Praha – Má za sebou čtyři paralympiády ve dvou sportech. V Aténách a Pekingu reprezentovala Českou republiku v plavání, v Londýně a Soči zase v cyklistice. Ve dvaceti šesti letech má Tereza Diepoldová velkou sbírku medailí, ze kterých se nejvíce blýská ta stříbrná z Londýna.
V jednu chvíli se k Tereze štěstí obrátilo zády, ale po zranění to jedna z nejlepších handicapovaných cyklistek nevzdala a poprala se s osudem. Plány do nové sezony nemá. Nechává vše osudu. Ten si s tím poradí nejlépe.
Co stojí za vaším handicapem?
V jedenácti letech jsme jeli s prarodiči a bratrem na dovolenou do Španělska. Cestovali jsme s cestovkou. Ve Francii se náš autobus vyboural, a to kvůli mikrospánku našeho řidiče, který nerespektoval pravidla a nevystřídal se s druhým řidičem.
Jak dlouho po nehodě jste začala sportovat?
Myslím si, že asi rok po nehodě jsem začala sportovat aktivně, a to v plavání, nejdříve v rámci rehabilitace, poté závodně.
Jak velkou roli hrál sport při psychické rekonvalescenci po nehodě?
Sportovala jsem od mala, takže jsem byla zvyklá neustále něco dělat. Nejdříve jsem tancovala a potom jsem hrála basketbal. Basketbal pro mě byl vším a po úrazu jsem se těžko smiřovala, že už si ho nezahraju. Zkoušela jsem hrát basketbal s protézou, naučila jsem se s ní běhat, ale nešlo to. Díky svým rodičům jsem se nevzdala a chtěla jsem něco dělat. Začala jsem plavat. Díky sportu jsem se dokázala integrovat do společnosti osob bez handicapu a také plnohodnotně žít.
Před zraněním jste hrála basketbal. Přesto jste místo basketbalu na vozíku zvolila plavání. Proč?
Je to jednoduché. Když můžu chodit, tak proč usedat na invalidní vozík.
S plaváním jste se dostala na paralympiádu, přesto jste přesedlala na cyklistiku. Co vás k tomu vedlo?
Po sportovním gymnáziu jsem šla do Olomouce na vysokou školu, žila jsem si krásný, studentský život a už mě plavání nebavilo, nechtělo se mi vstávat na tréninky a nijak mě to nenaplňovalo. Dala jsem si roční pauzu a chtěla zkusit něco jiného, tak jsem oslovila pana Viktora Zapletala, který mi poskytl kolo, výživu, oblečení, prostě všechno a já mu za to moc děkuji! No a od té chvíle jsem začala jezdit intenzivněji, absolvovala jsem cyklistické závody a chtěla jsem něco dokázat. Navíc jsem potkala přítele, který cyklistiku miluje.
Máte za sebou s cyklistikou dvě paralympiády. V Londýně jste si dojela pro stříbro. Brala jste to jako znamení, že byla cyklistika správnou volbou?
Rio se mi nepovedlo v ničem, maximálně ve zlepšení času na stíhačku, ale jinak to byl velice špatný výkon z mé strany. Londýn, byla to asi nějaká náhoda, která je pro mě krásnou vzpomínkou.
Pomáhali vám v začátcích i jiní handicapovaní sportovci?
Jelikož mně bylo jedenáct let, tak abych pravdu řekla, moc nevím, ale pamatuji si, že moji rodiče se obraceli na handicapované osoby. Asi nejvíce pro mě udělala široká veřejnost lidí, kteří mně přispěli na protézu, a hlavně pan Michal Horáček. Moc jim za to děkuji!
Jak moc si jsou handicapovaní sportovci blízcí? Tvoří větší část vašich přátel?
Já moc nerozlišuji, zda se pohybuji v okolí postižených, nebo mezi osobami bez postižení, pro mě je důležité, jaký je ten člověk uvnitř, a ne jestli sedí na vozíku, nemá nohu nebo cokoli jiného.
Kterou ze čtyř paralympiád jste si užila nejvíce?
Asi Londýn, a to nejen kvůli tomu, že jsem získala svou první a řekla bych i poslední medaili, ale kvůli atmosféře, zázemí a celkové organizaci.
Kdybyste měla popsat jednu situaci, která se vám představí, když se řekne paralympiáda v Riu, která by to byla?
Určitě výlet k soše Ježíše. Ten pohled na Rio byl neskutečný.