Praha - Po šesti letech se vrátila na pražskou Štvanici, aby tu po loňském návratu na kurty odehrála první zápas před domácími fanoušky. Zatímco v roce 2009 se Nicole Vadišová blížila svému tenisovému konci a fanoušci ji kvůli výkonům málem vypískali, ve středu si mohla po vítězném utkání nad Bulharkou Kostovovou vychutnat jejich bouřlivý aplaus ve stoje.

Před novináře tak dorazila v dobré náladě a přiznala, že si zatím žádné cíle nedává a jediné, co ji zajímá, je to, aby mohla hrát co nejvíce zápasů.

Jak těžké pro vás bylo vrátit se na domácí kurty a odehrát tu po takové době soutěžní zápas?
Byl to těžký návrat, nehrála jsem skoro pět let, bylo to nahoru dolu, hodně se toho v mém životě odehrálo. Dneska to bylo trochu nervózní, přeci jen jsem Pražačka, takže velká část tribuny byla moje. Byla jsem hrozně nervózní. Doma se člověk chce předvést a splnit očekávání.

Po celou dobu vás ale tribuny hnaly za každým míčem, vnímala jste to?
Bylo to moc hezký. Jsem moc vděčná za to, jakou jsem tady měla podporu, jak mě lidi povzbuzovali. Moc mi to pomohlo.

Připravovala jste se na bulharskou soupeřku?
Každý zápas je teď pro mě velká neznámá, dlouho jsem nehrála, takže ty holky vůbec neznám a  to, jak vypadá má dnešní soupeřka, jsem zjistila až na kurtu. Je to pro mě vždycky překvápko. Ale já se snažím hlavně soustředit na sebe. Po zápase vždycky pak rozebereme, co se dá zlepšit, a jedeme dál.

Už několik týdnů vás trápí zraněná noha, odhlásila jste se kvůli tomu z několika turnajů, jak jste na tom teď?
V tuhle chvíli je to hratelné. Nemusím si naštěstí dávat žádnou pauzu, ale nebudu lhát, ta noha mě zlobí.

S tenisem jsem končila proto, že už vás nebavil, našla jste znovu tu potřebnou radost?
Vždycky mě těší hlavně výhry, ale jsem ráda, že vůbec můžu hrát a hraju. Loni byly momenty, kdy to po rehabilitaci nevypadalo dobře a myslela jsem, že to ani nepůjde. Takže hlavně, že jsem zdravá.

Co bylo po návratu těžší, dát se dohromady fyzicky, nebo psychicky?
Fyzička sice není to nejmenší, protože jsem se musela dostat zpátky úplně od nuly, mám dvakrát operované rameno, to nezapřu a o to víc na tom musím dělat, ale mám dobrého kondičního kouče, takže to jsem zvládla. Horší je to s hlavou. Dlouho jsem tenisově nepřemýšlela, takže bylo těžké se vrátit zpátky do toho koloběhu. Takže pořád potřebuju co nejvíc zápasů, mám odehráno hrozně málo.

Změnil se tenis za tu dobu?
Zatím to moc nestuduju, ale samozřejmě to jde dopředu, nahoře je spousta hráček, které neznám a neviděla jsem je hrát. Je to silovější, rychlejší. A je to jen dobře.

Změnila jste se vy jako hráčka?
Myslím, že jsem jiná. Samozřejmě se nemůžu porovnávat s tím, když mi bylo šestnáct, kdy člověk hrál a hrál, moc o tom nepřemýšlel, protože to šlo. Teď jsem o deset let starší, zkušenější. Asi si to teď umím víc užít. Dřív jsem to brala dost automaticky, vyhrávalo se. Dnes i po tom, co mám za sebou,  z toho mám větší radost a vážím si toho.

Na turnajích WTA jste se ale po návratu už potkala s hráčkami z Top 10 Ivanovičovou nebo Halepovou a odehrála jste s nimi vyrovnané partie, je to pro vás signál, že se můžete dostat zpátky?
Takhle nad tím nepřemýšlím, obzvlášť s Ivanovičovou to byl asi teprve třetí turnaj letošního roku. Ani se nesnažím dělat závěry po každém zápase nebo turnaji. Dávám si čas na to prostě jen hrát.

Přivítaly vás některé holky, proti kterým jste kdysi hrála?
Ano a bylo to fajn. Byla spousta holek, které za mnou přišly s tím, že mě rády vidí, chtěly pokecat, co je nového a tak. Přišla například Azarenková, Wozniacká i Serena Williamsová za mnou zaskočila. Je to od nich milé.

Máte za sebou téměř rok na kurtech, s čím už jste ve své hře spokojená?
Dneska mi například docela pomohl servis. Snažila jsem se ho přizpůsobit tomu ramenu, když jsem se vracela. Docela jsem s tím bojovala, abych dala servisu zase nějakou techniku, abych se vrátila k tomu, jak jsem servírovala před tím.

A kde máte naopak rezervy?
V řešení herních situací mám ještě rezervy. Ale to je o zkušenostech a to přijde jen po dalších a dalších zápasech.

Už ale budete obhajovat i nějaké body, po jakých turnajích budete ve zbytku sezony jezdit?
Bude to záležet na tom, kam se s mým žebříčkem dostanu nebo nedostanu. V září bych ale chtěla hrát turnaje v Asii. Jsou tam nějaké menší turnaje kategorie 125. Divoké karty ale nemám, už je ani nechci, co si uhraju, to si uhraju.

Dáváte si cíl co se týče žebříčku?
Můj základní cíl byl, jestli jsem vůbec schopná hrát zápasy. To byla hlavní neznámá. A řešit, jak na tom budu žebříčkově by bylo zbytečný. Začínala jsem od nuly, takže nebylo na základě čeho si dávat cíle. Čas ukáže.

A kdyby jste delší dobu stagnovala, kolik si toho času dáváte?
Budu se řídit pocitově. V momentě, kdy z toho nebudu mít radost a kdy budu vědět, že to nikam nevede, tak skončím nebo něco změním. Teď je to ale brzo na nějaká rozhodnutí.