Mnozí už jej viděli v atletickém důchodu, jenže opak je pravdou. "Atletika je láska mého života. Tak lehce se jí vzdát nechci," popírá Tomáš Dvořák podobné spekulace.

Jeho diář je teď nabitý jako nikdy. A není divu. Svoji závodnickou kariéru sice trochu upozadil, o to více se věnuje trenérské a nově i manažerské práci.

I tak si našel v ranních hodinách v útrobách deštěm skrápěného stadionu Dukly čas na rozhovor.

A: S vrcholovým desetibojem pomalu končíte, ale zdá se, že jste časově vytíženější než kdy předtím?

Tak to je určitě pravda. Mám podstatně méně času, než jsem míval. Na Julisku přijdu každý den takhle ráno (8:30 pozn aut). Musím si udělat přípravu, než přijdou moji svěřenci.

Mám tréninkovou skupinu devíti atletů, od školáků až po pětadvacetileté borce. Jedni mohou trénovat dopoledne, druzí zase odpoledne, takže domů odcházím pravidelně kolem sedmé hodiny i později. Takhle pozdě to dříve nebývalo.

A: Kolik z času stráveného na stadionu věnujete svému tréninku?

Sobě mizivé procento. Na druhou stranu nejsem typ trenéra, abych přišel na stadion takhle (ukazuje na své oblečení - džíny a svetr), což je velká devíza. Pořád můžu svěřencům něco ukázat a když chybí někdo do počtu, tak se zapojím.

Sportuji, ale určitě ne v takové míře, aby to odpovídalo přípravě na sezonu. Halu letos vynechám. Už jenom z důvodu, abych se nezbláznil. Honil jsem se celá léta, je třeba i odpočívat. Snažím se dát tělo do kupy, abych dostal v létě do závodění velkou chuť.

O lásce života

A: Už několikrát proběhly informace, že s aktivní kariérou končíte, což jste popřel. Kde se takové zprávy berou?

Je to všechno záležitost jednoho člověka. Vždycky tuhle informaci vyplivne pan Alfons Juck (manažer Romana Šebrleho). Jel jsem na jaře do Götzisu, a on rozhlašoval, že absolvuji svůj poslední závod.

Strašně se se mnou loučili, ale já říkal: ne to není můj poslední závod, chci se tady nominovat na mistrovství Evropy. Totéž se opakovalo na mistrovství, jenže já chtěl jet do Tallance, a i tam... Říkám: ne. Je to můj poslední závod v téhle sezoně! Chci závodit dokud mě to bude bavit. Atletika je láska mého života. Tak lehce se ji vzdát nechci.

A: Tušíte důvod těchto spekulací?

Netuším, nevím. V lednu se začnu připravovat na letní sezonu. Závodit chci a doufám, že budu.

A: Přesto, nepřišel někdy moment, kdy jste chtěl s atletikou "seknout"?

To ne! To mám dávno za sebou. Bylo mi tak devatenáct. Trápily mě velké zdravotní problémy. Jednal jsem impulzivně. Tenkrát jsem nebyl nic. Jsem rád, že můj bývalý trenér a také manželka mě přiměli, abych vydržel.

A: Co se tenkrát stalo?

Měl jsem rozbitý kotník a kvůli tomu se mi nepodařilo kvalifikovat na olympijské hry v roce 1992. Byl jsem z toho otrávený. To ale byla otázka jednoho dvou dnů.

O poznání sebe sama

A: Následně jste nastartoval veleúspěšnou kariéru. Existuje nějaký cíl, který se vám nepodařilo a už zřejmě nepodaří splnit?

Atletiku nejde dělat na top úrovni do smrti. Je částí mého života, dával jsem jí dost, ale snad s výjimkou jednoho dvou roků jsem nešel za určitou mez. Nikdy jsem neměl cíle a ambice. Nechci se atletikou pohřbít.

A: Máte na mysli rok 2000?

Ano, ten bych nechtěl opakovat. Nechal jsem si národem vnutit ambici, že Dvořák musí vyhrát olympiádu. Podle toho i vypadala příprava a vlastní píle mi nasekala spousty zdravotních problémů. Trošku se to přehnalo. Teď už znám svoji míru. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem letos nepřekonal hranici osmi tisíc bodů. Myslím si, že na to pořád mám. Trochu mě o to připravilo počasí. Když polovina disciplín proprší, to není ideální.

