Na olympiádu se poprvé podíváte až ve 32 letech, je to tím, že jste musel nejdříve sportovně dozrát?
Když se podíváte na startovní pole olympiády v mé kategorii, bude to většinou od 27 až do 37 let. Lidi v téhle kategorii vždycky dozrávají trochu později. Neříkám, že jsem nějak supr mladý, ale i takový Standa Ježek se dostal na olympiádu až po třicítce. Singlcanoe je hodně technická disciplína, náročnější, musíte být klidnější, nemůžete to pustit dolů jako na kajaku hlava nehlava, člověk to musí trochu rozmyslet.
Můžete tedy jako Stanislav Ježek jezdit do čtyřicítky?
Já sám si to nedokážu představit, jak dlouho ještě budu závodit, ale zatím se, co se týče fyzické kondice, cítím lépe než ve 26 letech. Je to hrozně individuální, nedá se to takhle odhadnout. Samozřejmě někdy mě trápí například bloklý krk, ale to je spíš z toho, že se snažíme o složitější průjezdy. Jdu do extrémních poloh a pak z toho plynou takové problémy. Jinak se cítím fakt dobře.
Byla olympiáda vaším snem odmalička?
No nejdřív jsem dělal atletiku. Já, kluk z paneláku v Hradci, nevyrůstal jsem u vody jako někteří jiní závodníci. S kanoistikou jsem začal poměrně pozdě, někdy ve 14 letech poté, co jsem viděl olympiádu v Atlantě, kde vyjela medaili Štěpánka Hilgertová a Lukáš Pollert. Tam jsem si řekl, že bych to chtěl zkusit a třeba si taky splnit olympijský sen.
Šlo vám to hned od začátku?
Nešlo, první sezona nebyla nic moc, ale brzy se mi začalo celkem dařit, zajel jsem nějaké výsledky a asi v 16 letech jsem se stěhoval do Prahy do USK při VSC MŠMT, abych tu mohl trénovat. Rodičům se to moc nelíbilo, tedy hlavně mamka byla proti, kladla mi na srdce, abych si hlavně dodělal školu. Nicméně jsem odešel a začalo to. Musel jsem se ohánět, přivydělávat si, abych se uživil, do toho studoval.
Dá se tedy říct, že jste v sobě objevil skrytý talent, když se vám i takhle v pozdějším věku podařilo se vypracovat?
Nemyslím si, nejsem talent, spíš jsem hodně šikovný a pracovitý člověk, takže hlavně asi dříč.. Talent a supertalent se získává podle mého i tím, že máte zázemí, začnete brzo a pak na tom stavíte. To nebyl můj případ. Když jsem přišel do Prahy, tak jsem trénoval ve skupině s tátou Jirky Prskavce, když se on připravoval na olympiádu. A už tehdy s námi malý Jířa chodil do posilovny, aby byl v tom prostředí, aby to nasál. Ten začínal někdy v sedmi osmi letech.
Letos prožíváte ale úžasnou sezonu, kdy jste opanoval českou kvalifikaci do Ria, co za tím stojí?
Může to být i zázemím, které teď mám. Nedávno jsem se i oženil, takže jsem se tak nějak uklidnil i v osobním životě. Někdo mi sice říkal, že když jsem se oženil, že mi do toho bude manželka kecat, ale to vůbec ne. Mám v tomhle od ní plnou toleranci, můžu si dělat, co chci a jak chci. Je velký fanoušek. To se u manželek asi tak často nevidí. Sama je ze sportovní rodiny a hrozně to prožívá. I mě tím hodně hecuje a ví, co na mě platí.
Musí pracovat, slalom by ho neuživil
Nicméně zatímco u kajakářů to byla bitva do posledního závodu, vy jste si došel pro triumf s velkým náskokem…
Vždycky to takhle nebylo, v předchozích ročnících nominace jsme se vždy bojovali do poslední jízdy, kdy se vše rozhodlo. Letos jsem to bral pořád jako české poháry, ne jako jízdu o olympiádu, a vnitřně jsem chtěl zvítězit.
V prvních závodech se mi zadařilo, hned na úvod jsem byl druhý, ale s nejrychlejším časem, protože jsem měl šťouch, v dalším závodě jsem vyhrál a rázem jsem si začal víc věřit do těch dalších dvou. Nakonec to opravdu vyšlo celkem jednoznačně. Čím to je, sám nevím, možná i tím, že jsem loni změnil trenéra i na úkor toho, že jsem šel trochu do neznáma. Cítil jsem se líp, než roky před tím. Mladých ovšem každý rok přibývá a je to u nás těžší a těžší.
Vedle kanoistiky ale také máte realitní firmu. Jak se dá skloubit obchod s nemovitostmi a boj o olympiádu?
