Jeden wimbledonský tenisový set za všechny jihoafrické fotbalové zápasy dohromady. Možná to byl tenis průměrných, jak píší tenisoví experti, ale koho taková drobnost zajímá? 59:59 na gamy! Ti dva pánové hodlali na kurtu umřít. Pro nic za nic: pro čest svého tenisového lokte.
Čtěte také:
- Wimbledon zažil rekord. Za stavu 59:59 se bude hrát dál
- 59:59. Že vydrželi až do konce, odporuje lékařské vědě
Fotbal v Jižní Africe nudí - a dobře mu tak. Již několikátý rok v řadě ztrácí soudnost. Nikoli fanoušci, nikoli média, nikoli vlády, nikoli sponzoři, to fotbal přesytil sám sebe. Kolik zápasů za rok a v kolika soutěžích dnešní špičkový fotbalista hraje? V národní lize, v národním poháru, v ligovém poháru, v evropském poháru, v reprezentaci. Koho by to bavilo, mít v nohách sedmdesát zápasů za jedinou sezónu - a ještě si dát červencový nášup?
Aha, národní hrdost. Viděli jsme je dobře: hrdé francouzské hvězdy, sebrané snad ze všech nejslavnějších klubů, co v Evropě hrají! I kdyby prezident Sarkozy upálil všechny národní zrádce v kopačkách, stejně si loajalitu nevymíní. Mnozí zaměstnanci jednotlivých klubů reprezentační srdce dávno ztratili. Ve světě globálních značek jako Nike, Adidas, Man Utd., či Real Madrid totiž pojmy jako „národnost", „národní" a „národ" přestaly dávat smysl.
Jistě. Existují „mladé země", v nichž ambice „dohánět" nebo „předhánět" pod národní vlajkou stále ještě dává smysl. Proto všichni Afričané bez ohledu na klubovou příslušnost tak moc chtějí. Proto chtějí někteří Jihoameričané. Proto trenér Slováků nadává, koho potká, když zjišťuje, že zatím nikoho se svými hochy „nedožene".
Požadovaná „národní loajalita" vůči fotbalistům v málo sebevědomých zemích je pochopitelná. Na druhou stranu, Francouzi se letos v Jižní Africe chovali stejně jako celá (stará dobrá) Evropa: znuděně a rozmazleně, bez motivace se zlepšovat a dřít.
Zatímco lední hokej si dávno přiznal, že mistrovství světa je událostí druhé kategorie, neboť to podstatné se odehrává v NHL, KHL a několika dalších ligách, fotbal toto přiznání teprve čeká. Hvězdy, unavené Ligou mistrů, English Premiership, či La Ligou, sice zatím nemusejí žádat kluby o povolení v národních dresech hrát. Ale fyzicky a mentálně na „svátek fotbalu" už dávno připraveni nejsou. Takže, jak daleko je doba, kdy některý z evropských národních fotbalových koučů na tiskové konferenci zvolá: „Patnáct nejlepších nepřijelo…"?
I proto si přeji, aby v Jižní Africe nakonec vyhrál někdo „malý". Někdo, koho to ještě nepřestalo bavit.
Píšeme fotbalový deník:
Díl 1: Hitparáda: Nejhorší fotbalovou hymnu mají Němci
Díl 2: Říše zla posílá na šampionát Duklu a Rudou hvězdu
Díl 3: Video: Penalty, které budou na šampionátu zakázány
Díl 4: O polámaném šampionátu, který se možná ani nedohraje
Díl 5: Nekamenujte sudí ani hráče, ještě než to začne. Až pak
Díl 6: Výbava rozhodčích: anglická sprostá slova
Díl 7: Gólman blbec, nebo míč blbec? A záchrana čtyřicátníkem?
Díl 8: Řev vuvuzel šíří viry a bacily. A upřímně, všechny štve
Díl 9: Co je nudnější? Fotbal sám, nebo přenos z Kavčích hor?
Díl 10: Tři videa pro Slováky. Tohle měli vidět a mohli vyhrát
Díl 11: Fotbal se promítal naruby: ákaK, nociaM, eilízarB, lóG
Díl 12: Trend MS? Safety First. Kdo nedostane gól, neprohraje
Díl 13. Vuvuzela je pýchou JAR. Čína na ní trhne miliony dolarů
Díl 14: Deset dní s fotbalem: nejhorší a nejlepší momenty
Díl 15: Ruka je hřích, Luísi Fabiano. Přijde disciplinárka boží
