Praha - Když přišla na tiskovou konferenci, sedla si skromně na krajní židli z těch určených pro novináře. Mluvčí fedcupového týmu ji dokonce nutil položit první otázku spoluhráčkám, ale jí se zalité ruměncem ve tváři moc nechtělo. Raději se držela stranou a sledovala, jak zkušenější kolegyně dávají rozhovory.

Dvaadvacetiletá tenistka Denisa Allertová je před víkendovým finále proti Rusku u týmu jen v pozici pětky, s týmem trénuje, ale ví, že si proti Šarapovové a spol. nezahraje. V rozhovoru pro Aktuálně.cz však přiznala, že jí to nevadí. Připadá si jak v Jiříkově vidění, protože, kdyby jí před rokem někdo řekl, že bude v O2 areně po boku nejlepších českých hráček, které bojují o stříbrnou trofej, těžko by uvěřila.

Atmosféru Fed Cupu jste si sice už ozkoušela v 1. kole v Kanadě, ale teď jste ve finále tou nejméně zkušenou Češkou, projevuje se to nějak?
Vůbec, nijak se to neprojevuje, určitě znáte, jaké holky jsou. Vzaly mě mezi sebe a já jsem moc ráda, že tu vůbec jsem. Že bych jim dělala třeba sběračku míčků nebo nosičku raket, to opravdu ne. Spíš si to tu užívám, bude to pro mě první finále u týmu, byť jako divačky, ale stejně tam nervy jsou, protože budu holkám držet palce, aby vyhrály.

Bylo něco, co jste se tady učila, například tréninkový nohejbálek po boku s Petrem Pálou?
Nohejbálky hrajeme docela často i na turnajích, takže na to zvyklá jsem. Takovou srandu mám ráda. Je pravda, že s Petrem Pálou jsem hrála poprvé, ale souhra nakonec byla dobrá, si myslím, asi jsme ve formě. Jedinou novotou je pro mě snad jen to, že si můžu zahrát tady v O2 areně.

Vy jste tu v týmu jediná Pražačka, užíváte si to o to víc?
Rodilá Pražačka jsem tu opravdu asi jen já a musím říct, že je to zvláštní, být v Praze ubytovaná v hotelu, a ne doma. Když mamka třeba něco potřebuje, tak za mnou zaskočí, je to zvláštní, ale i to si užívám, protože to se mi jen tak nepřihodí.

Sledovala jste ta předchozí finále Fed Cupu a říkala jste si, tam bych jednou chtěla být?
Samozřejmě, když bylo finále, tak jsem doma někde od televize holkám fandila. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že tu jednou budu, tak bych mu určitě nevěřila. I když každá tenistka má sen se sem dostat, já rozhodně nečekala, že by to bylo už letos.

Tak proč ne, usadila jste se v první stovce, zahrála si premiérově turnajové finále na okruhu, prošla prvními koly na všech grandslamech...
Byla to opravdu úžasná sezona, vypracovala jsem se takhle nahoru a dostala se až sem. Fed Cup asi nejsladší třešinka za tím rokem.

Čeho si z té sezony ceníte nejvíc?
Asi toho, že jsem letos porazila některé opravdu top hráčky, ať už při té cestě do finále v Číně (Halepová, Erraniová, pozn. red.), nebo na grandslamech (Suarézová-Navarrová, pozn. red.).

S vyšším postavením v žebříčku se dostáváte i na větší turnaje, je to znát, že je to náročnější?
Je v tom velký rozdíl a tím, jak jsem na okruhu WTA krátce, tak to pociťuji dost. Cestuju dál od domova, je to náročnější, v Praze toho času trávím mnohem méně. Právě proto mám ráda týmové soutěže, kdy jsme v partě a prožíváme to společně.

Stejně jako loni jste si ten největší úspěch schovala až na podzim, čím to je, že se nejvíc vybičujete v závěru sezony?
Speciální přípravu na to nemám (smích), možná jsem podzimní typ tenistky, ale zatím to zkrátka vždycky tak vyšlo, že přišel velký výsledek ke konci sezony. Loni semifinále v Lucemburku, letos finále v Kantonu.

Cítíte se po roce mezi elitou ostřílenější, že pro vás ta další sezona bude snazší?
Určitě mám víc zkušeností. Na větších turnajích už budu vědět, do čeho jdu, jaké je tam prostředí. Samozřejmě je tam ještě spousta podniků, kde jsem ještě nebyla a chtěla bych, tak doufám, že se tam třeba právě v příštím roce dostanu.

Stihnete v zimě i dovolenou?
Mám to v plánu hned po Fed Cupu, stejně asi jako většina holek. Ale ještě jsem to neřešila, to nechám až po finále. Ani vlastně nemůžu říct, kam pojedu, teprv si to dávám dohromady.