Pchjongčchang - Asi každý novinář, který kdy přišel do kontaktu s Ester Ledeckou, vám potvrdí, že rozhovory s ní jsou jedno velké dobrodružství. Nikdy předem nevíte, co se stane a co z ní vytáhnete. Tedy pokud ji na interview vůbec dostanete.
V Koreji ještě před svou senzační zlatou olympijskou jízdou v super-G rozdělila českou žurnalistickou obec na dva tábory tím, že s médii nechtěla až do závodů mluvit.
Jedni její přístup chápali. Sportovní obojživelnice se chce soustředit jen na trénink a nerozptylovat se ničím jiným. Druzí jen nevěřícně kroutili hlavou. Proč dvaadvacetiletá dívka mlčí, když jiné ještě větší hvězdy normálně komunikují?
Rychlobruslařka Martina Sáblíková byla před i během olympiády hodně naměkko, kvůli zraněným zádům se nemohla na závody v Pchjongčchangu ideálně připravit a přitom od ní čeští fanoušci očekávali další medaili. Přesto trpělivě odpovídala na otázky novinářů.
Snowboardistce Evě Samkové před pár týdny zemřel otec, navíc věděla, že její ramena jsou zralá na další operaci, ale i ona si šla s úsměvem po tréninku popovídat o tom, jak to vidí s tou zlatou obhajobou.
Jenže Ester Ledecká je jiná. Někdo by řekl zvláštní. Odmalička si žije ve vlastním světě obklopená těmi nejbližšími. To, že si zoufalý novinář láme hlavu, čím naplní stránky a utiší touhu fanoušků po informacích, nemůže pochopit a ani to nepotřebuje.
Za to, kam se dostala, vděčí do značné míry rodičům, kteří jí hodně obětovali. Dokonce se přestěhovali z Prahy do Špindlerova Mlýna, když poznali, že dcera potřebuje rozvíjet talent na sněhu.
Maminka Zuzana ji doprovází po všech závodech a soustředěních, a když zrovna otec Janek nepracuje na přípravě muzikálů nebo neplní roli porotce v televizních hudebních show, nechybí pod sjezdovkou ani on. Do rodinného projektu se zapojuje také bratr Jonáš, který pro Ester navrhuje závodní kombinézy.
Kdo by v téhle rodinné bublině nechtěl žít co nejdéle? Pro rodiče budete vždycky vítězi, i když se vám závod nepovede, vždy vám budou fandit a věřit. Samozřejmě se tohle mateřské popostrkování vzhůru nesmí přehnat a moc tlačit na pilu. Šárka Strachová by o pozdější rodinné válce s otcem mohla dlouho vyprávět.
V případě Ledeckých to ale zatím skvěle funguje. A nejspíš i proto v Ester stále přetrvává duše dítěte, kterou nezajímá nic jiného než závodění. Když po dojezdu sobotního super-G překonala úvodní šok a uvěřila, že je olympijskou šampionkou, opakovala do televizí, že si především užila jízdu po krásném svahu, až poté přemýšlela o tom, kolikátá bude.
A právě to je pro ni typické. Odjakživa hýří hyperaktivitou a do všeho se vrhá po hlavě. Neumí být chvíli v klidu. O Vánocích vydrží u televize jen na Štědrý den a hned musí něco dělat, v létě chodí na kickbox nebo na plážový volejbal, aby se bez sněhu nenudila. V zimě jezdí naplno ve dvou sportech a je jí úplně jedno, že honí víc zajíců najednou.
Na lyžích se tento zápal projevuje tím, že se ze svahu pouští bez respektu z vysokých rychlostí, nestresuje se, jaké časy zajely ostatní holky, soustředí se na to, aby najížděla oblouky tak, jak si s bratry Bankovými naplánovali. Když splní plán, věří, že z toho bude i skvělý výsledek. Hlavně si to užít a jet naplno.
Na snowboardu jezdí s podobnou agresivitou, ale obdivuhodná je především neutuchajícím chtíčem znovu a znovu vylézt na kopec a sjet opět nejrychleji a nejlépe ze všech soupeřek.
Když v lednu ve slovinské Rogle vyhrála paralelní obří slalom už počtvrté v řadě, položil jí jeden z českých novinářů dotaz, který se nabízel. "Ještě vás to baví?" "To je ale blbá otázka, jasně, že jo," zněla odpověď.
Jinak by totiž za čtvrtým triumfem nevyrazila na sjezdovku s kašlem, který se po jejím vítězství zhoršil tak, že ji připravil o start v závodech druhý den. "Ale co vám budu povídat, Ester by i tak nejraději závodila, ale radši budu mít zdravou snowboardistku než nemocnou šampionku," nechal se slyšet snowboardový trenér Ledecké Justin Reiter.
Někdy se skutečně zdá, že Ester postrádá přirozený pud sebezáchovy. Její nadšení ze závodění je až nakažlivé a kdyby se nemohla prohánět po prkně a lyžích způsobem, jakým to dělá doteď, byla by jak dítě bez hraček, kterému je do breku.
A právě díky tomuhle světu, odstřižená od širšího okolí a maximálně vytížená, jí spadla na krk stuha se zlatou olympijskou medailí.
