Jaké jste měla pocity z bronzové olympijské medaile, kterou jste obdržela v roce 2013, tedy až po devíti letech od konání olympiády v Aténách?

Získat olympijskou medaili byl můj životní sen. Moc jsem po ní toužila a když už se zdálo, že ji ve své sbírce mít nebudu, tak se na mě paní Štěstěna usmála. Nevadilo mi, že jsem na ni čekala devět let, někdo čeká na splnění svého životního přání třeba celý život a nedočká se ho.

Není vám divné, že se na doping Jatčenkové přišlo až za tolik let?

Netrvalo to tak dlouho, lékařské přístroje jsou každým rokem dokonalejší a v roce 2012 její doping prozradily. Také já jsem se ještě před čtyřmi roky podrobila dopingovým zkouškám a stejně tak i po mém startu na olympiádě v Pekingu. Takže k diskvalifikaci Bělorusky i Kubánky došlo vlastně během jednoho roku.

Co byste řekla na jejich účet?

Vždy a za každé situace jsem ctila férovost. Byla a jsem stále přesvědčena, že s poctivostí nejdál dojdu. Mám i klidné spaní, což dopující sportovci snad mít nemohou.

Za medaile vždy ČOV uděloval finanční odměny. Dočkala jste se jí i po devíti letech?

Dočkala, od Českého olympijského výboru jsem obdržela 300 tisíc korun, což byla tehdy při OH v Aténách stanovená částka za bronz.

Po diskvalifikaci Kubánky jste se ve výsledkové listině pekingské olympiády posunula na čtvrtou příčku. Třeba se vám blíží další bronzová radost...

Už na žádnou medaili nečekám. Svůj sen se mi už splnil, navíc ve stejném roce 2013 se nám s manželem narodil zdravý syn a uzavřela jsem svoji úspěšnou atletickou kariéru. A jsem moc ráda, že jsem se stala reprezentační šéftrenérkou českých vrhačů. Co víc jsem si mohla přát?