Glosář - Pečlivě budovaný marketingový příběh o harmonické spolupráci akcionářů fotbalové Slavie, kráčejících po cestě, jež má slavný klub dovést z průměru zpátky na výsluní, utrpěl v pondělí zásadní trhlinu. Jiří Šimáně odstoupil z funkce prezidenta klubu a pro většinu fanoušků šlo bezpochyby o blesk z čistého nebe.

Ti kapku informovanější možná vedli v patrnosti, že stanovisek, na nichž se Šimáně ve vedení klubu s čínským partnerem neshodl, postupně přibývalo. Prosakovaly zprávy, že se vztahy mezi akcionáři komplikují stále víc. Dokonce se v oběhu objevila i spekulace, že si čínský partner CEFC pohrává s myšlenkou přiblížit v budoucnu akcionářskou strukturu Slavie té, do níž CEFC vstoupil při transakci spojené se stadionem Eden. Což by znamenalo úmysl nahradit jednou Jiřího Šimáněho osobou Karla Pražáka.

Náznaky pnutí tu tedy byly, ale že by věci mohly nabrat až takhle prudký spád, zaskočilo prakticky všechny, snad kromě hlavních figur celého příběhu.

Proč? Tak zněla klíčová otázka, kterou Šimáněho odchod z pozice číslo 1 ve slávistické hierarchii nastolil. Silnou nápovědu dodal na Twitteru Jaroslav Tvrdík, šéf CEFC Europe, většího akcionáře klubu, který na sociální síti před nedělním utkáním na Julisce zdůraznil plnou podporu trenéru Dušanu Uhrinovi. A v pondělí pak Tvrdík Šimáněho rezignaci přímo spojil právě s potvrzením Uhrina ve funkci.

Dobré zdroje z nejvyšších pater Slavie vysvětlují, že Jiří Šimáně, zklamaný z porážky v derby "S", měl v úmyslu odstavit nejpozději v létě trenéra Dušana Uhrina i se sportovním ředitelem Josefem Jinochem. Kouče měl nahradit buď Karel Jarolím, nyní působící v Mladé Boleslavi, nebo Jaroslav Šilhavý (naposledy Jablonec). Na funkcionářském postu by se prý Šimáněmu nejvíc líbil Jan Nezmar ze Slovanu Liberec.

Přímo s Jiřím Šimáněm se reportérovi Aktuálně.cz v pondělí spojit nepodařilo, takže nebylo možné u něj tyto informace potvrdit. Nicméně zdroje se shodnou, že právě personální revoluce připravovaná se Šimáněho podpisem, byla opravdu tou roznětkou, která odpálila pomyslnou nálož, jež už nějaký čas tikala skrytá pod povrchem. A nyní spory akcionářů obnažila až na kost. U Tvrdíka totiž Šimáně se svými plány na rekonstrukci sportovního vedení Slavie tvrdě narazil.

Když hollywoodským scenáristům dojdou originální nápady, sáhnou obvykle po nějaké té osvědčené šabloně. Buď pošlou své hrdiny na dlouhou cestu, aby na ní - stejně jako český Honza - poznali sami sebe. Anebo složí ústřední dvojici z natolik nesourodých postav, že pak jejich přirozené hašteření generuje do scénáře dostatek kýžených fórů. Zhruba od poloviny filmu už se ale obyčejně ti dva začínají dobře doplňovat, až je z nich na konci perfektní tým. Vybavte si třeba postavy Dannyho Glovera a Mela Gibsona z filmu Smrtonosná zbraň.

Jenže v realitě to někdy chodí úplně jinak než v hollywoodských příbězích. Zatímco dvojice Laurel a Hardy působila ve starých groteskách komicky, protože jeden byl střízlík a druhý při těle, to Jiří Šimáně aby si vedle Jaroslava Tvrdíka pomalu stoupal na židli, kdyby chtěl svět sledovat ze stejné výšky.

Rozdílné tělesné konstituce ale ty dva proti sobě pochopitelně názorově nepostavily.Ti dva jsou každý z úplně jiného těsta.

Pokrevní bratři se rozkmotřili

Je jasné, že na planetě nepotkáte dva lidi, kteří by se shodli úplně ve všem. Jenže z okolí Jiřího Šimáněho i Jaroslava Tvrdíka začalo stále častěji prosakovat, že tyhle dva naturely spolu sourodou mozaiku prostě netvoří. Byť na tiskových konferencích líčili svůj vztah div ne jako pokrevní bratrství Vinnetoua a Old Shatterhanda.

Ve skutečnosti začala brzy vrzat skutečnost, že vedení klubu bylo od počátku nastaveno kapku asymetricky. Když pomineme drobné akcionáře, drží totiž český podnikatel Jiří Šimáně 40 procent akcií Slavie a čínská společnost CEFC 60 procent. Přesto se stal prezidentem klubu Jiří Šimáně.

