Praha - Devatenáctkrát se stal českým šampionem, zúčastnil se olympijských her, Cenou Fair play ho vyznamenal Olympijský výbor. Do sbírky úspěchů Jiřího Pecháčka patří od soboty i Cena prezidenta České jezdecké federace za mimořádný přínos jezdeckému sportu.
Při sobotním galavečeru s názvem Koně na Žofíně obdržel vyznamenání z rukou prezidentky České jezdecké federace Olgy Plaché. "Moc si toho vážím, beru ji jako celoživotní ocenění za to, co jsem pro koně a jezdecký sport udělal. A snad jsem měl i docela úspěšnou kariéru," uvedl.
Pecháček je legendou českého jezdectví, jako jediný Čech třeba dostal Zlatý odznak Mezinárodní jezdecké federace, v Poháru národů si připsal přes padesát startů. "Splnil jsem si všechny sny kromě jednoho: jako kluk jsem si přál startovat na Velké pardubické, ale to je dnes spíš takové úsměvné," říká.
Dostihovému sportu se nakonec nevěnoval, zato v jezdectví sbíral úspěchy. "Když jsem začínal, toužil jsem po tom, že se stanu mistrem republiky. A v devatenácti se mi to povedlo," líčí Pecháček, který si korunu domácího šampiona nakonec nasadil ještě osmnáctkrát.
Úspěšný byl i na závodech v zahraničí, s reprezentací se účastnil mistrovství Evropy i světa. Jen olympijské hry mu dlouho unikaly. "Měli jsme jet jako družstvo v roce 1972 do Mnichova. Už jsme byli na závěrečném soustředění na Slovensku, když najednou někdo rozhodl, že my nikam nepojedeme, protože je to na Západě," vzpomíná Pecháček.
O osm let později měla být cesta na Hry v Moskvě volná. Jenže nebyla. "Měli jsme všechno vybavené, naplánované. Pak jsme otevřeli noviny, kde byla nominace, a zase jsme tam chyběli," vybavuje si tehdejší šok.
Proč do Sovětského svazu nemohl jet, dodneška netuší. "Nikdy nám to nikdo nezdůvodnil. Neřekli nám ani slovo, nikdo se s námi nebavil," líčí Pecháček jednání tehdejších mocipánů.
V té době přitom mohl pomýšlet hodně vysoko. "Vyhrál tam Polák Kowalczyk, kterého jsem rok předtím na Grand Prix v Bratislavě porazil. A po olympiádě jsem tam za ním skončil druhý. Je to škoda, na medaili jsem měl určitě šanci," mrzí Pecháčka.
Startu pod pěti kruhy se však nakonec přece jen dočkal, i když až v roce 1992. Ani na Hrách v Barceloně ovšem neměl štěstí. "Dostal jsem čtyřicítky horečky a týden ležel v nemocnici. Hned druhý den jsem pak závodil. To ještě nebylo tak hrozné. Ale kůň, co jsem tam měl, začal kulhat, takže jsem soutěž nemohl dokončit," popisuje.
Co se nepovedlo při olympiádách, to mu jezdectví mnohonásobně vynahradilo v životě. "Byl jsem díky němu celý život šťastný, protože se stalo i mým zaměstnáním. Mohl jsem dělat, co mě baví," pochvaluje si Pecháček, jenž se ke koním dostal díky svému tatínkovi, jenž byl armádním důstojníkem.
"Odmalička jsem k nim měl úžasný vztah, ten kontakt s nimi je jedinečný. Jsou to nádherná zvířata a dokázat, aby mezi koněm a jezdcem byla symbióza, je snad to nejhezčí," popisuje, co ho na jezdectví uchvátilo.
Anglická královna Alžběta sice na koni jezdí i ve svých nynějších téměř 91 letech, Pecháček však už sedlo pověsil na pomyslný hřebík. "Měl jsem operaci obou očí, od té doby vlastně nejezdím," vysvětluje česká legenda.
Koně, svou lásku, však neopustil. "Jsem s nimi pořád, i když už ne jako jezdec, ale coby trenér. U koní jsem každý den včetně víkendu a jsem tak šíleně zaměstnaný, že nestíhám," směje se vitální Pecháček.
