Můžete nejprve trochu více přiblížit Olympijský víceboj, kterému se od roku 2012 jako sportovní manažerka věnujete?
Je to projekt, který je určen pro děti na základních školách a na víceletých gymnáziích. Má dvě větve. Olympijský odznak může získat každý, kdo zvládne osm testovacích disciplín, v nichž jsou například běhy na 60 a 500 metrů, hluboký předklon, T-běh a různé pohybové cviky. Získá tak porovnání a doporučení na svoji další sportovní cestu. A potom je to Odznak všestrannosti, což je takový dětský desetiboj, v němž je potřeba splnit například přeskoky přes švihadlo, lehsedy, trojskok snožmo a další disciplíny, které se bodují. Kdo dosáhne pěkných výsledků, tak získá odznak všestrannosti - tj. diamantový, zlatý, stříbrný nebo bronzový. Primární cíl tohoto projektu je, aby děti pochopily, že když něco dělají pravidelně, tak se zlepšují, tedy že sportování má smysl.
Jaké jsou vaše zkušenosti z této činnosti?
Těší mě pozitivní ohlasy dětí, učitelů tělocviku a také rodičů, mám dobrý pocit, že tato práce má smysl. Záleží samozřejmě na každém jednotlivci, jak tento projekt pojme. Ročně se zapojí 130-140 tisíc dětí z celé republiky. Komunikuji hlavně se zástupci z Moravy a samozřejmě udržuji kontakt i s realizátory tohoto projektu v českých regionech.
Jaké ty dnešní děti jsou? Je jich více, či méně, jsou šikovnější, nebo línější než před více než deseti lety, kdy jste začínala?
Rozdíly jsou, třeba teď po pandemii přibyla u dětí obezita a nadváha. Může mě však těšit, že o projekt stoupá ve školách zájem. Covid to trochu přibrzdil, na dětech se negativně podepsal, ale celý náš život se začíná vracet do normálu, což se jistě projeví i v obnoveném zájmu o sportování.
Šárka Kašpárková (50)
Šárku Kašpárkovou v dětských letech nejvíc bavil basketbal, ale ještě na základní škole přešla k atletice.
Poprvé na sebe upozornila bronzem ve skoku do výšky na juniorském mistrovství Evropy a v této disciplíně se představila i na olympijských hrách v roce 1992 v Barceloně. Na následujících třech Hrách reprezentovala Českou republiku už jako vynikající trojskokanka. V roce 1996 v Atlantě měla radost z bronzové medaile a o rok později z titulu světové šampionky.
Po skončení své atletické kariéry se jako hráčka i kondiční trenérka vrátila ve Valosunu Brno k basketbalu. Od roku 2012 je pak sportovní manažerkou školního projektu Sazka Olympijský víceboj.
Mluví se o tom, že školní dvě hodiny tělocviku týdně prohlubují problém s fyzickou nepřipraveností dětí. Projevuje se to i u vašich svěřenců?
Za mých školních let jsme také měli jen dvě hodiny tělocviku týdně, ale volný čas jsme trávili venku pohybem. Nepřitahovaly nás počítače, mobily ani televize, což jsou dnes pro hodně dětí priority, a sportování tak zůstává na vedlejší koleji. V řadě případů to jsou i rostoucí zdravotní obavy.
Setkala jste se i s případy, že právě tyto údajné zdravotní problémy či omluvenky od rodičů činnost dětí omezují?
Nejsem sice učitelkou tělocviku, ale mám informace, že především v 8. a 9. třídách se snaží omluvenkami sportu vyhnout. Alfou a omegou jsou v těchto případech rodiče, počínaje stravou až po snahu posílat své ratolesti sportovat. Na druhém místě je pak kvalita učitelů tělocviku, jak zajímavé a přitažlivé hodiny jim dokážou připravit.
Jsou naopak i případy, že se rodiče snaží obětavostí své děti u sportu udržet?
Pokud si myslí, že jejich chlapec či děvče má předpoklady pro výkonnostní růst, tak se jim většinou v rámci svých možností snaží pomáhat. Vozí je na tréninky, doprovází je na sportovní soutěže, nešetří aktivitou, což je velice důležité. Čili zase jsou na prvním místě rodiče a jejich důslednost, aby své děti udrželi u sportu a na jejich výroky o únavě či nechuti správně reagovali. Je hodně případů, kdy bez podpory rodičů děti se sportem končí.
Co je pravdy na tom, že ve sportovních klubech musí suplovat tělocvik, což zdržuje jejich práci na individuálním rozvoji dětí?
Já se věnuji přípravce, kde se snažím o všestranný trénink. O starších dětech však tělocvikáři říkají, že často musí i své běžné nároky snižovat. Dost dětí je i pro základní cviky nepřipraveno. Já jsem chodila do sportovní školy a byla všestranně připravená, což dnes není. I ti nejlepší pak v klubech umí jen něco, čím se zrovna zabývají. Problém také vidím v rané specializaci.
V porovnání s vaší sportovní kariérou: měl český sport svůj určitý systém, nebo mu chyběl už tehdy?
Měl systém a byl dobře nastavený. Ve školách existovaly nábory, ale paleta sportů nebyla tak široká, jako je dnes. V mém rodném Havířově byla možnost věnovat se atletice, basketbalu, fotbalu, ragby - a to bylo skoro všechno. Orientace mířila hlavně na olympijské sporty. Dnes se děti rozptylují, nabídka aktivit a sportů je širší. Hodně dětí má bez vlastního úsilí všechno, co potřebuje. Za této situace je pak asi těžké získat nějakou motivaci, třeba v podobě zahraničního startu, což byl například jeden z mých cílů.
Jaký systém máte vy ve své činnosti?
Dávám důraz především na všestrannost a také se snažím, aby vše, co dělají, dělaly správně. Někdy je to dost složité, chce to velkou dávku trpělivosti. Hodně dětí totiž o svých chybách a o tom, co jim říkám, nepřemýšlí a stále je opakuje.
Mají zájemci o sportování vytvořeny odpovídající podmínky?
Nejsou ideální, chybí tělocvičny, haly i kvalitní hřiště, takže je stále co zlepšovat. Na druhé straně třeba mladí atleti mají možnost připravovat se v teple někde v zahraničí, zatímco za mých časů byl k dispozici jen tradiční areál v Nymburku a občas pobyt na horách. Podle mého názoru se mladým sportovcům vytváří brzy velice profesionální podmínky.
A kudy podle vás vede cesta ke zlepšení současné situace?
Je potřeba zvýšit počet sportovišť, ale také kvalitních tělocvikářů ve školách a trenérů v klubech, aby se na tomto základu mohlo stavět. Kult učitelů nemá dnes takovou váhu jako kdysi. Musí snižovat své požadavky, dokonce i na vysokých školách.
Je to tedy začarovaný kruh. Chybí také potřebné peníze a zároveň i jistota, že ty přidělené se správně využijí. Ve většině zemí míří do sportu více financí, což přináší úspory ve zdravotnictví. Pro děti to je velice důležitá prevence.
