Co rozhodlo, že jste do atletického života vstoupila v tak poměrně pozdním věku?
Na Západočeské univerzitě v Plzni si mě při zápočtech z atletiky všiml jeden z učitelů a řekl mi, že bych se královně sportu měla věnovat. A tak jsem vyrazila na stadion, abych to zkusila. Začalo mě to bavit, nechyběla mi chuť a začala jsem se věnovat hlavně běžeckým disciplinám. A od 21 let už můžu mluvit o systematickém tréninku.
Jak jste svá první atletická léta prožívala?
Tělo si zvykalo na zátěž, ozývaly se i zdravotní problémy, ale převládala radost a velká vůle, že chci něco dokázat. Přitom v mých myšlenkách nebyla představa, že si z evropských, či dokonce světových šampionátů budu někdy vozit medaile. Šlo mi o to, abych se časem mohla velkých mezinárodních akcí zúčastnit a třeba i změřit síly s renomovanými atletkami. To se v plné míře povedlo právě minulý týden v Budapešti.
Zjistila jste, co všechno je pro to nutné udělat?
Mít předpoklady, být pracovitý, cílevědomý a nesmí chybět velká chuť i za cenu velké dřiny něčeho dosáhnout. A potom, jak vždy zdůrazňuje legendární Jarmila Kratochvílová, je nutné mít lásku k atletice.
První velké úspěchy patří do kategorie nezapomenutelných. Které to byly u vás?
Na domácí scéně stříbrná medaile v běhu na 400 metrů v roce 2017 a ve stejném roce můj první reprezentační start, a to v ženské štafetě 4 × 400 metrů na mistrovství Evropy družstev ve Francii. Byl to pro mě velký zážitek a impulz do další činnosti. V roce 2018 jsem se jako členka štafety zúčastnila halového mistrovství světa a o rok později venkovního světového šampionátu v Dauhá při debutu smíšené štafety. Loni na mistrovství Evropy v Mnichově jsem na čtyřstovce závodila už individuálně a těšil mě postup do semifinále.
S jakými představami jste vůbec letos odjížděla na světový šampionát do Budapešti?
Na letošním halovém mistrovství Evropy jsem na čtyřstovce doběhla šestá, takže i v nejtěžší možné konkurenci byl mým cílem postup do semifinále, což se mi povedlo. Pokud jde o smíšenou štafetu, tak po prvenství v červnových Evropských hrách byl naším přáním postup do finále, což se nám při účasti šestnácti štafet také podařilo. Běžela jsem druhý úsek a snažila jsem se po seběhu probojovat na čtvrté místo a udržet tam tuto pozici.
A čtvrtou příčku se podařilo udržet i finišující Vondrové. Jak jste prožívali kuriózní závěr tohoto finále?
Nejprve s obrovskou radostí, že se nám v novém českém rekordu podařilo udržet čtvrté místo. To jsme nevěděli, že třetí Nizozemka Bolová pustila po pádu kolík. Když pak vyšlo najevo, že je naše kvarteto díky tomu bronzové, tak jsme se v obrovské euforii objímali. Pro mě to byla přímo fantazie, vždyť je to první medaile z velké mezinárodní soutěže.
Byla jste spokojena i se šampionátem jako takovým?
Zatímco už zmíněné mistrovství světa v Dauhá mě především nevalnou diváckou kulisou zklamalo, tak v Budapešti byly ochozy téměř plné už dopoledne. Šampionát provázela dokonalá atmosféra, dobré počasí a na našich výkonech se podepsala i výborná parta.
Nemáte už někdy myšlenky na olympijské hry v Paříži?
Mám, zvlášť když členka naší smíšené štafety Lada Vondrová olympijský limit už splnila. Já jsem od něj vzdálená tři desetiny vteřiny, které se samozřejmě pokusím smazat. Do Paříže se však chce vydat celé naše bronzové kvarteto, takže motivace nám nechybí.
