Ostrava - Rozhodla se správně, teď už nemůže pochybovat. Nikol Tabačková prolomila smolnou sérii čtvrtých míst z velkých akcí a na atletickém mistrovství Evropy juniorů v Grossetu vybojovala zlatou medaili. Na nejcennější kov si však sáhla už před třemi lety na evropském šampionátu v softballu. S pálkovanou začínala už ve třech letech, nakonec ale dala přednost oštěpu.
"Trochu mě popichoval i pan Železný, který říkal, že se se mnou nebude bavit, dokud se softballem neskončím. Ale myslel to spíše v legraci, finální rozhodnutí nechávali na mě," vzpomíná Tabačková. Teď už se soustředí pouze na hod oštěpem, jemuž podle vlastních slov naprosto propadla. Zároveň si uvědomuje speciální pozornost na svou disciplínu, z českého pohledu vůbec nejúspěšnější v historii.
Konečně medaile. Navzdory zranění
Před týdnem jste se v Itálii stala juniorskou mistryní Evropy. Odlétala jste do Grosseta s medailovými ambicemi?
Říkala jsem si, že bych konečně mohla nějakou medaili přivést. Věřila jsem si i loni na juniorském MS, kde jsem ale nebyla úplně favoritkou. Letos jsem byla v tabulkách hodně vysoko, a tak jsem doufala, že to klapne.
Na zlato stačil výkon 55,10 metru, ale podle vlastních slov jste se prala s technikou. Co konkrétně bylo špatně?
V kvalifikaci jsem si obnovila dřívější zranění a trochu jsem si natáhla tříslo a břicho. To mě pak v závodě trochu eliminovalo. Na konci rozběhu jsem rotovala, uhýbala jsem a zkrátka jsem si nedokázala pohlídat základní věci. Hrálo to velkou roli, ale na druhou stranu se na to nechci vymlouvat.
První pokus byl pod 50 metrů, potom jste postupně přidávala. Nedostala jste se nepovedeným prvním hodem trochu pod tlak?
To ne. Já první pokusy většinou mrvím, na to jsem si zvykla (smích). Pak vím, co mám udělat lépe. Ono je to vlastně lepší, protože když hodím prvním pokusem daleko, méně se koncentruju na další.
Před dvěma lety na MS dorostenců v Cali i vloni na juniorském MS v Bydhošti jste skončila čtvrtá. Měla jste smolné výsledky v hlavě?
Spíše jsem si z toho dělala legraci, smutná jsem byla hlavně vloni po závodě. V Cali to bylo takové zvláštní, protože jsem po vyhrané kvalifikaci psychicky moc nezvládla hlavní závod. V Bydhošti mě vloni přehodila posledním pokusem turecká kamarádka, které se do té doby v závodě nedařilo. To je prostě sport. Štvalo mě to, ale zase jsem si tam hodila osobák.
Znáte se dobře se závodnicemi navzájem, anebo se často stává, že vyletí někdo méně známý a překvapí?
Zrovna v Cali před dvěma lety se stalo, že si jedna závodnice hodila osobák o čtyři metry a všechny nás překvapila. Jinak o sobě samozřejmě víme, pobavíme se a popřejeme si hodně štěstí. Ale zase úplně kamarádit se nemůžeme.
V kočárku na baseballovém hřišti
Už od tří let jste hrála baseball a softball, na atletiku jste přešla až později. Obvykle to bývá naopak, čím to bylo dané ve vašem případě?
Mí rodiče hráli a trénovali v týmu Katalpa Ostrava, takže baseball nebo softball jsem měla předurčený. Neměla jsem vlastně jinou možnost. Zkoušela jsem ještě další sporty, třeba tenis nebo florbal, ale softball a baseball byly vždy těmi hlavními. Už v kočárku jsem byla pořád na hřišti (smích). Ve třetí třídě jsem přestoupila na sportovní školu, kde jsem začala s atletikou. Za pár let si mě vybral můj současný trenér Stanislav Šuška a začali jsme zkoušet oštěp.
