Co je podle vás tajemstvím úspěšného sprintu? Je to načasování?
Ano, je to hodně o načasování. Ale asi úplně nejdůležitější aspekt je vaše pozice. Protože v závěru je to díky spurtérským vláčkům tak rychlé, že než vylezete na vítr, musíte být tam, kde být máte.
Je důležité se dostat na těch posledních 200 nebo 250 metrů bez toho, abyste zbytečně použil příliš mnoho energie. Je to ale o více faktorech. O trati, kolik na ní bylo kopců, s jakým úsilím jste je přejel a také o kvalitě vaší podpory v závěru.
Když je sprint těch 200 – 250 metrů… a třeba v dnešní etapě bude pravděpodobně velmi silný protivítr, mění to nějak načasování sprintu? Znamená to, že je potřeba začít sprintovat později?
Závodník samozřejmě tohle musí vzít v potaz. Je důležité tohle brát instinktivně, sprinter musí vědět. Musí to cítit. Jede za zadním kolem, dívá se kolem sebe a někdy je stejně nucen začít sprintovat dříve, protože se kolem něj snaží dostat někdo, kdo jej může zablokovat.
Takže v případě dlouhého sprintu stejně často nemáte na vybranou. Ale protivítr je velmi snadné špatně odhadnout a začnete tuhnout kousek před čárou a prostě to najednou nejede. Nešlapete dokola, ale do čtverce… Dneska týmy vysílají své zástupce, kteří pak hlásí, jak to v cílovém místě vypadá, kde jsou jaké zatáčky, jaký je vítr a podobně, aby to sprinter vše mohl vzít v potaz.
Je nějaký rozdíl v tréninku, když jste sprinter nebo jiný typ závodníka?
Podle mě ani ne. I ti nejrychlejší závodníci se do finiše musejí dostat a pak být ještě schopní sprintovat.
A co zatím jako bývalý závodník dobrý ve sprintech říkáte na čtyři etapové triumfy Marka Cavendishe na letošní Tour? Přiznám se, že jsem už nepočítal s tím, že by ještě porážel Kittela nebo Greipela.
Je zajímavé, jak Cavendish zase začal vyhrávat. V letošní sezoně se hodně připravoval na olympijskou dráhu, tak asi mu ten dráhařský trénink přidal něco navíc.
Zajímavé také je, že zatímco Cavendish bude startovat v Riu na dráze, Peter Sagan zase na horských kolech…
Ano. O Saganovi jsem to popravdě vůbec nevěděl, slyšel jsem to až tak před dvěma nebo třemi týdny, že v Riu bude startovat na horských kolech. Vím, že přišel z horských kol, ale je to už dlouho.
Když jsme u Sagana, co si myslíte o těch změnách, které pořadatelé Grand Tours dělají v bodovací soutěži? Vypadá to, že jde o snahu omezit právě Sagana, ale moc to nefunguje.
Snaží se různými způsoby, aby to Sagan nevyhrával tak jasně. Ale na cokoli, co udělají, Petr reaguje.
Kdo je vaším oblíbeným sprinterem v dnešní době?
Cavendish. Proti němu jsem dokonce ještě závodil. Vyhrál jsem tehdy sprint na Okolo Irska, on byl čtvrtý nebo pátý. Mám ten obrázek doma na stěně. Ne, vážně, jemu bylo teprve nějakých 18 let.
Jak závodit do padesáti?
Když se podíváme zpět na vaši kariéru… Začínal jste na dráze jako mnoho britských cyklistů?
Závodil jsem i na dráze. Ale začínal jsem na silnici. V sedmnácti mě chtěl národní tým vyzkoušet do týmové stíhačky. Tenkrát jsme v tréninku jako junioři porazili i seniorský britský tým. Jeli jsme na juniorské mistrovství světa. Po něm jsem měl startovat i na juniorském silničním šampionátu, ale ve stíhačce jsme havarovali a na silniční mistrovství jsem nejel, protože jsem byl v nemocnici. Tenkrát to vyhrál Greg LeMond. O rok později jsem byl součástí týmové stíhačky na OH v Moskvě. Potom jsem se už koncentroval jen na silnici. V Moskvě jsme byli, tuším, šestí. (Ve čtvrtfinále podlehli československému kvartetu Černý, Penc, Pokorný, Sláma, pozn. redakce)
Takže vaše profesionální kariéra trvala skoro třicet let, jestli dobře počítám?
Ano, v roce 1981 jsem se stal profesionálem v Británii. Do roku 1987 jsem jezdil za jeden britský tým, s nímž jsme se dostali i na mezinárodní závody, jako byl třeba Paříž-Nice a v roce 1987 jsme jeli Tour de France. V roce 1988 jsem jezdil za Fagor, což byl tým Stephena Roche, jezdil tam i Robert Millar, Sean Yates, Johnny Weltz a další.
Sean Yates je dnes sportovním ředitelem v Tinkoffu, že?
Ano. Johnny Weltz v týmu Cannondale.
To byl zřejmě nejlepší tým, za který jste jezdil?
Ano, asi ano, pak jsem závodil ve Španělsku za tým Teka, to byl sponzor, který cyklistiku velmi podporoval. Dostal jsem se i do Ameriky, kde jsem závodil pět let až do roku 1997, kde v červenci týmu došly peníze, neplatili mi. Já jsem řekl, že nebudu závodit zadarmo. A to byl první konec mé kariéry.
Proč jste se rozhodl ze závodnického důchodu vrátit k závodění?
Po prvním konci kariéry jsem samozřejmě dál občas jezdil na kole. Pak jsem se rozhodl, že zkusím pár veteránských závodů, už mi bylo přes 40 let. Začal jsem trénovat a během čtyř týdnů tréninku mi došlo, že nechci jezdit závody veteránů, ale rád bych zkusil ještě co nejvyšší možnou úroveň. Takže jsem jezdil za jeden malý britský tým, jezdili jsme i nějaké mezinárodní závody. A závodil jsem až do roku 2011.
Z té doby pak pochází to vítězství proti Cavendishovi…
Ano. To bylo možná v roce 2004 nebo 2005.