Důvodem k tomuto nastavení byla patrně skutečnost, že strůjci projektu nové Slavie potřebovali na začátku celého procesu absolutní podporu fanoušků i sympatie zbývající veřejnosti. Uvědomili si patrně, že nad investorem z Číny, země spojované u nás v havlovské tradici s pošlapáváním lidských práv, a tím pádem se spíše negativním obrazem, by potřebné nadšení mohlo být poněkud tlumeno. Jenže jmenování Šimáněho prezidentem klubu tento problém víceméně vyřešilo.

Český miliardář byl tím správným hrdinou bez poskvrnky a stínu, kterého Slavia na startu obnovování své důvěryhodnosti potřebovala."U Číňanů nebo bývalého politika Tvrdíka si člověk, pravda, nemůže být úplně jistý tím, co od nich může čekat, ale pan Šimáně to tam pohlídá, on bude mít jako prezident všechno pod palcem," Zhruba tahle myšlenka se na sociálních sítích v reakcích fanoušků Slavie objevovala velmi často.

Jenže uteklo pár měsíců a Jiří Šimáně už ten svůj prezidentský palec nad slávistickou budoucností nedrží. Byť říká, že akcionářský podíl si ponechá. Nicméně jeho pondělní gesto bylo natolik nepřehlédnutelné, že jednotu nastoupené cesty k obnově mocné Slavie pochopitelně zpochybnilo.

Šimáněmu jde o každou korunu, Tvrdík myslí jinak

Šmankote, ještě jsme vlastně neřekli, čím se tedy Jiří Šimáně a Jaroslav Tvrdík kromě svého tělesného vzrůstu tak zásadně liší. Tak to rychle napravme.

Odpověď je prostá: Ten první je podnikatel a svůj majetek, jehož hodnota podle analytiků čítá několik miliard korun, budoval tak, že se mu dařilo činit správná manažerská rozhodnutí, vyvažovaná mnohdy na lékárnických vahách. A na podobném principu je zvyklý se svým majetkem také nakládat. Zvyk obchodníka mu proto velí dohadovat při transakcích všechny podmínky tak dlouho, dokud pro jeho firmu nebudou co nejvýhodnější.

To Jaroslav Tvrdík přišel z jiného světa. Zatímco o Šimáněm mnozí v položertu zmiňují, že by si pro korunu nechal i koleno vrtat, Tvrdík, někdejší ministr obrany, manažer opulentní volební kampaně ČSSD či ne zrovna úspěšný šéf ČSA, je znám jako muž, který tíhne k monstrózním projektům a z jeho náruče přitom létají stamiliony stejně rozpustile jako sněhové vločky, když přijde zima.

Rozdíl je v tom, že Šimáně je opatrný na utrácení svých peněz, zatímco Tvrdík rozšafně hospodařil nejprve s penězi státními, nyní s čínskými.

Reálně se tahle disproporce projevila letos v zimě, kdy se Slavia pustila do shánění posil, čehož se zprvu chopil zejména Šimáně. Dny však plynuly a kabina se nováčky pořád neplnila. Důvod? Kupříkladu se Zlínem Šimáně donekonečna licitoval o odstupném za transfer Železníka, byť rozdíl v představách obou stran nebyl nijak závratný, maximálně v řádech statisíců.

Tahle taktika ovšem absolutně neladila s představami Jaroslava Tvrdíka, že zimu prozáří obrovská slávistická kampaň o budování nového týmu. Tvrdík, jakožto člověk s marketingovým pohledem na věc, chtěl den co den prezentovat na Twitteru nějakou tu posilu. A ony pořád nikde, protože se Šimáně zabýval snahou ušetřit Slavii statisíce. Jenže pouhých pět nul, to je v čínsky nastavené optice Jaroslava Tvrdíka zhruba něco jako prach.

Zavolal do Číny a ze Šanghaje expres připutovalo 100 milionů korun. Na posily a jejich platy až do konce smlouvy. Už nebyl důvod dál škudlit a na Tvrdíkově twitterovém účtu se opravdu začala jména posil objevovat jak na běžícím pásu.

CEFC si vymínil právo veta

Jenže už zmíněnou asymetrii, která nové uspořádání Slavie provázela od začátku, tento krok vychýlil ještě víc. V zákulisí se začalo mluvit o tom, že čínská strana už není úplně nadšená z toho, když akcionářskému podílu neodpovídá už ani obsazení křesla prezidenta klubu, ani podíl na vložených investicích.

Akcionářská smlouva byla právě v té době doplněna o odstavec, že v otázce složení kádru či realizačního týmu zůstává sice exekutivní moc v rukou prezidenta Šimáněho. Jenže čínský CEFC si nově vymínil právo všechny změny připomínkovat, potažmo schvalovat.

