Jak v 75 letech vypadá váš denní režim?
Musím zaklepat, že mi zdravíčko slouží, a říkám, že lepší už to snad ani nemůže být. Dopoledne jsme s manželkou takoví povaleči, jdeme s kamarády na kafíčko a popovídáme si. Rozebereme politiku, sport, ženské. Odpoledne odjíždím na golfové hřiště, kde něco dělám jako správce. Manželka pracuje na zahradě, staráme se o dům. To je naše náplň.
V golfovém areálu Příseka u Jihlavy, který vlastní váš zeť a šéf českého volejbalu Marek Pakosta, pracujete už osm let.
Jo jo, už je to dlouho a moc mě to baví. Když je zima, tolik se mi nechce, ale teď je pěkně teploučko, to mám rád. Baví mě manuální práce na hřišti, sám už golf nehraju. Ani tenis. Už nechci tělo dál týrat.
Říkal jste, že s kamarády rozebíráte mimo jiné sport. Pořád jste tedy sportovním fanouškem a sledujete televizní přenosy?
Až když přijdu k večeru z golfu, sleduju sport. Dívám se na Wimbledon nebo na atletiku, když je Diamantová liga. České tenistky mě překvapily, čtyři se dostaly do osmifinále, což je úžasné. Ženský tenis nám dělá dobrou reklamu, u chlapů je to horší. Tomáš Berďa pomalu končí, Jirka Veselý udělal teď dobrý výsledek, ale jinak je to slabší.
Zmiňujete tenis a atletiku. Hokej ani v sezoně tolik nesledujete?
Ne, moc ne. V zimě sleduju víc biatlon, jinak i fotbal. Hokej sleduju jen tak letmo. Sem tam se podívám na nějaký zápas NHL, dívám se i na ty lepší z mistrovství světa.
Viděl jste některá utkání z nedávného MS na Slovensku?
Ano, to jsem se díval, hlavně na večerní zápasy. Byl jsem zvědavý i na Davida Musila (vnuk zemřelého bratra Jaroslava Holíka, pozn. red.). Je to takový defenzivní obránce, svou roli na MS plnil moc dobře. Myslím, že s ním byl trenér spokojený. V extralize vyhrál s Třincem titul a potom podával dobré výkony i v Bratislavě.
Co jste říkal celkově na představení českého týmu, který po čtyřech letech na MS postoupil do semifinále, ale skončil bez medaile?
Myslím si, že český hokej je pořád dobrý, patří do širší špičky. Jen prostě nedokážeme získat tu medaili. Ale pořád se můžeme měřit s Rusy, Kanadou, Švédskem. Překvapují mě Finové, nejen tím letošním titulem. Je to pětimilionový národ, mnoho lidí se tam věnuje jiným zimním sportům, a přesto jsou schopní být v hokeji takhle nahoře. Smekám před nimi.
Proč se Čechům nedaří tu kýženou medaili utrhnout?
Musíme se na to dívat z pohledu velké konkurence. Ta je dnes úplně jiná než kdysi. Třeba za našich časů to bylo často jen mezi námi a Sověty. Porazit je bylo pro nás terno. Teď už jezdí na MS silná Kanada, Švédové a Finové jsou dobří a poskočili hrozně Švýcaři i Němci.
Odehrál jste 319 zápasů za československou reprezentaci, což je a možná navždy bude jasný rekord. Jak těžké bylo připravit se každý rok na MS a nevyhořet z toho?
Čím déle to člověk hrál, bylo to složitější. Když jsem v roce 1977 říkal, že končím, opravdu už jsem byl vyhořelý. Čtrnáct let se točily ligové zápasy v Jihlavě, nároďák, soustředění. Už toho bylo opravdu dost.
Je to důvod, proč vás teď hokej v televizi tolik nebere?
Určitě, je to možné. Není to jen těch čtrnáct let v reprezentaci, hokej jsem hrál od pěti. Chodil jsem každý den bruslit a trénovat. Třicet let jsem určitým způsobem týral své tělo.
Sezony se pro vás staly stereotypní nejspíš i z toho důvodu, že jste takřka celou kariéru odehrál v Jihlavě, s níž máte sedm titulů.
Jasně. Ale na druhou stranu, když se vyhrává, všechno se to lépe snáší. Trénink, únava, zranění, cestování. Jenže časem přijde rodina a děti. V době, kdy u nás nemohli lidé málem ani k Balatonu, jsem asi podesáté letěl do Ameriky. A už jsem si říkal, že toho mám plné zuby.
Jak těžké bylo udržet s Jihlavou tak velkou domácí dominanci? V letech 1967 až 1972 jste získali šest titulů v řadě. Oldřich Válek, který byl členem další vítězné generace, která nastoupila po vás, říkal, že pro něj bylo velkou motivací zůstat na vrcholu.
Je to tak, protože je těžké se na takové úrovni udržet. Pár porážek vás někdy může posílit, ale jinak vás to psychicky a fyzicky ničí.
V březnu uplynulo 50 let od slavných vítězství Československa nad Sovětským svazem na MS 1969, která celý národ vnímal jako odvetu za srpnovou okupaci. Vzpomínali jste s bývalými spoluhráči?
Ani moc ne. Robert Záruba nás pozval do České televize, pár hráčů nás tam zavzpomínalo. Ale to byla jediná nějaká akce o Stockholmu 1969. Někdo má taková vzpomínání rád, já na to ale moc nejsem. Co bylo před deseti nebo padesáti lety, není to můj šálek kávy.
Sám jste říkal, že vám po těch letech kariéra splývá dohromady.
To ano. To bylo zápasů a zápasů. Je to pro mě jeden velký blok a velmi těžko něco odlišuju. Ale mám bývalé spoluhráče, kteří si ještě po těch letech vzpomenou, komu kde přihrávali na gól. To já ne.
Sejdete se s nimi při příležitosti vašich 75. narozenin?
Ne, já už narozeniny ani moc neslavím. Už nějak ani není co. Jsem hlavně rád, že jsme se ženou zdraví, že máme zdravé děti. Možná si s manželkou dojdeme někam na oběd a posedíme. Jinak ale budu určitě na golfu. Ať je 9. července, nebo jiný den, na tom nezáleží.
Chválíte si zdravotní stav. I prací na golfu se snažíte udržovat?
Ano. Mnoho bývalých spoluhráčů má umělé kolenní nebo kyčelní klouby. Já jsem rád, že ve svých letech držím pohromadě. Akorát se pořád musím hýbat. Něco je asi dáno geneticky, ale přispívá k tomu dobrá životospráva. Manželka mě udržuje v přijatelném stavu, abych netloustl. Člověk musí mít i štěstí. Já jsem měl sice hodně zranění, přes čtyřicet tržných ran a nějaké zlomeniny, ale klouby kupodivu vydržely.
