Rozhovor vyšel 13. 12. 2004 na stránkách Lidových novin pod titulkem "Když někdo píská přesně podle pravidel... ...tak není dobrý rozhodčí, ale spíš policajt".
Infobox
Kniha Lukáše Pollerta
Dnes odstartoval seriál pěti ukázek z knihy rozhovorů Lukáše Pollerta se slavnými sportovci pro LN, které se na stránkách Aktuálně.cz budou objevovat vždy v úterý. Na konci seriálu bude následovat soutěž a tři výherci mohou zmíněnou knihu vyhrát.
Musím se přiznat, že fotbal moc nesleduju, takže se nesmíš zlobit, jestli moje otázky budou trochu amatérské...
Ale výzvu deníku Sport k odstoupení současného vedení Českomoravského fotbalového svazu jsi přece podepsal, ne?
To jo. Ale to bylo taky proto, že už jsem dlouho nic nepodepsal. Naposled snad petici Několik vět někdy v roce 1988. A co ty myslíš, že by funkcionáři měli kvůli korupční aféře odstoupit?
Myslím, že ano. A hlavně by měly být nové volby. Ale zase si nemyslím, že všichni funkcionáři ve vedení jsou špatní a zkorumpovaní.
Jak může pár lidí ve vedení ovlivnit to, jestli si někdo domluví nějaký výsledek nebo uplatí rozhodčí? Co konkrétně by měli dělat jinak? Vždyť jde přece o spoustu lidí, a jak v poslední době vychází najevo, tak je drtivá většina zkorumpovaná.
To je pravda. Víš, já si myslím, že to je obraz celé společnosti.
Takže je to normální standard tady v Česku?
Možná. Teď se zrovna vytáhnul fotbal a fotbal je ten špatný. Ale kdyby se třeba lidi podívali na zdravotnictví, tak tam to asi taky nebude čisté. To víš asi ty sám nejlíp.
Jasně, ale tam je to tak, že se tam utápějí miliardy. Ve zdravotnictví nikdo není bohatý, všichni jsou chudý.
Já ale vím, že když chce někdo na operaci a chce jít k někomu lepšímu, tak si prostě musí připlatit. Je to zkrátka ve společnosti. Nebo výběrová řízení někdo to třeba natočí na skrytou kameru a bum! Najednou je vidět, že korupce je všude. A co třeba hokej? O tom kolují taky pěkné historky a hokejisti se teď jen smějou. To je ale jen můj osobní názor, nemám na to důkazy.
Nabízel ti někdy v kariéře někdo úplatek?
Nabízeli mi třeba čokolády, bonboniéry, kytičky...
Počkej, vážně čokolády? A před zápasem?
Před zápasem. A člověk si říká: je to úplatek, není to úplatek? Myslím, že v tomhle na mě funkcionáři nahlížejí jinak, protože jsem ženská. Setkala jsem se i s řečmi typu dneska bysme potřebovali vyhrát. Ale nic konkrétního.
Co ty na to?
Říkám fajn, snažte se a dejte góly.
Nedávno jsem viděl v televizi, jak obhájce jednoho rozhodčího říkal, že kapříci nejsou tisícovky, ale skuteční kapříci. A že ten rozhodčí byl na výlovu. To je neuvěřitelné. Co si o tom myslíš ty?
Mně se na to nechce moc odpovídat. Už jsem se setkala s tím, že za upřímnost se platí. A kdo ví, jaké bude nové vedení svazu. Třeba se k moci dostane někdo, komu se protiví, že po hřišti běhá ženská s píšťalkou.
Ještě bych se chtěl vrátit k těm úplatkům...
...tebe tohle téma nějak baví, viď? Mě už moc ne.
Baví, protože i mně někdy nabízejí úplatky. Sto nebo dvě stě korun. Já jim vždycky říkám, že na to, aby mě uplatili, nemají peníze. To je vždycky odradí. Ale dobře, pojďme se bavit o fotbale. Ty jsi hrála závodně, než jsi začala pískat?
Ano, tady v Plzni jsem kopala za Rapid první ligu, pak chvíli i druhou. Šla jsem hrát i druhou bundesligu do Německa. Tam to ani nebylo za peníze, jen za cesťák, ale brala jsem to hlavně jako výzvu. Asi rok jsem pískala a hrála zároveň, ale teď už vlastně deset let jen pískám.
Začínala jsi pískat taky od těch nejnižších soutěží? Říká se, že tam je to kolikrát ta největší džungle. Peníze sice nejsou tak velké, ale hráči i diváci se chovají dost divoce.
Já ale na tu dobu vzpomínám ráda. To, co říkáš, je sice pravda, ale zase tam není tak velký tlak. Teď je to mnohem horší, člověk je víc na očích.
A dá se pak nějaké tvoje špatné rozhodnutí zvrátit? Třeba přímo na trávníku?
Dokud nezahájím znovu hru, tak ano.
Jakou největší chybu jsi kdy udělala?
