Stockholm (od našeho zpravodaje) - Hokejové mistrovství světa už dávno není soubojem těch nejlepších a neurčuje, která země hraje hokej opravdu nejlépe na světě (to mají za úkol olympijské hry).

I tak je ale správně, že se hraje každý rok. Je to totiž pořád vrchol, prostě nejlepší turnaj sezony. A právě skončený šampionát ve Švédsku je toho jen důkazem.

Mezinárodní hokejová federace by si jen měla dávat pozor na to, aby reputace mistrovství netrpěla tak, jako v posledních letech, když šampionát pořádaly Švédsko a Finsko.

Fanoušky, i podle zájmu vás čtenářů nebo rekordních zisků sázkových kanceláří, totiž tenhle hokej stále zajímá. A hlavně jim má co nabídnout.

Vzpomínat se bude hlavně na Švýcary

Vždyť až letos sborná oplakala historický nářez 3:8 od Spojených států, Kanada ani s polovinou týmu pro olympiádu v Soči znovu nezískala medaili, celý svět hltal fantastické Švýcary a tisíce lidí v ulicích Stockholmu oslavovaly triumf domácích (obrázky ze švédských oslav si prohlédněte ZDE).

Po sportovní stránce to byl další fantastický turnaj, na který budeme i díky těm sympatickým Švýcarům dlouho vzpomínat, po organizační to ale bylo pouze o něco lepší než loni. Bylo to špatné.

Tribuny obří haly Globen totiž byly na většinu zápasů zase prázdné, kolem haly byla totální nuda.

Není to ale proto, že by fanoušky mistrovství omrzelo. Nízké návštěvy jdou na vrub pořadatelům a Mezinárodní hokejové federaci.

Nebrzdí totiž rozvoj černého trhu s lístky a navíc se jí ani hrubě nevyplatilo dělat šampionát dva roky po sobě ve stejných městech.

Na tribunách chyběli cizinci

Že Švédy hokej, jak se v Česku říká, nezajímá a na mistrovství nechtěli chodit, není pravda.

V hospodách ve Stockholmu si během zápasu Tre Kronor pod televizi nešlo sednout, přímo do haly chodilo Švédů v součtu úplně stejně jako třeba Slováků v Bratislavě, posledním skvělém mistrovství světa.

Proč to srovnání? Slováci udělali před dvěma lety nádherný turnaj, možná jeden z nejlepších vůbec. Jenže atmosféru, která v celém městě během tří týdnů panovala, nedělali oni. O tu se staraly davy lidí z Čech, Lotyšska, Ruska, Slovinska nebo Švýcarska.

A to se Švédům nepovedlo. Do Stockholmu dorazilo jen pár Švýcarů a Norů, další fanoušci nepřijeli. Přesně ty tady přitom bylo potřeba, aby bylo hlediště alespoň částečně zaplněné i na méně atraktivní zápasy. 

Ceny vstupenek byly přemrštěné

(Ano, prázdno sice bylo i na čtvrtfinále Česko - Švýcarsko, ale máme to vyčítat Švédům? Hrálo se ve čtvrtek ve tři hodiny odpoledne, to přece každý pracuje...)

Švédsko prostě zaprvé není tak dostupné, je jednou z nejdražších zemí na světě a řada z fanoušků si takovou dovolenou rozmyslela.

Zadruhé byly ceny vstupenek vinou pořadatelů přemrštěné i na tamní poměry a tisíce z nich šly do prodeje pouze na černém trhu.

K fanouškům se vůbec nedostaly (proto nemohlo být plno ani na zápasy Tre Kronor).

IIHF má překupníky "ráda"

Vstupenka na finále stála u překupníka v přepočtu deset tisíc korun.

Arabský gang obchodující s lístky na hokejových šampionátech se rok od roku rozrůstá (letos bylo překupníků přímo před halou několik desítek) a nabízí do prodeje lístků stále víc (video reportáž Aktuálně.cz, jak funguje trh s černými lístky na mistrovství světa, si prohlédněte ZDE).

