Praha - Kdo trávil slunný víkend někde na chatě a v neděli se kolem půl třetí odpoledne náhodou podíval na skóre daviscupové baráže, musel se o něho pokoušet infarkt. Čeští tenisté v tu chvíli prohrávali s Maďarskem 1:2, Jiří Veselý ve čtvrtém utkání ztrácel set a ve druhé sadě měl soupeř náskok 2:0.
To všechno proti zemi, která sice hrála na domácí půdě budapešťského parkoviště, ale postrádala dva nejlepší hráče a hostům tak zle zatápěli mladíci, kteří jsou na 271. a 419. místě světového žebříčku.
I když čeští tenisoví fanoušci tuší, že ambice výběru Jaroslava Navrátila nejsou v posledních sezonách kdovíjaké, tohle už zavánělo prvotřídní ostudou.
Té se Češi nakonec vyhnuli díky včasném budíčku Veselého a především díky zkušenému třiatřicetiletému veteránovi Lukáši Rosolovi, který se postaral o důležité dva body a odčinil tak loňský pátý rozhodující duel baráže, kdy brněnský tenista nezvládl Nizozemce Thiema De Bakkera a reprezentace se pak rozloučila se Světovou skupinou.
Právě postava Rosola je pro osud daviscupového týmu symbolická. To on často kryl záda stabilnímu duu Tomáš Berdych - Radek Štěpánek, které dotáhlo národní mužstvo ke dvěma senzačním triumfům. To on zblízka sledoval, jak tihle dva v klíčových chvílích přepínají na vyšší rychlostní stupeň a v případě druhého jmenovaného bojují až do roztrhání dresu.
Nyní byl jediným z českého kvarteta, ze kterého na kurtu sršela podobná jistota a odhodlání zase vrátit lvíčka mezi tenisovou elitu.
Jiří Veselý se tradičně se zodpovědností týmové jedničky pere a příliš neunáší tlak, který si on sám uvnitř sebe nejspíš ještě znásobuje. Nevyrovnané výkony na okruhu řeší i s psychologem, ale na výsledky této spolupráce je nejspíš ještě brzo.
Díru za slavnou daviscupovou generací měl zalepit i Adam Pavlásek. Ten se ale dlouhodobě hledá a konkrétně v letošní sezoně zažil vítězství naposledy v první polovině července. Od té doby sbírá jen porážky.
Když dostal Radek Štěpánek nedávno otázku, co podle něj stojí za generačním propadem českých tenistů, odpověděl, že jsou talentovaní mladíci často příliš zhýčkaní. Velmi brzy prý dosáhnou na peníze od sponzorů, dojdou na určitou úroveň a to je uspokojí. Zatímco Štěpánek a spol. si museli místo na výsluní tvrdě vybojovat, současní junioři mají oproti tomu prakticky vše, nač si vzpomenou.
Český lev, jak si devětatřicetiletý bývalý tenista sám přezdívá, se bude za měsíc loučit v pražské O2 areně s kariérou. Možná by nezaškodilo, aby se alespoň jako diváci zúčastnili i současní či budoucí členové daviscupového týmu.
Nejde jen o Veselého s Pavláskem. Ale také o jména jako Svrčina, Forejtek, Vrbenský a další, se kterými se momentálně počítá jako s nadějemi, které by v budoucnu měly zase pozvednout český tenis.
Ti všichni by se měli zamyslet nad tím, proč je takový tenisový veterán i rok po ukončení kariéry schopný vyprodat tisíce lístků. Proč ho fanoušci zbožňují a proč ho uznávají takové megastar, jakou je například Novak Djokovič.
Je jasné, že ne každé generaci se musí povést vychovat stabilního hráče první desítky a že se nedá počítat s tak častými oslavami stříbrné mísy, jako se to daří výběru Petra Pály ve Fed Cupu.
Davis Cup si nyní prochází revolucí a Češi příští rok naskočí jako nasazení do úvodního kola, ze kterého vítězové postoupí do osmnáctičlenného finále na neutrální půdě. Bylo by dobré, kdyby se v novém formátu soutěže, ve kterém podle slibů ITF půjde vedle prestiže také o milionové sumy peněz, národní tým vyvaroval ostudy, která byla v Maďarsku tak blízko.