Jakých výsledků jste v softballu dosáhla?
S juniorskou reprezentací jsme vyhráli mistrovství Evropy v Rosmalenu v roce 2015, získali jsme stříbro na turnaji v Ostravě a účastnili se juniorského MS v Oklahomě. Zahrála jsem si za několik klubů v extralize a vystřídala snad všechny pozice na hřišti. Nejvíce se mi líbilo v Kunovicích, kde jsem nakonec i skončila.
Zpočátku to asi bylo tak, že se oba sporty vzájemně podporovaly, ale postupem času se spíše příčily. Mám pravdu?
Nebýt softballu a baseballu, tak bych dnes v oštěpu nebyla tam, kde jsem. Už od tří let jsem házela se vším, co bylo okolo (smích). Dalo mi to hodně, v tomhle mám před ostatníma holkama v oštěpu výhodu. Když jsem se ale dostala v obou sportech na vyšší úroveň, tak už se to docela bilo a softball mi spíše škodil.
V roce 2015 jste se softballem skončila a začala se naplno věnovat oštěpu. Už se nedalo stíhat oboje najednou?
V tom roce jsem hned po atletickém dorosteneckém MS v Cali měla juniorské MS v softballu v Oklahomě… Ne že bych to nezvládala fyzicky, ale náročné to bylo spíše na techniku ze strany oštěpu. Softballový hod je přeci jen odlišný od oštěpařského, a navíc mě mrzelo, že jsem ani jednomu sportu nemohla odevzdat sto procent. Musela jsem být tam, pak zase na závodě, na zápase. Všelijak jsem to patlala a nemohla jsem tomu dát to, co ostatní holky na softballu.
Přesvědčování od Železného, větší konkurence
Přemlouvali vás více trenéři a spoluhráči na softballu, nebo na atletice?
Já sama jsem se rozhodla pro oštěp, protože mě to více chytlo a úplně jsem se mu propadla. Navíc mě trochu otrávila atmosféra na softballu a někteří lidé tam, kteří se mě snažili odradit od oštěpu. Docela mě naštvali. Na atletice to brali tak, že je to moje rozhodnutí. Ale brali to více ze srandy, spíše mě jen tak popichovali. Třeba pan Železný říkal, že se se mnou nebude bavit, dokud neskončím se softballem, a že mi potom oštěp lépe půjde.
Oštěp jste si vybrala i kvůli větší konkurenci. Co všechno jste ještě při rozhodování zvažovala?
Ze softballu jsem měla hodně zranění, třeba i natržený sval, pořád mi něco bylo. Atletika mě v tomhle dala dohromady, i ta péče o sportovce je tam samozřejmě lepší. Softball je o týmu, zatímco v oštěpu jede každý sám za sebe. Sto lidí je třeba hodně dobrých a je těžké se mezi ně dostat. Příprava se vůbec nedá srovnat, ta atletická je o tisíc procent náročnější. Teď už ani softball hrát nechodím, protože jednak není čas a jednak bych se bála zranění.
Týmovost si vynahrazujete na reprezentačních akcích z atletiky?
Jasně. Kdybychom jezdili na vrcholné akce každý sám, tak by mě to tolik nebavilo. Takhle jsme parta a vynahrazuje mi to ten tým.
S kým si v juniorské atletické reprezentaci nejvíce rozumíte?
Nejvíce si rozumím s Míšou Hrubou a Nikčou Bendovou. Už jsme toho spolu prožily hodně, objíždíme reprezentační akce už docela dlouho a máme společná témata i mimo atletiku. Ale jinak jsem v týmu všichni kamarádi.
Další dvě zlaté medaile získaly na ME juniorů v Grossetu výškařka Michaela Hrubá a kladivářka Kateřina Skypalová. "To bylo super, dvě ze tří vrhaček jsme vybojovaly zlato a potom jsme držely palce Míši."
Snaha pokračovat v oštěpařské tradici
Vedle vítězství na juniorském ME jste v devatenácti letech už dvojnásobná medailistka z republikového šampionátu dospělých, kde jste byla dvakrát třetí. Vnímáte větší pozornost a možná i tlak vzhledem k tomu, jak úspěšní čeští oštěpaři a oštěpařky vždy byli?