Zarážející přitom je, že IIHF tenhle problém vůbec neřeší. Mezi fanoušky a novináři, kteří na MS jezdí pravidelně už několik let, se dokonce mluví o tom, že hokejová federace černý trh podporuje a lístky překupníkům dokonce sama ZDARMA rozdává.

Tomu nahrává i ukázková situace z letošního šampinátu: Zatímco na oficiálním prodejním místě na internetu na některé zápasy lístky koupit ani nešlo, překupníci jich před halou v ruce drželi několik stovek.

Policie překupníkům přihlížela

Naprosto bez starostí s nimi obchodovali i před zraky policie, která jen nečinně přihlížela.

Hala pak byla samozřejmě úplně prázdná. Jako totální fraška to pak působí ve chvíli, kdy překupník drží v ruce ceduli, že lístek na zápas shání a jeho kolega a kamarád metr vedle něj na stejný zápas stovky lístků prodává.

A to samozřejmě přímo vedle oficiální pokladny. Že by to dělat neměl, na to ho nikdo ze strážců pořádku ani taktně neupozornil.

Jediná výhoda, kterou tenhle vydřidužský systém má, je, že si nikdy nemůžete od nikoho koupit lístek falešný.

Oni totiž muži, kteří letos i české fanoušky vytáčeli k nepříčetnosti, na svůj trh nikoho dalšího se špatnými vstupenkami nepustí.

Za zábavu se platí nejvíc ve Švédsku

Organizátoři tady ve Švédsku pak ani nepočítali s tím, že by nějací fanoušci přijet chtěli.

Zábavní stany a rozlehlé pivnice, na které jsme byli zvyklí z minulých turnajů, tady ani nepostavili. A ty, kteří pak k hale přece jen přišli, chtěli obrat o vše, co u sebe měli.

Například čepované pivo se tady naproti hale prodávalo za přibližně 300 českých korun (v hospodě v centru města se dalo koupit za polovinu).

To, jak drahé tohle mistrovství bylo, pak krásně dokládá i situace ze zákulisí.

Novináři, kteří se v hale chtěli připojit na internet (pro svou práci ho potřebujeme úplně všichni), museli na začátku za svou přípojku zaplatit v přepočtu více než čtyři tisíce korun.

Chtělo by se vám na takový výlet?

Lukašenko slibuje nejlepší MS

Za rok se bude hrát v Minsku. Ve zvláštní zemi, kam jezdí na dovolenou jen dobrodruzi.

V Bělorusku je ale levno a diktátor Lukašenko, obrovský blázen do hokeje, slibuje, že fanouškům zruší vízovou povinnost.

Jeho mistrovství prý bude nejlepší. Tak snad bude jeho tvrdá ruka, když to nejde IIHF, platit i na mafiány s lístky.

Snad budeme Bělorusku stejně vděční jako naposledy Slovensku a nebo třeba Německu, a mistrovství světa získá zpátky svůj lesk, o který v posledních dvou letech přišlo.

Kdo vzpomíná na Vancouver?

Hrou ho totiž rozhodně neztratilo!

Mimochodem: Vždyť i ti největší kritici, co tvrdí, že už je mistrovství světa každý rok ohrané a chtějí raději jednou za čas pořádný turnaj s nejlepšími hráči z NHL, dodnes určitě nejraději vzpomínají právě na rok 2010 a šampionát v Německu.

Hrálo se jen pár týdnů po skvělé olympiádě ve Vancouveru, ale na rozhodující gól Sidney Crosbyho v prodloužení si už stejně málokdo, tak jako na špatné výkony Čechů na turnaji, vzpomene.

V hlavě máme Rachnu Kachnu, po Naganu jeden z nejkrásnějších momentů české hokejové historie.

Važme si toho a těšme se na to, že když to letos v tom Švédsku nevyšlo, můžeme se na Staromáku u plátna sejít už zase za rok a třeba ta placka zase bude. Díky olympiádě teď máme navíc dva pokusy.