K závodění jako první přičichl Roberto Bianchi, který byl ve 30. letech minulého století mechanikem u továrního týmu Alfy Romeo a později u Scuderie Ferrari. Tým legendárního "Il Commendatoreho" tehdy ještě závodil také s Alfami a v jeho boxech se objevovaly takové hvězdy jako Tazio Nuvolari, Achille Varzi nebo Louis Chiron.
Po druhé světové válce se Roberto s celou rodinou přestěhoval do Belgie. Tam pracoval pro Johnnyho Claese, prvního belgického pilota ve formuli 1. Je logické, že závodění přešlo do krve i jeho synům. Mauro sice v roce 1966 vyhrál GP Macaa formule 3, ale mnohem úspěšnější byl starší Luciano.
Le Mans nosí smutek
Když v 18 letech začal jezdit rallye, už nosil pofrancouzštěné křestní jméno Lucien. Jeho kariéra kráčela strmě vzhůru, v roce 1957 skončil osmý ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Pár týdnů poté si připsal první ze tří vítězství v Tour de France Automobile.
Hvězdný byl i Lucienův debut ve formuli 1 - nepočítáme-li nepovedenou kvalifikaci v Monaku 1959. O rok později v prvním "skutečném" závodě, jak jinak než ve Spa-Fracorchamps, dojel se soukromým Cooperem na šestém místě.
Přímořskému knížectví se Lucien Bianchi dokonale "pomstil" v roce 1968, kdy v jeho uličkách obsadil třetí místo. To byl zároveň vrchol Belgičanova účinkování v F1. V témže roce se dočkal i vysněného triumfu v Le Mans. Pro vítězství si dojel ve Fordu GT40 spolu s mexickým pilotem Pedrem Rodriguezem.
Pro další ročník se rozhodl vyměnit americký vůz za značku symbolizující rodinu Bianchi. Jenže Alfa Romeo T33 se stala jeho osudem. Při testech na okruhu Circuit de la Sarthre vyletěl 30. března 1969 v zatáčce Mulsanne z trati, jeho vůz trefil telegrafní sloup a začal okamžitě hořet. 34letý Bianchi byl na místě mrtev. Jeho památku uctili na okruhu v Zolderu, kde se jedna ze zatáček jmenuje "Lucien Bianchibocht".
O rok později si Le Mans málem vzalo i život Maura. Jemu "pro změnu" chytl vůz Alpine A220 a trvalo notnou chvíli, než se ho podařilo z trosek vyprostit. Navíc ten samý pilot měl vážnou havárii už při 24h Le Mans 1968. Tolik neštěstí už bylo na jednu rodinu dost, takže Mauro okamžitě přestal závodit a helmu si nenasadil ani jeho syn Philippe.
Od motokár mezi elitu
Ten se alespoň věnoval vlastní motokárové dráze v Brignoles na jihu Francie. Právě tady se začal se závoděním seznamovat jeho syn Julien Bianchi. Brzy bylo jasné, že on půjde ve stopách dědečka i prastrýce.
Jeho talentu si brzy všimli ve Ferrari a jako člen jeho juniorky nejdřív vyhrál Euroserii formule 3, pak byl dvakrát třetí v GP2 a v roce 2013 za volantem Marussie vstoupil do formule 1.
Stáji z chvostu startovního pole vybojoval v následující sezoně jediné dva body v celé její historii, když byl devátý (kde jinde než) v Monaku. Jenže pak přišel sychravý deštivý den v Suzuce.
5. října 2014 vyjel z trati a narazil hlavou do jeřábu odtahujícího monopost Sauber, jenž narazil na tom samém místě o kolo dříve. Mladý Francouz upadl po těžkém traumatu hlavy okamžitě do kómatu, z něhož se už neprobral a o devět měsíců později zemřel. Bylo mu pouhých 25 let.
Štafetu aspoň pomyslně nese dál pilot Ferrari Charles Leclerc. O osm let starší Julien byl kmotrem při jeho křtu a oba nadějní piloti spolu kamarádili. Také proto má monacký pilot na helmě stále iniciály #JB17 odkazující na Bianchiho startovní číslo.
#AusGP Charles Leclerc #helmet @ScuderiaFerrari @Charles_Leclerc #F1 📸AFP pic.twitter.com/37rHDjh7IX
— F1 Debrief (@f1debrief) March 12, 2020
