byla lepší a diváky bylo hodně slyšet. Pro nás to bylo příjemnější. Neříkám, že jsme kvůli tomu hráli lepší fotbal, ale určitě je to dobře. Myslím, že i lidé mezi sebou si to užili víc. Je to víc fotbalové.
Tým vede, stejně jako když jste ve Zbrojovce před lety začínal, brněnský trenér. Tehdy to byl Karel Večeřa, teď je to Svatopluk Habanec. Je to důležité?
Je to představa pana majitele Bartoňka – mít tady lidi, kteří jsou s Brnem spojení, protože k tomu mají vztah. Chce, aby to hráči nebrali tak, že někam přijdou, něco vezmou a odejdou. Je docela důležité, když člověk má k něčemu vztah a chce, aby z toho něco bylo. Potom to má trošku jiný nádech, než když to někdo bere jen tak, že se to nepovedlo a půjde pryč. Když ke klubu máte vztah, dáváte mu úplné maximum.
V čem trenér Habanec vyniká oproti jiným, kteří vás trénovali?
Každý trenér je jiný. Každý dokáže pochválit, vynadat, vštípit nějakou představu. On se nám snaží vštípit nějakou svou filozofii, kterou musí mužstvo pochopit. Může to trvat delší nebo kratší dobu. Je to na týmu, záleží také jestli trenérovi sedí typologie hráčů a tak dále. Může se to všechno obměňovat. Trenérská práce je závislá i na hráčích. Někteří trenéři dokáží pracovat s tím co mají, ale většinou je to tak, že kouč má nějaké své představy a požadavky.
Jakou roli máte v týmu, zejména tedy k mladým hráčům?
Je přirozené, že se mladším snažím pomoct hlavně na hřišti. Aby se o mě mohli opřít na tréninku a v zápasech. Za nikoho nic ale neřeším, všichni jsme dospělí. Nikdo ode mě nemůže čekat, že bych někomu dělal tátu. Je to sport, já jsem se taky musel vypracovat. Samozřejmě mi někdo pomáhal a podporoval mě, ale člověk musí mít v hlavě sám, co chce. Radím, pomáhám, ale za nikým nechodím a nevodím ho za ručičku.
V čem jsou jiní mladí hráči v Česku oproti těm německým?
V Německu je jiná mentalita, mají jasno jestli chtějí hrát fotbal nebo ne. Teď nemluvím konkrétně o Zbrojovce, ale někdy to vypadá, že některým hráčům určitá úroveň stačí. Vím, že je těžké se někam dostat, ale jde to jen tak, že člověk na sobě maká a upozorňuje na sebe zápas co zápas. Když hráč zapadá do průměru nebo se mu povedou jeden dva zápasy, tak se člověk nikam nevyhrabe. Člověk by se měl snažit dávat tomu maximum, protože kariéra není dlouhá.
Jste nejúspěšnějším odchovancem Brna za dlouhé roky. Přitom ve Zbrojovce byla silná generace mladých hráčů, ale nakonec se v zahraničí neuplatnili. Dá se říct proč?
Je to cesta osudu. Nevím, jestli jsem byl ve správný čas na správném místě. Záleží, kolik tomu člověk dává, jak se k tomu staví, jestli je zdravý. Kariéru hráče ovlivňuje hrozně moc faktorů. Já jsem dělal maximum, abych se někam dostal. Určitě jsem něco dělal dobře, protože jsem hrál jedenáct let v cizině.
Zúčastnil jste se mistrovství světa v roce 2006, posledního kam se Česko kvalifikovalo. Jak na to vzpomínáte?
Byl to úspěch, byli jsme tam po dlouhé době, jako samostatný stát poprvé. Pro mě to ale neskončilo moc dobře, protože jsem dostal červenou kartu a byl jsem označen jako viník. (Polák po dvou žlutých nedokončil poločas rozhodujícího zápasu s Itálií o postup ze skupiny, pozn. red.) Bylo to tím, že jsem byl mladý a nezkušený. Byl jsem do zápasu tak zažraný, že jsem nevnímal, co se dělo okolo. Moc jsem chtěl až to tak dopadlo.
Vybaví se vám něco jiného kromě zmiňované červené karty?
Byl jsem hrozně rád, že jsem se mohl šampionátu zúčastnit. Tehdy už jsem hrál v Norimberku a měl jsem radost, že jsem mohl být v Německu při tom. Budu na to vzpomínat v dobrém, i když tam byla i ta červená karta. Snažil jsem se jet dál. Člověk to už neovlivní. Musí začít znovu makat a snažit se to nějak otočit, aby na to v hlavě zapomněl. Jsou momenty, kdy na mistrovství světa nebo v Lize mistrů překopnete bránu, nedáte penaltu, prostě selžete v rozhodujících momentech.
Co říkáte na kvalifikaci českého týmu na MS 2018?
Viděl jsem asi jen třicet minut s Německem. Kluci byli odvážní, ale jde vidět, že Němci jsou zkušení a mají větší kvalitu. Museli bychom zaparkovat před šestnáctkou, jak se říká, a nevyrážet. Já si cením toho, že trenér Jarolím chtěl hrát odvážně. Ale 3:0 můžou s Německem dostat klidně i Nizozemci, Turci,… Na druhou stranu to neberu jako alibi. Vidíme, že se máme co učit. Evropa je před námi.
