Do prvního výškového tábora si horolezci nechodí pouze "schrupnout", i když i to by bylo pro netrénovaného smrtelníka nadmíru obtížné. Cestou musejí natahovat a opravovat fixní lana, revidovat skoby a štandy.
Expedice na K2 exkluzivně na Aktuálně.cz
Ostravská expedice Leopolda Sulovského míří na nejtěžší osmitisícovku světa - K2. Sledujte jejich putování, vtipně komentované členy výpravy a opatřené fotkami Romana Langra.
"Nejpracnější je osvobozování lana z ledosněhového krunýře, což je činnost fyzicky nejnáročnější," popisuje Libor "Liban" Uher.
Borci lezou téměř najisto, znají terén ze svého dva roky starého pokusu o K2. Ovšem dva kilometry statiky, které zde tehdy vymotali, jsou značně poškozené a doplňují je rok staré japonské silonové fixy, dle členů výpravy mizerné kvality.
Cestu je proto třeba celou znovu zajistit, opravit a poškozené či chybějící úseky dofixovat.
"Je to takový kolotoč, kdy se ve stěně neustále střídají tři skupiny, něco jako ranní, odpolední a noční," líčí Libor Uher a přirovná to k Brigádě socialistické práce.
Jinak to ani technicky nejde udělat, nebot' v každém výškovém táboře se po velkém úsilí dají postavit pouze dva stany pro maximálně čtyři "havíře", jak dřoucí lezce Liban nazývá.
Sklon Česenova pilíře je natolik strmý, že je velice obtížné najít solidní místa pro postavení stanů, a každá vodorovná plošinka je výsledkem několikahodinového sekání ve skále a ledu. "Kyslíku přitom není na rozdávání," dodává Uher.
Podle předpovědi má být hezky do pátku 15. června, což by horolezcům mělo umožnit postavení druhého výškového tábora (C2) na hladině 6350 metrů a zásobit jej materiálem pro třetí výškový tábor (C3).
"Cé dvojka" je nevelká skalní terasa pod velikým převisem, asi nejhezčí a nejbezpečnější azyl v celé cestě s úžasným výhledem do severní stěny Broad Peaku.
Místo odpočinku dřina
Zatímco jedna část výpravy se nachází ve stěně, druhá by měla po úspěšném výstupu a sestupu odpočívat v základním táboře. S odpočinkem to však není příliš žhavé.
Sluníčko totiž neúnavně mění povrch ledovce a nutí lezce pořád přestavovat kamenné výtvory a stanové plošiny.
"Neustálý pohyb ledovce doprovázejí mohutné dunivopraskavé zvuky, které tu a tam přeruší naše chatrné spaní a připomenou nám, že bydlíme na něčem, co je pořád v pohybu. Věřte, že není jednoduché několika větami popsat naše pocity, stav věcí okolo a situaci, která se pořád mění," píše Libor Uher.
Ten rovněž potvrzuje, že takto vrcholově provozované horolezectví není ve své podstatě jedinečná himalájská dovolená, nýbrž nelidská námaha.
"Mezi námi, je to jen tupá dřina pro galejníky, aneb to by jsme nadávali, kdyby nám to někdo přikázal!"