Je to taková větší zodpovědnost, může to být trochu svazující. V Česku byl oštěp vždy na výborné úrovni a nechtěla bych, aby generace Barbory Špotákové nebo Vítězslava Veselého byla tou poslední. V Táboře před rokem jsem třetí místo na republice nečekala, v Třinci jsme bojovaly s Jarmilou Jurkovičovou, ale neházelo se moc daleko.
Za své vzory označujete Barboru Špotákovou a Jana Železného. S Bárou už jste několikrát závodila… Radila vám? Mohla jste něco odkoukat?
Bára hází úplně jinak než já, tam toho moc sledovat nemůžu. Je asi o půl metru vyšší než já a mnohem silnější. Ona hází spíše čelně a já musím bočně. Některých věcí si všímám, ale spíše se koukám na kluky. Jejich styl je mi bližší. Bára nás ostatní v závodě hecuje, to je fajn, ale o technice se nebavíme.
Koho z mužské špičky tedy sledujete podrobněji?
Snažím se z videí odkoukat styl Jana Železného. Dnes je taková doba, že každý oštěpař hází jinak a úplně odlišně. Ať už Thomas Röhler, Johannes Vetter, Kuba Vadlejch, nebo Víťa Veselý. Je to přehlídka různých technik. Od každého si něco můžu vzít, ale hlavně se soustředím na sebe.
Z české špičky budete mít asi nejblíže k Nikole Ogrodníkové, která je také z Ostravy a kvalifikovala se letos na MS do Londýna…
S Nikčou jsme nějakou chvíli společně trénovaly, byly jsme na soustředění, seznámily jsme se a staly se dobrými kamarádkami. Těším se, že to na mistrovství prolomí, dostane se konečně do finále a ukáže, co v ní je.
Útok na ty nejvyšší mety
Co vy? Pokukujete už pomalu po vrcholných akcích dospělé kategorie? ME v Berlíně příští rok nebo olympiáda za tři roky v Tokiu…
Trochu už jsem si myslela i na letošní MS v Londýně, protože béčkový limit byl 59 metrů. Ale pak jsem se zranila a raději jsem to už moc neřešila. Do Berlína bych se určitě dostat chtěla, to už budu ve vyšší kategorii. Ale bude to těžké, můžeme jet jen tři Češky. Bude to boj. K Tokiu směřuju a doufám, že se to povede. Olympiáda je mým snem.
Osobní rekord jste letos překonala 56,84 metru dlouhým hodem v Břeclavi. Budete v nejbližší době útočit na hranici 60 metrů?
Bavili jsme se o tom s trenérem už na jaře, kdy jsem na tom byla fyzicky i psychicky dobře. Pak jsem ale maturovala, trénovala jsem méně a šance trochu klesla. Ale trenér mi říkal, že energie byla dobrá a v případě lepších větrných podmínek bych se šedesátce přiblížila.
Už jste si zvykla na přechod z oštěpu těžkého 500 gramů na 600?
Házím s ním druhou sezonu a je to pořád lepší. Nejdříve jsem se obávala, že to bude velký skok, ale jak jsme přidávali na síle, tak jsem si zvykla.
Letos jste ukončila studium na střední škole. Jaké máte další plány?
Jsem přijata na Karlovu univerzitu v Praze, obor Tělovýchova a sport. V budoucnu bych se možná ráda věnovala trénování. Je to asi úděl každého sportovce, který tomu takhle propadne a chce potom třeba pomoct dětem.
Neuvažujete o přesunu do Prahy, také co se týče atletického oddílu?
Měla jsem i nabídku z Ameriky, o Prahu jsem se zajímala i sama, jestli by nebyla možnost posunout se výše, zkusit něco nového. Teď závodím za Porubu nebo v extralize za Vítkovice, ale pokud mi ještě vyjde pár věcí, je dost možné, že se objevím v Praze.