V ligovém zápase jsem dala kartu špatnému hráči. Ono se říká, že člověk má být na hřišti u všeho blízko. Jenže tohle bylo tak strašně blízko a ten hráč tak rychle odběhl, že jsem nevěděla, který to byl. Kdybych od toho byla aspoň pár metrů, tak by to bylo lepší. Ale já jsem tehdy fakt nevěděla, kdo to byl. Akorát jsem věděla, že to byl blonďák. Ptala jsem se asistenta, čtvrtého rozhodčího, taky nevěděli. Tak tam stáli vedle sebe dva blonďáci, ptám se jich tak kdo to udělal? A oni se nepřiznají... Tak třeba ty, povídám já. A on hned: "Já to nebyl!" Tos měl vidět, jak vyváděli kapitán, všichni. Ten, který fauloval, se mi přiznal až v poločase. A já jsem se celou druhou půli modlila, aby ten nesprávně potrestaný hráč nedostal i druhou žlutou, abych ho nemusela vyhodit. Ale chybama se člověk učí.
Když jsem dělal rozhovory s fotbalistama, tak mi říkali, že jsou rádi, když přijde spousta lidí a je plný stadion. Jak jsou na tom rozhodčí? Taky se těší, že bude vyprodáno?
Určitě. Čím víc lidí, tím líp. Protože atmosféra je pak úplně jiná. Když totiž na poloprázdném stadionu nadává na rozhodčího jeden člověk, tak je to hrozně slyšet a člověka to zdeptá. Ale když něco křičí pět tisíc z dvaceti nebo třiceti tisíc lidí, tak to pak člověk ani nevnímá a ještě se na ně usměje.
Jak se stane, že zrovna ty jsi jediná žena, která píská první a druhou ligu? Proč není těch holek víc? A můžeš postupovat ještě dál, třeba na mistrovství světa?
Když jsem začínala, tak tady nebyla jediná rozhodčí. Dřív sem tam ano, aspoň pamětníci to říkají. Jenže těm to vždycky někdo znechutil. A já jsem se pak v Rapidu pohádala s trenérem a práskla s tím. Potom jsem chodila jednomu funkcionáři a bývalému sudímu tady z Plzně pomáhat překládat faxy. A on najednou: "Damková, pojď pískat!" Nakonec jsem do toho šla.
Tehdy jsi byla první holka tady?
Přesně tak. Měla jsem i tu výhodu, že jsem hrála fotbal. Teď když třeba holky začínají pískat, tak je strašně vidět, že to nikdy nehrály. U chlapa se to ještě snese, ale u holky je to hodně vidět. A pomohlo mi i to, že UEFA se ptala našeho svazu, proč ještě nemáme žádnou ženu na listině rozhodčích, a aby s tím už něco udělali.
Jaké jsi měla ambice?
Nikdy mě nenapadlo, že bych mohla pískat druhou ligu, natožpak první. Šlo to krůček po krůčku. Viděla jsem taky, jak za vším stojí lobbing a za mnou nikdo nestál. Někdy to šlo těžko.
Tvoje jméno se dostalo na veřejnost i v souvislosti s tím, jak se o tobě v jednom přepisu policejního odposlechu vyjadřovali rozhodčí Zejda a delegát Prášil. Bylo to dost hrubé a vulgární. Vídáš se s nimi?
Od té doby jsem je neviděla. Třeba s Prášilem jsem se setkala loni na podzim, dělal delegáta na Bohemce. To bylo pořád "Dášo, ahoj, jak se máš," pusa na uvítanou... V životě bych to do něj neřekla. Já ani nechápu, jak můžou novináři něco takového otisknout. Víš, já to skousnu, i když to bylo drsné, ale vysvětluj to třeba babičkám.
Jak se coby rozhodčí připravuješ na zápasy? Fotbalista trénuje, nabírá fyzičku, ale co ty?
Taky chodím běhat. Každý den. Mám dokonce atletického trenéra. A trénuju s bývalou tenistkou Evou Krejčovou, ta mě honí!
A teoretická příprava?
Já říkám, že nejlepší příprava je třeba odpískat přátelák. Fotbal se nedá pískat podle pravidel, ale v duchu pravidel. Kdo píská podle pravidel, tak je špatný rozhodčí. To je vlastně spíš policajt. (smích) Ale pravidla občas otevřu a něco si přečtu. Třeba před seminářem.
Co když se servou hráči na trávníku, to se přece občas stává, ne? Vlítneš mezi ně a roztrhneš je?
To si moc nedovedu představit, ale nějak bych to řešit musela. Potřebovala bych asi pomoc pomezních rozhodčích.
Jak vlastně vnímají hráči tvoji přítomnost na hřišti? Myslí si, že jsi jen nějaká kuriozita?
Já si ale sama myslím, že fotbal nebude pískat moc ženských. Je to vidět i v Evropě.
Ale proč? Copak je takový handicap, když se u fotbalu motá ženská?
Hlavní důvod je v psychice. Spousta holek nesnese, když je někdo uráží nebo diskriminuje. A pak si řeknou, jestli to vlastně mají zapotřebí. Nebo je od pískání odradí žárlivý partner. Ženský fotbal je taky v Česku na vzestupu, ale holky si radši zvolí hráčskou kariéru, protože můžou třeba hrát venku a vydělat si peníze.
Zapomněla jsi někdy na zápas píšťalku?
Já ne, ale jednomu kolegovi se to stalo. Někdo mu ji naštěstí půjčil. Ale stalo se mi, že jsem si zapomněla v kabině karty. A můžu ti říct, že ten poločas byl opravdu hodně dlouhý. (smích)
Rozhovor byl redakčně krácen
