"Trenér nás shromáždil kolem lavičky a ptal se, kdo chce jít kopat," zavzpomínal později Alain Giresse, jenž pak šel jako první. "Někteří spoluhráči si vyzouvali kopačky a kroutili hlavou, že oni ne," líčil.
Od té doby až do čtvrtfinále právě probíhajícího MS v Kataru dospělo do penaltové fáze 32 utkání. Podle oficiální statistiky mají střelci úspěšnost 69 procent (203 proměněných penalt na 294 celkově provedených).
Čísla zároveň ukazují zlom mezi třetí a čtvrtou sérií. První dva střelci mají bilanci 73 procent proměněných, druzí dva 72 a třetí 70. Čtvrtí exekutoři obou týmů už dokážou překonat brankáře jen na 64 procent a pátí na 65 procent.
Když dojde na šestou sérii, vykonavatelé už uspějí jen v 50 procentech případů. To však není nejnižší průměr ze všech. Statisticky je pod největším tlakem čtvrtý hráč mužstva, jež kope penalty jako druhé. Tito "nešťastníci" selhávají nejčastěji - procento proměněných kopů mají jen 38 procent.
Naposledy se to přihodilo minulý pátek Brazilci Marquinhosovi, jenž proti Chorvatsku trefil tyč a favorit ukončil cestu turnajem, a po něm i Argentinci Enzu Fernándezovi. Ten měl ovšem kliku, že jeho tým měl výhodu dvou neproměněných penalt Nizozemců, a ačkoli šel rozstřel do páté série, jihoamerický celek postoupil do semifinále.
Hráči jako Bossis a Marquinhos někdy začnou trpět stigmatem selhání. Existuje slavná fotografie, jak se skupina rozradostněných Brazilců v pozadí rozbíhá slavit, zatímco dominantní postava v modrém dresu se skloněnou hlavou zpytuje svědomí.
Postava patří slavnému Robertu Baggiovi, jenž ukončil mistrovství světa v roce 1994 v USA. Do rozstřelu dospělo po bezbrankovém průběhu finále a italský kanonýr měl za stavu 2:3 udržet své barvy ve hře. Ale podobně jako dva spoluhráči předtím neproměnil - vystřelil nad. Dlouho to v sobě dusil a onen záběr, recyklovaný v různých periodikách, se pro něj stal noční můrou.
Těžké to mají doma neúspěšní střelci Anglie, a že si fanoušci mohou mezi takovými vybírat - ve čtvrtfinále MS 2006 v Německu skončil ambiciózní výběr Albionu, neboť proti Portugalsku (po prodlouženi 0:0) postupně neproměnily penalty hvězdy z nejzářivějších: Frank Lampard, Steve Gerrard a Jamie Carragher.
Na tomto turnaji mimo jiné v osmifinále proti Ukrajině totálně selhali i Švýcaři, neboť neproměnil ani jeden z jejich tří střelců, podobně jako letos Španělé v osmifinále proti Maroku.
A na rozstřel došlo před šestnácti lety i v samotném zápase o zlato mezi Itálií a Francií (po prodloužení 1:1). Jediným, kdo nedal, byl už ve druhé sérii útočník David Trezeguet - jeho dělovka se odrazila od břevna dolů a zpátky do hřiště.
Trezeguet odešel ze stadionu se zakrytou hlavou a později popsal, že chtěl utéct a už se nikdy neukázat na veřejnosti. V hotelu se však potkal s Diegem Maradonou.
"Řekl mi, že taková chyba je jako stvořená pro někoho, kdo má osobnost a před nikým se schovávat nebude," zavzpomínal po letech. Hněv fanoušků však trval docela dlouho a on se pak už nikdy v národním celku na penaltu jít neodvážil.
Všichni takto poznamenaní by si mohli vzít příklad z Brazilce Júlia Césara (neplést si s brankářem stejného jména), jenž hrál teprve svůj šestý mezistátní zápas, když na něj vyšla penalta v páté sérii čtvrtfinálového rozstřelu na MS 1986 v Mexiku proti Francii.
Muž, jenž byl později zvolen nejlepším středním obráncem turnaje, trefil tyč. Nicméně předtím v provinčním Guarani platil za skvělého penaltového šutéra, a tak když mohl, chodil sebevědomě kopat i v pozdější kariéře v Evropě (mj. Juventus a Dortmund). Selhání na světové scéně na něm nezanechalo stopy.
Penaltových příběhů z fotbalových mundialů je mnoho, a ne všechny se musí týkat rozstřelů. Svědčí o tom ostatně i příběh Harryho Kanea, jenž v letošním čtvrtfinále nejprve jeden pokutový kop proměnil, ale druhý už ne a Anglie podlehla Francii 1:2. Přitom právě on měl před výkopem celkově nejvyšší procento úspěšnosti takových exekucí ze všech v kádru - 87 procent.