Dost lidí se mě na to ptá, ale já jsem na to takhle navyklý odmala. Šel jsem do školy, pak na trénink a následně jsem měl povinnosti doma a do školy na další den. Časem se jen trochu měnily činnosti a priority, že přišla vejška, víc tréninku, nakonec i práce. Čas mám vyplněný pořád stejně, tělo už si na to tak zvyklo.
Pracovat jsem musel, slalomem jsem se neuživil. Finance plynou z výsledků a já měl v minulosti často smůlu, že mi třeba jedním šťouchem uteklo dobré umístění na vrcholné akci. V závodech Světového poháru jsem byl několikrát na bedně a v celkovém pořadí ve Světovém poháru jsem byl třeba i šestý, to je vše sice super úspěch, ale žádné peníze vám to nevydělá. Takže se částečně sponzoruju sám nebo sponzory sháním a moc si vážím těch, kteří se mnou jsou už odjakživa a věří mi. Musel jsem se ale naučit zavírat dveře mezi těmi vedlejšími aktivitami a sportem, abych se víc soustředil na výkon.
Na začátku července jste byli s celým slalomářským týmem na posledním kempu v Riu, takže máte nejčerstvější informace, jak to v Brazílii měsíc před olympiádou vypadalo?
Zatím jsem tam neviděl nic, co by připomínalo, že tam bude olympiáda kromě toho areálu, kde jsme trénovali. Tam je trať hotová, zázemí ale ne, převlíkali jsme se u auta, záchody byly v toi toice, trochu polní podmínky. Jsme ale celkem zvyklí, to se stává i jinde na závodech, když jdeme trénovat a nevadí mi to. Nicméně tam pořád probíhají stavební práce.
"Brazílie? Divočina, necítil jsem se bezpečně"
A mimo sportoviště?
Když jsme vyšli z toho areálu, byla to divočina. Já osobně jsem se ani necítil moc bezpečně, všechno je posprejovaný a špinavý, ale oni jsou zkrátka takový jižanský národ. Je potřeba si na to zvyknout.
Na Facebooku jste dokonce psal o nějaké přestřelce, o co šlo?
To nás vyděsilo. Převlékali jsme se na tréninku a u vody jsem slyšel z dálky střelbu. Tak jsem se ptal nějakého Portugalce, co tam byl, jestli slyším správně a on, že to je normální. Šéftrenér Jirka Pultera si myslel, že to je jen cvičení, ale pak jsme byli v hospodě na večeři a koukali jsme na zprávy, kde ukazovali favelu, která sousedí s tím areálem, a tam přestřelka jak blázen. Zásahovka zatýkala nějaký drogový gang. Ale to není všechno, pak se nám tam stalo, že jsme viděli, jak tam za bílého dne ukradli auto.
Prosím?
Přijeli dva chlapi na motorce na křižovatku, jeden z motorky slezl a řidič z auta vedle už vystupoval s rukama za hlavou. Taky asi běžná věc, protože, když tam byli kluci na podzim, tak stejnou příhodu vyprávěli Rusové, že se to stalo vozidlu ob dvě auta před nimi, a my to teď sledovali v protějším pruhu, když jsme jeli na trénink.
Doprava bylo taky velké téma, jak to s ní v Riu vypadá?
No běžně se stane, že potkáte na dálnici koně. Někdy chodí za svodidly, někdy i v silnici. Stejně tak tam narazíte na prasata na ulici. Jinak je tam všechno rozkopané, slibovali, že bude metro, ale to nevypadá, že stihnou. Možná pro sportovce jen určité stanice, ale to si netroufám odhadovat. Každopádně když jsme odjížděli měsíc před olympiádou, začínaly tam nějaké manévry, vojáci stavěli zátarasy kvůli kontrolám, tak třeba s tím pohnou.
A co komáři a panika z viru zika?
Žádné komáry jsme neviděli. Všichni tam říkají, že se v zimním období žádní komáři nelíhnou. I když pro ně je zima asi třicet stupňů. Větší problém možná bude bakterie ve stojaté vodě, která se tam prý objevuje. Ta naše je v pohodě, protože v kanálu pořád cirkuluje a dávají tam hodně chlóru, až mě z toho pálí oči.
Když to shrneme, pro co si tedy do Ria jedete?
Chci podat co nejlepší výkon, když prodám to, na co mám natrénováno, tak budu spokojený. V tuhle chvíli ještě dojíždíme těžké cykly přípravy, takže ten finální pocit z toho, jak jsem na tom, budu moct posoudit tak týden před olympiádou. Ale můžu říct, že v přípravě jsem zatím najezdil nejvíc, co kdy před tím. Ať už tam nebo tady v Tróji.
