Táta v rozhovorech vyprávěl, že v mládí hrával i fotbal, lyžoval. Jak to bylo ve vašem případě?
Taky nezůstalo jen u tenisu. Celá naše rodina vždycky sportovala. Ať už to byl tenis nebo volejbal. Jezdili jsme taky hodně na hory. Jako děti jsme hráli basketbal, florbal. Závodně jsem dělal hokej a tenis, oba sporty od čtyř let, ale vždycky tam byl ještě nějaký ten doplňkový sport. Táta to měl zabudované ve svém trenérství, mít něco, u čeho se jednak odreagujeme, ale u čeho se nám zlepší i fyzička a potrénujeme koordinaci, takže nás v podstatě vychovával na sportovištích.
Než ale táta začal trénovat i vás, coby malého caparta, ještě asi pět let hrál na okruhu, pamatujete si něco z té doby?
Z jeho kariéry si nepamatuju skoro nic. Asi až na turnaj v Umagu a pár exhibic. Ani nás moc na turnaje nebral. Byli jsme tři malá děcka a to je problém, když cestujete každý týden někam jinam. Pak jsem s ním jezdil na nějaké ligy a exhibice, takže jsem ho určitě viděl hrát ostré zápasy.
Když jste byl starší, zjišťoval jste si tedy alespoň, že byl pátý hráč světa a koho všechno táta porazil?
Tyhle statistiky mě vždycky zajímaly. Vyhledával jsem si ho na internetu, hodně jsem se ho ptával, jak hrál proti Federerovi nebo proti Nadalovi. Viděl jsem je pak v televizi a zajímalo mě, jaké to je se proti nim postavit na kurtu. Je neuvěřitelné, kolik si toho táta pamatuje. Když se ho zeptám, na zápasy s Federerem, tak mi vyjmenuje, kdy a kde s ním hrál, kolik to skončilo i jaké při tom bylo počasí. Těchhle rozhovorů jsme měli nespočet.
A to proti Federerovi nastoupil hned devětkrát. Srovnávali vás v mládí s tátou, nebo to spíš slízl starší brácha?
Čas od času jsme to s bráchou slýchávali. Spíš tedy od starší generace, kdy nějaký pamětník prohlásil něco ve stylu ´no, to váš táta ve vašich letech udělal to nebo to…´. Ale nikdy nám ten jeho úspěch nedával nikdo slíznout. Vždycky to bylo míněno spíš v dobrém.
Snil jste vždycky o tom, že se dostanete na okruh jako on?
Každý sportovec na profesionální úrovni by měl mít sen dotáhnout to co nejdál. Takže ten sen tam byl a pořád je. Dostat se po ukončení juniorů na okruh je hodně těžké, proto jsem se rozhodl si tuhle přípravnou část trochu prodloužit právě tady v Americe. Čtyři roky tu budu každý den trénovat a až se odtud dostanu, tak to zase půjdu na okruh zkusit.
Jak vás vůbec napadlo zkusit skrze tenis studium v Americe?
Bylo to, tuším, někdy v roce 2017, táta byl v Německu na nějakém juniorském turnaji, kde bylo několik skautů z Ameriky, kteří chtěli podepsat nové hráče a věděli, že táta trénuje v jednom z nejlepších klubů v České republice a chtěli po něm, aby dotáhl nějaké mladé hráče z Prostějova do Ameriky. Já jsem na to byl tehdy ještě hodně mladý, ale dovezl nějaké letáky s informacemi. Tak jsem si to všechno prošel, něco dohledal na internetu, abych věděl, jak se v Americe hraje tenis, protože jak se tu studuje, jsem znal trochu i z filmů. A usoudil jsem, že mě to bude bavit a zároveň mi to hodně dá.
Jaký obor studujete?
