Praha - Mít svou vlastní medaili, to se nepoštěstí mnoha lidem. A ještě méně z nich si této pocty může užít ještě za svého života a navíc si ji vlastnoručně vyrazit.

Od úterý má pamětní medaili s vlastním portrétem i hokejová legenda Dominik Hašek. Česká mincovna nechala artefakty vyrobit ve dvou provedeních - stříbrném a zlatém - a opatřila je pořadovými čísly.

"Já sám si nechám tu s číslem 39, s nímž jsem hrál nejvíc," řekl Hašek, který si kromě představování také první kus sám vyrazil.

Být u ražení vlastní mince, to musela být zajímavá zkušenost, že?
"V mincovně jsem byl poprvé v životě. Pro mě bylo všechno nové a zajímavé. Dozvěděl jsem se, jak se vůbec mince a medaile dělají. A především jsem rád, že jsem si medaili číslo 1 mohl sám vyrazit."

Takového ocenění se dostane jen málokomu. Jak moc vás těší?
"Člověk hraje hokej pro pocit z vítězství a proto, že je v mužstvu, které táhne za jeden provaz. Potom, když člověk s hokejem skončí a někdo ho takhle ocení, tak si toho samozřejmě váží. S tím, že budu mít medaili s vlastní podobiznou, jsem před takovým rokem vůbec nepočítal a bylo to pro mě překvapení, když mě kontaktovali. Na druhou stranu jsem rád, že ta medaile vznikla, že se dobře prodává a že z toho půjde určitě částka na charitu. Je hezké, že lidé ocení, když člověk něco dobře dělá, toho si vážím. Medaili mají i další olympijští vítězové jako Martina Sáblíková nebo Barbora Špotáková. Je to příjemný pocit, ale jsem ještě žijící sportovec, takže se určitě nebudu přirovnávat nebo mít hodnotu medaile takovou, jakou mají třeba u Karla IV. nebo Tomáše Garrigua Masaryka. Beru to jako určité uznání a poděkování za svou hokejovou kariéru."

Chtěl byste se dostat i na nějakou platební minci nebo bankovku?
"Ne, to v žádném případě ne (směje se). Tam jsou jiné osobnosti a myslím si, že nikdy snad ani žádný český sportovec na penězích nebyl. Osobnosti jako Emil Zátopek, Věra Čáslavská, ti si zaslouží tam jednou být, ale v tomto případě si myslím, že jsem až někde za nimi."

Co tedy stát se prezidentem? Vždyť už se jednou po Naganu skandovalo "Hašek na Hrad!"...
"Ano, přesně tak. To bych musel do politiky a stát se prezidentem. To bych pak měl možná posmrtně šanci (směje se). Ale ne, na penězích bývají v zásadě politici, umělci a lidé posmrtně ocenění. Já jsem rád, že jsem na té své medaili a že většina výtěžku půjde na Nadaci Terezy Maxové, která to pak rozdělí dětem."

Sláva v Buffalu, jmenování do Síně slávy v Torontu, teď ražba vlastní medaile... Různých oslav a společenských událostí teď máte opravdu požehnaně. Jak si je užíváte?
"Nejsem si tak jistý, jestli si to úplně užívám. Je to moc hezké, když se člověku dostanou takováto uznání, ovšem jsou s tím zároveň spojeny různé povinnosti a věci, na něž jsem nebyl během své kariéry zvyklý, například proslovy. Hrát hokej je jednodušší. Ale už to končí, poslední takovou akcí bude Síň slávy IIHF."

Víte už, jak to bude v případě jmenování do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace probíhat? Přece jen před domácím publikem to zase bude něco jiného...
"Zatím nevím, jak to bude připravené. Jsem ale rád, že tam vstoupím společně s Robertem Reichlem, s takovou osobností, která toho udělala tolik pro národní mužstvo. Neměl jsem možnost tolikrát reprezentovat v těch 90. letech a později, neboť jsme byli v bojích o Stanley Cup, ale Robert tu možnost měl, stal se několikanásobným mistrem světa a pro reprezentaci toho udělal hrozně moc. Navíc na olympiádě v Naganu jsme hráli spolu."

Kterého z těch ocenění si nejvíce vážíte?
"Určitě Hall of Fame v Torontu, toto uznání je pro každého hokejistu to nejvyšší vyznamenání. Ocenění na klubové úrovni v Pardubicích nebo Buffalu jsou samozřejmě hezké věci, ale být v Síni slávy v Torontu, to je jednoznačně nejprestižnější. Má to historii a tradici, proto to beru jako číslo jedna."