Běloruská liga je jedinou fotbalovou soutěží v Evropě, která v době pandemie koronaviru pokračuje, a díky tomu těží z nové popularity. Podle listu The Guardian vedení svazu během posledních pár dnů prodalo vysílací práva do deseti zemí.
Pro Marcela Ličku, který působil jako trenér poslední dvě sezony v klubu Dynamo Brest, je to překvapení. "Hodně se tu řídí podle Ruska, čekal jsem, že když Rusové zastaví sport, běloruský svaz udělá to samé. Zaskočilo mě to," přiznává dvaačtyřicetiletý trenér.
Na druhou stranu moc dobře ví, že veškerý veřejný život podléhá rozmarům jediného muže: prezidenta Alexandra Lukašenka. Komunistický vůdce už dal svému národu recept na boj s koronavirem: vodku, pole a traktor.
Zatímco se celý svět třese před onemocněním s názvem Covid-19, Lukašenko uspořádal hokejový turnaj a současnou bilanci dvou úmrtí v důsledku koronavirové infekce označil za "vrchol epidemie".
Za posměšnými výroky se ovšem skrývá také daleko pragmatičtější pohled. Soutěž pokračuje i z marketingových důvodů, nové vysílací smlouvy svaz podepsal například s Ruskem, Izraelem či Indií.
Šlágr kola v Minsku mezi rivaly FC a Dynamem sledovalo v sobotu na tribunách 3000 fanoušků, stream ze zápasu si nenechalo ujít na šest milionů lidí po celém světě. "Vždyť to byl prakticky jediný oficiální fotbalový zápas na zeměkouli," napsalo pak Dynamo.
Ličkovi skončila smlouva v prosinci, a přestože s Brestem dosáhl historického úspěchu, majitel klubu Alexandr Zajcev s ním smlouvu neprodloužil. Pokud by se tak stalo, ostravský rodák by nyní nejspíš vězel v běloruské izolaci.
"V této situaci by to nebylo moc příjemné," přiznává. "Samozřejmě bych byl myšlenkami doma, u svých blízkých. Člověk má v rodině i starší příbuzné, máte o ně strach."
A jaký je vůbec fotbalový život v Bělorusku? Určitě dobrodružnější než ve střední Evropě. Veškeré vzrušení začíná u vlastníka klubu Zajceva, bohatého podnikatele, který si předloni do pozice šéfa klubu přivedl Diega Maradonu. Jenže slovutný Argentinec zmítaný drogovými problémy mu po pár měsících pláchl do Mexika.
"Zajcev rozvíjí svůj byznys v Dubaji nebo v Číně, v Kuang-čou má Dynamo Brest dokonce svůj sekretariát. Každé naše zápasy, včetně přípravných, šly přes stream do Číny," popisuje Lička.
Běloruský oligarcha sice zachránil klub před krachem a během několika let ho dotáhl k titulu, jeho srdce ale patří jinému klub z Brestu: Ruchu. Ten si sám založil a dokonce ho dovedl do nejvyšší soutěže.
"Sice se snažil zatloukat, že vlastní oba, ale nakonec se v novinách přiznal, že tomu tak je. Prý je to pocit, jako když doma žijete s manželkou, ale milujete jinou ženu," vypráví Lička.
Na život v komunistickém státě si český trenér postupně zvykl. Ostatně ve městech je životní úroveň nesrovnatelně vyšší než v na běloruském venkově; bídu běloruských vesnic si mohl prohlédnout při cestách na venkovní zápasy.
"Je zajímavé, že tam jedete čtyři hodiny autobusem a furt rovně. U nás se cesta klikatí, projíždíte městečky, ale v Bělorusku je to les, pole, les a les, až po dvaceti kilometrech třeba narazíte na pár baráků u silnice. Vesničany vidíte makat na polích, spolu s vodkou je to takový místní kolorit. Takže je opravdu možné, že domorodce koronavirus nerozhází," krčí rameny bývalý fotbalista Baníku, Slavie nebo Zlína.
Naopak města jako Minsk, Brest nebo Gomel připomínají západoevropský standard. Možná jsou ještě příjemnější: ulice září čistotou a perfektně zastřiženými trávníky. Když začne padat listí, z veřejných prostor okamžitě mizí.
"Na ulici nenajdete ani papírek, ani nedopalek. Asi je to dané tím, že všichni musí povinně pracovat, takže je dost sil na úklid. S komunistickým režimem nikdy souhlasit nebudu, ale tohle se jim musí nechat," uznává Lička.
V Brestu se navíc vždy cítil maximálně bezpečně. Běloruský trestní řád je velmi přísný a poslouchat musí všichni. "Když se něčím proviníte, tresty jsou vysoké," přikývne syn legendárního fotbalisty i kouče Vernera.
Třikrát a dost
A z obliga nejsou ani cizinci. "Pokud schytáte tři dopravní přestupky, klidně za rychlost nebo parkování, už vás můžou deportovat. A jestli jsem je nasbíral? No jo, nasbíral… A taky zaplatil, ale musely se přepsat na nějakého domácího funkcionáře," přiznává. Žádná divočina to ale nebyla. "Na šedesátce jsem jel sedmašedesát. A hned jsem platil dvacet dolarů."
K cizincům se Bělorusové obecně chovají odměřeně. Poznal to i Lička, když spolu s Radoslavem Látalem do Brestu přicházeli. "Ze začátku na nás koukali, co tady chceme. Ale jak nás začali poznávat, najednou byli velice příjemní, už přišli, pozdravili, vyfotili se. Už mě brali za svého," popisuje.
Na typicky komunistické myšlení ovšem naráželi dlouho. "Žádná iniciativa, invence, nic. Čekají, co jim přikážete. Když mají být v šest na hřišti, tak jsou tam." Důvodu většiny aktivit se dopátrat nedá. Prostě se to tak dělá pořád a šmytec. Je jedno, jestli je to dobře, či špatně.
"Příklad? Máme lehce zraněného hráče, přijde doktor a říká: Na čtrnáct dní je borec mimo. Tak mě zajímá, jestli byli na magnetické rezonanci. Prý ne. Doktor ho tam pošle a kluk už za pár dní běhá po hřišti. Běžně tam fungovalo, že hráči něco bylo, poslali ho domů a deset dní ho nikdo neviděl," kroutí hlavou Lička.