Studuju na Grand Canyon University v Arizoně obor Business Management. Byznys mě vždycky nějak zajímal a bavil. Taky si myslím, že to je nejspolehlivější plán B, kdyby nevyšla ta sportovní cesta. Věřím, že se s tímhle oborem ve světě neztratím. My jsme měli velkou výhodu, že jsme chodili v Americe na základní školu, takže s angličtinou problém nebyl. Navíc prvních pár semestrů to tu chodí trochu jinak, než jsme na českých školách zvyklí.
Jak?
Předměty se hned specificky nesoustředí na ten obor, co si vybereme, ale spíš právě na angličtinu a pak na seznámení se s univerzitou. Kupříkladu v prvním semestru jsme tu měli předmět, který se jmenoval ´University Success´, takže volně přeloženo jsme se učili, jak být úspěšní na téhle škole. Celkově teď spíš trénujeme na to, jak zvládnout následující čtyři roky na univerzitě.
Jak to vůbec funguje? Dělíte čas mezi školu, tréninky, případně zápasy?
No zatím to tu bylo s časem hodně zajímavé, hlavně první semestr. Kvůli covidu bylo všechno tak nějak napůl. Nenahráli jsme toho tolik, kolik jsme měli nahrát. Bohužel zrušili všechny turnaje. Hodiny ve škole byly hodně rozdělené. První týden měla školu jedna půlka ročníku, druhý týden druhá. Nebo byla výuka online. Platila tu opatření, podle kterých mohl být jen určitý počet studentů v hodinách.
Takže bylo víc času na trénink…
Ano, celý půlrok jsme strávili tréninkem ve Phoenixu. Naštěstí druhý semestr nám už rozjeli oficiální sezonu, hodně cestujeme, každý týden většinou hrajeme nějaký zápas. Když ho nehrajeme, tak to vypadá tak, že brzo ráno máme posilovnu, pak od desíti do dvanácti trénink, pak se jde na týmový oběd, pak se to rozuteče do školy. Není jí ale zatím moc.
V průběhu semestru tedy hrajete univerzitní ligu?
Ano, na konci ledna nám začala sezona. Cestovali jsme do Utahu nebo Idaho. Ale hodně se nám to mění kvůli koronavirové situaci. Na začátku roku na tom byla špatně Kalifornie, takže nám zrušili cestu například do Las Vegas, to mě mrzelo.
V jiných sportech na univerzitách často fungují skauti a občas si nějaký ten talent přetáhnou do profesionálního týmu. Jak to funguje v tenise?
Je to trošku jinak. Skauti spíš přivádí hráče do univerzitních týmů, a ne pak mezi profíky. Přeci jen tenis je individuální sport a je to na nás, jakou cestou se pak vydáme. Ale hodně skautů takhle jezdí do Evropy na turnaje a sledují hráče, které by mohli podepsat. Já měl tu možnost spolupracovat s agenturou Stipendia.cz, která dala vědět právě těmhle skautům, že mám zájem studovat v Americe, aby se na mě koukli. Dostal jsem pak několik nabídek a vybral si Arizonu.
Znají Američané kariéru vašeho táty, ptá se tam občas na něj někdo?
Nechci na Američany házet špínu, ale oni moc neznají lidi, co nejsou z Ameriky. Tenis tu pro ně není moc velký sport, jak je tu třeba americký fotbal nebo baseball. Někdy mají dokonce problém vědět, kdo to byl André Agassi nebo Pete Sampras. Takže moc lidí tu kariéru mého táty nezná. Pokud tedy nepočítám mé spoluhráče nebo trenéry, to jsou lidi, co se o tenis zajímají a ví, čí jsem syn. Někteří jsou třeba překvapení, že porazil Federera nebo Nadala, ale jinak ho znají.
Moc nástupců ale táta na okruhu nemá. V poslední době spíš česká vlaječka na okruhu chybí. Jakou pověst má český tenis za mořem?
Na univerzitě skvělou. Jen já znám třeba dvacet kluků z Česka, kteří šli do Ameriky tenis hrát. U nás v týmu je 13 kluků a jen dva jsou Američané a ti ani pořádně nehrají. Evropský tenis tu přesahuje a má výborný zvuk.
