Bývalá veslařka a čtyřnásobná olympionička se stala hlavní tváří čtvrté knihy projektu Bez frází. Její příběh "Vděčná" je titulním textem publikace a na rozdíl od ostatních ho čtenáři najdou pouze v knize, nikoli na webu.
"Je to paradox. Nikdy v kariéře jsem netoužila být v záři reflektorů. Tohle je takový můj poslední příběh a jsem s ním na titulní straně. Udělalo mi to radost, zároveň se v tom cítím trochu nesvá," usmívá se v podcastu.
Miroslava Topinková Knapková je mistryní světa ve skifu z roku 2011, olympijskou šampionkou z Londýna 2012 a pětkrát vyhrála mistrovství Evropy. Přesto nikdy nepatřila mezi mediální sportovní hvězdy.
"Neříkám, že jsem nepřemýšlela o tom, jak by se mé úspěchy daly využít nebo více zpeněžit, ale většinou jsem to spíš poslouchala od okolí," říká.
Sama rozděluje lidi na slavné a úspěšné. "Chtěla jsem být nejlepší v tom, co dělám. Úspěch mi pak přináší pocit svobody, kdy si můžu rozhodovat, co dělám, kdy to dělám. Slávu mám naopak spojenou s tím, že kvůli ní o svobodu přicházím," popisuje brněnská rodačka.
Velkou radost jí udělalo setkání se Stevenem Redgravem, pětinásobným olympijským vítězem a největší veslařskou legendou. Redgrave se sešel s Knapkovou po zlatém londýnském závodě, ocenil její techniku a také obrovský náskok, s nímž finále na olympiádě 2012 opanovala.
Cesta za zlatem přitom nebyla vůbec jednoduchá, Knapková v Londýně závodila s naštípnutým žebrem a natrženým mezižeberním svalem. Na rozdíl od Pekingu 2008, kdy bojovala s virózou a ve finále byla pátá, tentokrát prorazila na nejvyšší stupínek.
"Jako by to bylo tak, že když mě něco rozhodilo, začalo se mi dařit," zamýšlí se v podcastu Knapková a připomíná i zlaté MS ve Slovinsku, které na podzim 2011 navazovalo na nešťastné osobní události.
Knapková si tehdy prožila zamlklé těhotenství (situace, kdy se plod přestane v děloze vyvíjet, odumře, ale žena je bez výrazných obtíží). "Byl to zásadní okamžik v mém životě. Zjistila jsem, že i když se člověk cítí absolutně fit, může být během chvíle všechno jinak," vysvětluje.
"Uvědomila jsem si, že nemám nic jistého a že nemusí vše dopadnout, jak si to naplánuju. Jako bych zjistila, že jsem smrtelná," vzpomíná. Změněné mentální nastavení se posléze projevilo i ve sportu. "Odbrzdila jsem se a začala jsem být odvážnější," upřesňuje Knapková.
A přišly největší úspěchy. "Můj příběh je o tom, že po osobním neštěstí, kdy jsem byla na dně, se to najednou vyvážilo a byla jsem super šťastná, že se mi povedlo něco úžasného. To pro mě byla ta největší odměna," tvrdí šestinásobná medailistka ze světových šampionátů.
Přestože veslování měla v genech a její otec Miroslav v disciplíně dvojka bez kormidelníka závodil na olympiádách v letech 1976 a 1980, Knapková se ke sportu na vodě dostala až v 19 letech. Do té doby se věnovala atletice a specializovala se na běh na 1500 metrů.
"Po přechodu k veslování jsem byla nadšená. Všechno pro mě bylo nové a vše jsem se učila za pochodu. Nebyla jsem tím sportem opotřebená, a tak mě strašně bavilo třeba jen trénování na trenažérech. Ostatní to neměli moc rádi, a když mě viděli, říkali, že až v létě vyjdeme ven, tak mě snad z vody ani nesundají," směje se.
Závodní vášeň vydržela Knapkové déle než dvacet let. V září 2017 se jí narodila dcera Adéla, nicméně olympijská šampionka se ke sportu ještě vrátila. Kariéru ukončila o tři roky později, kdy čekala malého Lukáše.
Nyní je z ní maminka na plný úvazek, ale veslování ještě neřekla úplné sbohem. "Chtěla bych své zkušenosti nějak předat, byla by škoda se o ně nepodělit. Zatím nevím, zda budu trenérka nebo jakým jiným způsobem u veslování zůstanu," přibližuje jednačtyřicetiletá sympaťačka.