A: Kdy přišel moment, kdy jste si uvědomil, že už nedosáhnete na ty úplně top výkony?

Velký skok nastal po zmíněném olympijském roce 2000. Sezona začala výborně, ale olympiáda pro mě dopadla jak dopadla. Pak bylo dost času přemýšlet. Řekl jsem si, že se do toho ještě jednou pustím a po tříměsíční pauze jsem se začal připravovat na mistrovství světa v Edmontonu.

Pak Roman Šebrle udělal světový rekord, já jsem vyhrál mistrovství světa a následně se z hloupých důvodů rozpadla naše tréninková skupina. Ne že bych potom ztratil chuť do závodění. Nechci se v tom babrat, hodně se o tom tenkrát napsalo.

Dva roky mě ještě trénoval můj tchán. Dá se říct, že od té doby to bylo takové přežívání.

O patnácti minutách slávy

A: Pak jste se rozhodl změnit tréninkovou skupinu...

Zase přišel olympijský rok a říkal jsem si, že se do toho položím, jenže nevydržela to achilovka. Za ty roky sbírala a sbírala a v den olympijského závodu nevydržela. Nelámu si tím hlavu. Svých patnáct minut slávy jsem si užil.

Foto: Aktuálně.cz

A: Vzpomenete si ještě na svůj světový rekord? Mrzí vás těch šest bodů, které scházely k pokoření hranice 9000 bodů?

Sám se k tomu nevracím, jen když se někdo ptá. Udělal jsem za dva dny nejlepší výkon, na jaký jsem měl. To že se před posledním závodem na 1500 m udělalo takový harakiri... Stalo se, vrátit to nelze. Za svůj osobní rekord se nestydím, i když teď to vlastně není ani oddílový rekord (smích).

Jedna velká famílie

A: Změnil se nějak desetiboj za dobu vaší kariéry?

Trendově se nezměnil. Jména střídala jména. Pořád jsme velká famílie. Peníze jsou plus mínus stejné. Desetibojař nikdy nebude bohatý atlet, závodů není tolik.

A: Vy jste již třináct let v absolutní elitě, v Čechách patříte mezi celebrity. Zajistil jste se finančně sportem?

Možná kdybych k tomu přistupoval jinak, tak jo. Nikdy jsem nedělal sport pro peníze, takže to beru jako takový bonus. Mám rád svůj klid a když chce člověk vydělávat peníze z úspěchu, tak to stojí čas a takovou oběť mimo trénink a rodinu nechci. Asi jsem zvolil rozumnou cestu. Nemůžu si stěžovat, jak si žiji. Něco jsem vydělal, je to příjemné, ale kvůli tomu jsem desetiboj nedělal.

A: Přejděme k vaší začínající trenérské kariéře. Fanoušci si zvykli na desetibojařské medaile z velkých akcí. Vidíte jakožto trenér potenciální nástupce Změlíka, Dvořáka a Šebrleho?

Snad se fanoušci dočkají. Věřím, že se takoví atleti najdou, ale budou to mít hodně těžké. Musí si projít tím, čím já. Napřed zdolat 8000 bodů, pak se blížit k 9000. Veřejnost už je na něco zvyklá a ti, co jdou po nás to budou mít těžší, s motivací i s radostí ze samotného závodění.

A: Registrujete po éře úspěchů českých desetibojařů zvýšený zájem o tuto disciplínu?

Hlavně bych řekl, že jsme ukázali východisko pro českou atletiku. Asi každý ví, že světového sprintera tady nevychováme. Desetiboj je nádherná a pestrá disciplína. Člověk v ní jen velmi těžko upadne do nějakého stereotypu. Že by se teď všichni vrhli na desetiboj, to ne. Hlavní plus vidím v tom, že už se ví, jak na to. Trenéři už to dělají rozumněji.

Nejsem brusič diamantů

A: Na základě čeho vybíráte atlety do své skupiny?

Já si vůbec nevybírám. Své služby jsem nabídl a teď už záleží, kdo přijde. Také je to o tom, že se někteří stydí. V tomhle případě je to ale plus, devět lidí je dost. Nejsem žádný brusič diamantů, jsem spíš na tu hornickou práci.