Nejviditelněji se obě strany neshodly v případu útočníka Tomáše Pekharta. Jeho příchod z Ingolstadtu už měl Šimáně takřka dojednaný. Ale Tvrdík do něj, lidově řečeno, hodil na poslední chvíli vidle. Dozvěděl se, že s Pekhartem by mohli mít problém mnozí slávističtí fanoušci, na které kdysi v dresu Sparty tento útočník cosi nevhodného gestikuloval. A tak Tvrdík příchod Pekharta veřejně vetoval.

Šimáně byl původně nakloněn i prodeji útočníka Škody do Emirátů. Jako obchodník si snadno spočítal, že tak dobrá nabídka, s jakou přišli Arabové, už by se také nikdy opakovat nemusela.

Jenže do Tvrdíkovy rozjásané marketingové kampaně tvořené výhradně pozitivními vzkazy by odchod hlavní hvězdy klubu vnést disharmonické tóny. Takže (nakvašený) Škoda ve Slavii zůstal.

Zatímco při rozjezdu nové Slavie volil Jiří Šimáně velmi opatrná slova a vyměřoval klubu pro návrat  do tuzemské špičky nejméně dva tři roky, následně ve Slavii převážila odvážnější idea, že pohárovou Evropu musí červenobílí dobýt už letos, stůj co stůj.

Slávistické jaro zatím není špatné, na to, že se tým osmi posilami v zimě úplně přeskupil a musí se sehrát. Jenže remíza v Jihlavě a porážky v Mladé Boleslavi a na Spartě červenobílý rozlet poněkud tlumí. Proto se Slavia průběžně drží na páté pozici v tabulce. Z ní se sice do Evropské ligy může dostat, ale jisté to není, protože evropskou jízdenku by jí případným triumfem v Mol Cupu mohl ještě sebrat Jablonec.

A ačkoli byl Jiří Šimáně zprvu tím uvážlivějším, v posledních týdnech to byl právě on, kdo začal ztrácet nervy. A hlavně víru v trenéra. Koncem minulého týdne proběhla šeptanda, že trenér Uhrin by mohl mít problémy. Tvrdík to na Twitteru jednoznačně popřel.

Jenže ani šťastná nedělní výhra Slavie na Julisce zjevně Šimáněho názor na Uhrina nezměnila. A když mu jeho plán spojený s Jarolímem/Šilhavým a Nezmarem shodil Tvrdík ze stolu, naštval se Šimáně, že jako prezident klubu nemá šanci své vize prosadit. A tak s funkcí říznul.

Celá věc má ale ovšem ještě hlubší pozadí, kromě personální politiky jde samozřejmě - jak jinak - o peníze, vliv, a především další změnu, jež právě nastala v rozložení sil.

Ta změna je nepřímo spojená s nedávnou návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze. V jejím rámci bylo totiž oznámeno. že stadion Eden, na němž Slavia hrává své zápasy, kupuje CEFC. Respektive 70 procent akcií, zbytek by měl kontrolovat někdejší manažer PPF Karel Pražák. Vše o stadionu Eden čtěte zde.

A spekulovat se začalo o tom, že výhledově by právě Pražák mohl Šimáněho nahradit také ve vlastnické struktuře Slavie.

Obchod s Edenem si čínská strana připravovala sama, prakticky bez jakékoli součinnosti se Šimáněm. Zatímco on říká, že ho v té věci nikdo neoslovil, z druhého břehu zaznívá, že Šimáně o investici do stadionu neprojevil zájem. Což je rozpor, který byl pro uplynulé měsíce v rovině neoficiální komunikace plynoucí z obou stran akcionářské struktury, poměrně typický. Ostatně už i mnozí lidé uvnitř Slavie se začali polarizovat na šimáňovce a tvrdíkovce, dva klany, co se navzájem úplně nemusí.

Co je ovšem podstatné: Akcionářská majorita CEFC, nově uplatněná ve společnosti Eden Arena, asymetrii v rozdělení moci nad Slavií vychýlila ještě víc.

Uhrin si oddechl. Na jak dlouho?

V situaci, kdy CEFC drží 60 procent Slavie, 70 procent akcií spojených se stadionem a plní funkci generálního sponzora klubu, přičemž právě CEFC v zimě investoval do posil, není divu, že chce mít pod kontrolou i rozhodovací pravomoci.

Čtyřicetiprocentní vlastník klubu Jiří Šimáně se je pokusil uplatnit prostřednictvím funkce prezidenta Slavie. Neuspěl, a když zjistil, že mu při stávajícím rozložení sil už ani ta prezidentská funkce není vlastně k ničemu, složil ji.

Nejspokojenější teď asi může být trenér Dušan Uhrin, který přežil pokus nachystat nejpozději na léto jeho výměnu. Až pohled na tabulku, uzavřenou po 30. kole, ale asi prozradí, zda bude pořád platit Tvrdíkova věta: "DU (Dušan Uhrin) je nejbližší rok neodvolatelný."

Skončit nakonec bez "Evropy", asi by se nad tím v Asii ještě pořádně zamysleli.

Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz