Jak zvládáte běhat mezi mladými vlčáky, ať už spoluhráči či protihráči?
Zvládám to zatím ještě docela dobře, i když stojí to síly a občas i bolí. Ale řekl bych, že to snad není z mé strany tak hrozné, abych nestíhal. Dokud budu stačit, tak bych se rád mezi o hodně mladšími na hřišti ještě udržel.
Po utkání se dáváte dohromady týden, nebo stačí jen několik dnů?
Už to není jako ve dvaceti, když se druhý den po zápase cítíte, jako by žádné utkání nebylo. Teď už nějakou dobu potřebuju, únava tam chvilku je, ale tělo mi naštěstí regeneruje docela dobře. Zatím s tím velké potíže nemám.
Určitě se neurazíte, když se zeptám na váhu. Při vaší výšce 185 centimetrů je oficiálně uváděno 87 kilogramů. Na těžkých zimních terénech je to hodně namáhavé ji tahat. Nepletu se?
Upřímně doznám, že jsem už dosáhl devadesátku… Je znát, když okolo vás lítají lehounké mušky. Musím své tělo a jeho přednosti využít jinak, abych je nepustil k míči.
Krátká zimní přestávka podle Petra Švancary byla nakloněna jedlíkům, kteří přes svátky nestihli tolik přibrat. Je to i váš případ?
Kratší pauzu jsem přivítal a vysloveně mi svědčila. Je mnohem lepší hrát než běhat, kor v zimě, když se začínalo na konci ledna a druhá liga ještě později. Jenom běháte, makáte a dřete, to není už nic pro mě. Za kratší pauzu jsem proto rád. Přes svátky si člověk dopřeje, povolí si víc než v probíhající sezoně, ale teď jsem to skutečně nepřeháněl.
Pavel Horváth v dobách hráčské kariéry schovával po Vánocích všechny dostupné váhy. Máte podobné metody, jak čelit případným pokutám za nabrání kil?
Ne, naštěstí u mě vánoční kila jdou rychle dolů a není to takový problém. Ale rozumím mu.
Jste už ve sportovní terminologii pokročilejším veteránem, jak se vám nyní líbí přezdívka "Mladý Rum", která odkazuje na přezdívku vašeho otce stejného křestního jména?
Abych řekl pravdu, nikdo mi tak nikdy neřekl. Tedy s tím "Mladý". Jenom jsem si někde na internetu přečetl, že ji mám, ale ve skutečnosti jsem ji nikdy neslyšel. Říkají mi po tátovi "Rum", to nepopírám, nebo jménem Pavle.
A vadí vám to?
Vůbec, slýchával jsem to od dorostu a za ta léta, to je asi dvacet let, jsem si zvykl. Rozhodně to neberu jako urážku, odkazuje na tátu, který něco ve fotbale dokázal. (bývalý československý reprezentant, dvojnásobný mistr se Spartou - pozn. aut.) Na mě spadla automaticky a nikdy jsem se jí nebránil.
Chodí se na vás táta pořád dívat?
Sleduje každé utkání, co jsem v Pardubicích, pokud mohl, nevynechal žádné domácí. Nyní jsou stadiony zavřené, tak se dívá pohodlně z obýváku z gauče.
Rivalita mezi Pardubicemi a Hradcem Králové, odkud pocházíte, je velká. Odpustil vám otec, že nyní kopete za "Perníkáře"? Když navíc váš děda byl členem památného mistrovského týmu z roku 1960.
V tom bych nic špatného nehledal. V Hradci mi v červnu 2017 skončila smlouva, prodloužení mi nabídnuto nebylo. Byl jsem volný a začal jsem hledat, kde bych mohl pokračovat ve své kariéře. Ještě jsem si nepřipadal tak starý, abych šel do fotbalového důchodu. Ozvaly se Pardubice. Jednaly rychle, byly seriozní. Beru to jako profesionál, nepídil jsem se, že jdu k největšímu rivalovi. Byl to pracovní posun.
Nikdo vám to nevyčítal?
Od fanoušků jsem něco málo schytal, něco si k tomu řekli. Ale je to stejné, jako kdyby vás vyhodili z továrny Hyundai a dostal jste nabídku od Škody. Pokud klub neměl o mě zájem, je to něco jiného, než kdybych já nechtěl v Hradci pokračovat. Já bych zůstal, ale vedení klubu a trenér Havlíček byli jiného názoru.
Bylo to pro vás zklamání?
Pro mě bylo především zklamáním, že jsme sestoupili. Měli jsme výborný mančaft, hráli jsme i celkem slušný fotbal, věřil jsem, že se to nestane. Bohužel… A také jsem si myslel, že tým dostane další rok šanci znovu se o návrat porvat. Kádr se však začal čistit, my starší jsme pomalu odcházeli, šanci dostávali mladší.
Pardubice jsou v lize nováčkem, při postupu se objevovaly obavy, zda budou na nejvyšší soutěž vůbec stačit. Jak jste je vnímal?
My jsme si především vychutnali postup, z klubového hlediska historický. Užili jsme si, co se nám všem povedlo. Před ligou nám moc nevěřili, prorokovali nám, že můžeme atakovat bilanci nejhorších týmů, které se do ligy probojovaly. Jestli vůbec získáme aspoň devět bodů. To člověka namotivovalo, aby se ještě víc snažil. Obavy o mužstvo jsem neměl. Za tři roky, co jsem v Pardubicích, jsem ho poznal, věděl jsem, jak pracuje, jakou má kvalitu. Nebál jsem se, že uděláme ostudu, byl jsem přesvědčený, že Pardubice budou hrát důstojnou roli.
Výkony a postavení v tabulce jsou ale příjemným překvapením i pro vás, ne?
Jsem rád, že všechno potvrzujeme a pohybujeme se v klidném středu tabulky. I když vím, že je za námi jen půlka sezony, na jaře se ukáže, na co máme. Každý zápas bude boj. Odstartovali jsme však dobře a to nám hodně pomohlo. Bylo by fajn to udržet a vyhnout se obavám o záchranu.
Kterého výsledku si zatím ceníte nejvíce?
Opakuju, že největším zážitkem byl pro mě postup, to je už historický zápis. Určitě tím dalším je první vítězství. Hned v úvodu jsme trochu smolně prohráli v Jablonci, pak doma porazili Teplice a následně remizovali s obhájcem titulu Slavií. Uvidíme, jaký zápis bude po skončení ročníku. Věřím, že úspěšný a nespadneme.
O pardubickém týmu se říká, že je to soubor bojovníků a běhačů a k nim chytrý Rum. Souhlasíte s touto klasifikací?
Rozhodně bych k tomu přidal Honzu Jeřábka. Je o rok straší než já, v Pardubicích je čtrnáct let a prožil v nich všechny postupy. Honza je velmi důležitý článek v kabině i na hřišti, okolo něj se všechno točí. Hlavně práce dozadu, vepředu pak mladí kluci běhají okolo mě. A je kolikrát radost s nimi hrát.
Dají na vaše slovo?
Tak to snad vesměs funguje ve všech klubech, že starší hráči mají trošku jiné postavení než mladší. Hlavně v odpovědnosti. Jsme na to naštěstí s Honzou Jeřábkem dva a ve dvou se to vždycky lépe táhne.
Je pro vás hodně nepříjemné, že nehrajete v Pardubicích a využíváte hřiště Bohemians?
Není to optimální, ale věděli jsme to dopředu a byl čas se na to připravit. V Pardubicích vyhovující stadion bohužel není. Když jsem se dozvěděl, že nakonec budeme hostovat v pražském Dolíčku, byl jsem velmi rád. Je to útulný stadion podobný naší Vinici. Diváci jsou blízko, stačí dva tisíce a atmosféra je super. Na těch rozlehlých je to docela něco jiného. Bohemka nám vyšla vstříc a my jsme si to tam moc oblíbili.
Dovedl byste si představit, že byste hráli v Hradci Králové?
Nešlo to. Stadion v Hradci sice nijak vábně nevypadá, ale podmínky pro první ligu splňuje. Varianta tam byla. Ale také Hradec stejně jako Pardubice řeší přestavbu, čekají, až to půjde, možná to spustí už během jara. Nemohli zaručit, že by se na něm soutěž dohrála ani pro jejich mužstvo, natož aby přivítal další tým. Další možností byla Mladá Boleslav. Také malý útulný stadion, ale fanoušci moc nechodí. Navíc je to složitější na cestování. V Praze jste rychle po dálnici, vlakem, jste tam hned. A Praha má hodně fotbalových příznivců, kteří se chodí dívat na všechno. Tedy teď ne, teď to nejde.
Jaký podíl má na solidních výsledcích trenér Jiří Krejčí, který zatím nemá v českém fotbale až tak zvučné jméno?
Každý trenér se snaží vtisknout týmu svůj rukopis. Po nás chce, abychom hráli fotbal, žádnou nakopávanou, takže svůj podíl na předvedené hře rozhodně má. Také se mu daří kádr dobře doplňovat, žádný velký přešlap v přestupech se v Pardubicích nestal. Jsme malý rodinný klub, všichni se dobře známe, spousta kluků spolu tráví i volný čas. Trenér zvládá také roli psychologa. Zatím nám to vychází a doufám, že to bude i tak dál pokračovat.
Sportovní Pardubice vždy ve společenském životě reprezentovat hokej. Může do něj proniknout fotbal?
Nevím, jestli hokej můžeme nějak ohrozit, má ve městě obrovskou tradici. I když se nedařilo, zimák byl vždy plný. Ale rádi bychom se dostali na úroveň, aby byl fotbal vnímán tak, že na nás budou lidi chodit. A až se postaví nový stadion, bylo na něm také plno. Pokud půjde všechno dobře, za dva roky by mohl stát.
Bude u toho i Pavel Černý mladší?
Věřím, že se toho dočkám ještě v aktivní kariéře a ne jen za starou gardu.