A: Víte o nějakém jménu, které byste ve své skupině rád viděl? Třeba reprezentanta Josefa Karase, který zůstal u trenéra sprinterů?

Pepíkovi to vůbec nemám za zlé. Zůstal u trenéra, jenž  se mu maximálně věnoval. Přeji jim, ať to zvládnou a my spolu i tak budeme spolupracovat. Trošku mě mrzí ta situace, takové to klima, co tady funguje. Každý si hraje na svém písečku a síly se tříští. Nefunguje to jako v jiných zemích, kde vše zaštiťuje reprezentace.

Ale nikdy bych nešel za desetibojařem a neřekl mu: Pojď ke mně, u mě to bude lepší. To by mi huba upadla. Proto mě mrzí, když za mnou přijde atlet, že by se mnou chtěl trénovat a pak mi jeho bývalý trenér říká, že jsem ho přetáhl. Takhle to není. Nebráním se ani mezinárodní skupině. Desetiboj mám rád, chtěl bych, aby vzkvétal a to nejenom u nás ale celosvětově.

A: Jakou vaši chybu byste nechtěl, aby vaši svěřenci opakovali?

Není umění trénovat ale odpočívat. Není problém někoho sedřít, ale správně trénink nadávkovat. Navíc každý je individualita a potřebuje něco jiného. Najít tu správnou míru je těžké.

Tak jako to fungovalo pod Zdeňkem Váňou, v kompaktní skupině, to se chytlo. Čtyři desetibojaři dělali hrubě přes osm tisíc bodů. Průměr skupiny byl 8600 bodů, to už o něčem svědčí.

Když se podívám do svých tréninkových deníků, tak si říkám, že jsem makal fest. Na druhou stranu, ani to nepřinášelo pokaždé efekt.

O ctění pravidel

A: Liší se příprava desetibojařů v Česku a v zahraničí?

U nás je systém zásadní. Kdyby se takhle připravovali všude, tak ten desetiboj vyletí hrozně nahoru. Systém vybudoval Zdeněk Váňa i se mnou, když si přihřeji polívčičku. Trénink máme postavený na tom, že chceme být sprinteři, kteří se nebojí sáhnout po vrhačským náčiní a nebojí se někam odrazit.

Když slyším, jak trénují desetibojaři jinde a jaké mají výsledky, to si říkám: Ježíši, takový anarchistický přístup a čeho jsou pak schopní. Například Brian Clay je takový člověk. Trénuje absolutně bez koncepce. Jde na stadion a šup a trénuje tohle, pak tamto.

Já ctím určitá pravidla a zákonitosti. Zkrátka nemyslím si, že je dobré začínat přípravu s tretrami na nohách. To přijde později, až když je tělo připravené. Proto si myslím, že máme větší atletickou životnost než oni.

A: Studujete trenérství na FTVS. Jak se perete s anatomií a jinými nástrahami? Máte nějaké úlevy vyplývající ze slavného jména?

To je další žrout času. Včera jsem si zrovna byl odhlašovat zkoušku z biochemie, protože tančím (v soutěži Star Dance České televize pozn. aut), tak mi bylo umožněno zkoušku přeložit. Jiné výhody ze svého jména rozhodně nemám.

A: Už jste u nějaké zkoušky propadl?

Vyhozený jsem nebyl, nejsem typ, abych šel něco jen tak zkusit, na to nemám ani čas. Když už, tak aby to bylo. Škola mě baví, ani učení mi nevadí. Rád čtu a jestli je to beletrie nebo skripta, na tom už tak nesejde.

• Dvořák udělá z Kladna český Götzis. Čtěte ZDE.

A: Na závěr obligátní otázka: Vaše sportovní plány pro rok 2007?

Na Kladně budeme pořádat v příští sezoně s mými partnery desetibojařský mítink.Více ZDE Doufám, že se nám to povede. Po novém roce už přenechám organizaci více na ostatních a chci začít trénovat. Tenhle závod je tím hlavním, kde chci startovat. Připravím se na sezonu jak jen to bude možné s tím, že budu i závodící trenér. V hlavě mám pořád načmáraných těch osm tisíc bodů, takže ty bych rád pokořil. Uvidí se, jestli se pojedu už potřetí loučit do Götzisu (smích).