Jak to vypadá s vaším návratem do Česka? Už máte vyřízené bydlení a všechny formality?
Občanství mám celý život, nemusela jsem toho tedy řešit zase tak moc. Teď jsem uprostřed sezony, po ní se s mámou odstěhuju do Českých Budějovic. Budu trénovat tam, v Praze, a jak to teď vypadá, tak taky v Polsku, kde bydlí můj trenér.
Kde berete odvahu pustit se po hlavě do koryta?
Nevím, baví mě to. A věřím sama sobě, že to uřídím aspoň tak, že se nic hrozného nestane. Ale garantované to taky nemám…
Je podle vás skeleton bezpečný?
Záleží, jaká dráha, kdo na tom leží, a jestli ví, jak řídit (usmívá se). Když jedete autem, tak to je taky docela bezpečné, ale když najedete do zatáčky, kterou nevyberete, protože jedete moc rychle a ve špatné stopě, tak máte problém.
Rychlost 130 kilometrů v hodině, přetížení 5G. Jak se člověk cítí při jízdě?
Není to lehké. Tlak cítím víc než rychlost. Pro hlavu a záda to je hodně náročné, ale při jízdě jsem tak soustředěna na to, co musím dělat, že to ani tak nevnímám. V cíli a mezi jízdami je čas vydechnout.
Z čeho máte největší obavy?
Jasně že v nějakých zatáčkách nebo situacích jsem měla strach, vím, že jsem několikrát měla i štěstí, že se nic nestalo. Závodníci jsou na takové úrovni, že by se jim nic stát nemělo. Spíš mám strach kvůli tomu, co se může stát okolo. Třeba že nás pustí do dráhy, když v ní ještě někdo je, nebo lidé, kteří dráhu čistí, v ní něco omylem nechají ležet. Případně, že někomu, kdo se na jízdy dívá, do dráhy něco spadne.
Jak se na vaše závodění dívají vaši blízcí?
Babička má někdy trochu strach, že se něco stane. Děda kouká na rychlosti a na mezičasy - asi si vypočítává desetiny v hlavě. (směje se) Rodiče jsou jen nervózní, jak dojedu, když jsou závody napínavé. Brácha jezdí na bobech, ten je v klidu, protože to dobře zná.
Zatrne vám někdy uprostřed jízdy? Že si řeknete - tohle už nevyberu?
Jasně že se taky stanou chyby, kdy už při jízdě vím, že to v cíli nebude stačit. Stane se, jsem na sebe naštvaná, ale taky jsem jen člověk. To, na co se ptáte, se mi ale asi nestalo.
Do jaké míry ovlivňujete jízdu a do jaké míry ji ovlivňuje konstrukce koryta?
Pracuju s tlakem a dávám saním směr, kam chci jet. Nedají se úplně přesně řídit. Vím, co dělat, abych se dostala dobře do každé zatáčky. Ale led v dráze není vždy úplně totožný. A jízdy nikdy nejsou stoprocentně stejné. Tak na to musím reagovat.
Jak jste se ke skeletonu dostala?
Když jsme se stěhovali z Frankfurtu do Berchtesgadenu, dělala jsem gymnastiku, ale nenašla jsem pak vhodný klub, kde bych mohla pokračovat. V Berchtesgadenu jsme pak s bráchou automaticky přešli na zimní sporty, tam se nic jiného dělat nedá. (směje se) Brácha začal na snowboardu, až skončil u bobů. Mně to na snowboardu tolik nešlo, další možností byly lyže nebo rychlobruslení, ale bylo mi řečeno, že jsem na to už příliš stará. Kousek od domu máme dráhu, chtěla jsem zkusit saně, ale na ty jsem už taky byla stará, na body zase moc mladá. Tak mi řekli, ať zkusím skeleton.
Kde trénujete?
V zimě tam, kde mám závody. Přes léto jsem byla hodně v Praze, Turnově, Liberci nebo v Berchtesgadenu.
Skeleton je nákladným sportem. Jak ho financujete?
Hodně se cestuje a materiál je dost drahý. Plus musíte platit trenéra a dráhu. Tohle je pro mě první sezona po odchodu z Německa, kde bylo všechno zajištěné, takže je to nová situace. Vydělávám nějaké peníze, rodiče taky, do toho mi pomáhá Český svaz bobistů a skeletonistů, stejně jako Olymp. Dohodla jsem se na spolupráci i s agenturou Sport Invest, která zastupuje slavné české sportovce. Doufám, že se i díky tomu nějaký sponzor najde.
Jak dobrá byste musela být, aby se vám závodění finančně vyplatilo?
Ještě nevím, jak to je a bude v Česku. V Německu jsem na skeletonu nevydělávala. A to jsem byla šestá na olympiádě a jen výjimečně jsem se nedostala do první desítky v závodech Světového poháru.
A jak dobrá chcete být?
Chtěla bych znovu na olympiádu. Co se stane do té doby, to se uvidí, ale dělám všechno, aby mi to šlo co nejlépe, abych dobře reprezentovala Českou republiku.
