Glosář - Hřebík ven! Ten z minula dobře natrénovaný ryčný pokřik oprášil sparťanský kotel po pohárovém fiasku s Häckenem.
Výhry nad Jabloncem a Brnem bouři lehce utišily, ale není pochyb o tom, že jen co nastane další krize, radikální fans Sparty o jejím viníkovi pochybovat nebudou.
Trefují se do černého? Ukázali na správného provinilce? Tomáš Řepka, Horst Siegl či Jiří Novotný, někdejší legendy Sparty, se shodnou, že rozhodně. "Každý ví, že do toho Hřebík Víťovi Lavičkovi kafrá, kudy chodí," nebere si servítky Řepka.
"Samozřejmě spolu komunikujeme, ale veškerou rozhodovací pravomoc mám já," zdůrazňuje naopak trenér Vítězslav Lavička. "Herní koncepce áčka je pouze v kompetenci jeho realizačního týmu," přizvukuje pak sám sportovní ředitel Sparty Jaroslav Hřebík v rozhovoru pro Právo.
Kde je pravda? Jak už to bývá, kdesi uprostřed. Nikdo totiž není černobílý - a žádný univerzální viník neexistuje. To za prvé.
Za druhé. Že "do toho" Jaroslav Hřebík trenéru Lavičkovi více či méně mluví, můžeme mít za takřka za jisté. Někdo to ale nazve konzultace, jiný v tom může vycítit diktát, byť přesně tenhle výklad sám Lavička v rozhovoru pro idnes.cz odmítl.
Šrouby do hlavy
Tak či tak, nějaké ty šrouby do hlavy na trase Hřebík-Lavička stoprocentně probíhají. A bylo by i nepřirozené, kdyby se sportovní ředitel nezajímal o dění v "áčku", byť se Sparta oficiální cestou snaží veřejnosti namluvit, že u ní tomu tak není.
Na světě nejsou dvě osoby, které by měly na vše stejný názor. (Pokud tedy ano, pak to samozřejmě nejsou osobnosti a z jejich nulové polemiky nic nevzejde.)
Je tedy logické, že i kdyby se Hřebík s Lavičkou názorově prolínali velmi silně, nějaká ta třecí plocha mezi nimi dřív nebo později zajiskřit musí. A ve chvíli neúspěchu se hrany pochopitelně přibrušují.
Teď je otázkou, zda ve Spartě tyhle věci zůstávají v rovině konstruktivní polemiky, nebo zda dochází na konfrontační rovinu a rozpolcení uvnitř klubu.
V bulváru už jsem viděl i rozkreslenou grafiku, zobrazující, který asistent či masér to táhne s Lavičkou a který zase s Hřebíkem. Pokud by byla opravdu atmosféra vyšponovaná takhle přes závit, mohli by to na Letné rovnou rozpustit.
Oficiálně samozřejmě Sparta vypouští věty o jednotě a pospolitosti, dokážu si ale živě představit, že k uším Řepky, Novotného či Siegla z letenského prostředí, kde jim po jejich dlouholetém působení logicky zbyla spousta známých, dozajista doléhají známky něčeho jiného. A pravda asi zase bude někde uprostřed.
Jarošík: To strašné řvaní...
Jaroslav Hřebík totiž spoustu lidí extrémně štve, a tak není divu, že pak proti němu "nasazují" při každé příležitosti. Může si za to sám, je paličák, ze své cesty neuhýbá a k hysterické scéně nemá nikdy daleko. A byť by takhle razil sebeprogresivnější cestu, neurotizující atmosféra, kterou někdy vytváří, pak věc komplikuje.
Skutečně nevím, jestli je to pravda, ale krátce po svém zatím posledním comebacku do Sparty údajně Hřebík nepříčetně seřval trenéra starších žákyň (!), za to, že mu pozdě odevzdal tréninkový plán...
Potvrdit ten drb není kde, možná je to jen mýtus, ale situaci ilustruje už jen fakt, že se něco takového vůbec vypráví. Víc zdrojů se shodne na tom, jaké řevy provázely Hřebíkovu fatální nespokojenost s přístupem hráčů typu Huška, Slepičky či Abeny. Ano, lemplů, co nechtěli hrát podle jeho not. Ale způsob, jakým Jaroslav Hřebík občas ventiluje negativní emoce, citlivě vnímají i ostatní hráči.
A třeba Jiří Jarošík loni v létě připustil, že na jeho herní nejistotě se Hřebíkovy nezvladatelné výlevy projevovaly. "Ty jeho šílené emoce, to řvaní, to všechno jak mě i ostatní hráče ochromovalo," řekl tehdy pro idnes.cz.
Došlo ke z měně. Přišel Vítězslav Lavička, muž s naprosto opačným projevem, nejklidnější člověk v naší sluneční soustavě a přilehlých galaxiích. A Hřebík se posunul dál od týmu. Ale i když mezi sebe a papiňák postavíte překližku, pořád zpoza ní slyšíte, jak bublá...
Tituly s mateřinkou? To nejde
Hřebíkova konfliktnost je součástí jeho charakteru, který se s ním táhne po celou kariéru. Nutno dodat, že jde o kariéru experta, který fotbalu rozumí jako málokdo.
Jsem bytostně přesvědčen, že jeho práce se sparťanskou mládeží jednou letenskému klubu přinese úžasné plody. Už je tedy na čase, protože strahovské centrum, co ročně spolyká padesátimilionový rozpočet, odpovídající průměrnému ligovému klubu, mělo talenty chrlit už dávno.
Zatím tedy přineslo víceméně "jen" parádní ročník 1992 s Krejčím, Kadeřábkem a spol., který Hřebík na reprezentační platformě dovedl na ME "19" ke stříbru, jež si mladíci uhráli fotbalem, kterému odborná Evropa aplaudovala.
Problém podle mého nastal ve chvíli, kdy si Hřebík po svém návratu do Sparty v prosinci 2011 umanul, že právě na nich okamžitě a střelhbitě postaví novou vítěznou Spartu. V době, kdy těm klukům bylo 19 let.
Taková operace mohla mít ovšem reálný smysl jen ve chvíli, kdyby se Sparta na několik let veřejně vzdala ambicí a nároků na tituly, pohárové trofeje a Ligu mistrů.
To se nestalo, naopak se při vědomí velkého bodového náskoku, zděděného po posledním podzimu Jozefa Chovance, šturmovalo za titulem. Jestliže se ale dnes Spartě vyčítá dětská sestava, pak tehdy byla ještě o rok a půl mladší...
Sen o výhrách se zázračnými dětmi se velmi rychle rozplynul stejně jako bodový náskok - a zbyla křeč a trauma, která se v nepravidelných vlnách vrací doposud.
Odešli, budiž. Ale kdo přišel?!
Po brutálně omlazovací vlně z prosince 2011 přišla plíživěji další vlnka, letos v létě. Ve formě odchodů Jarošíka, Kweukeho, Vidličky, Pamiče a dalších. Věřím, že nebudu daleko od pravdy, když tipnu, že ve jmenovaných Hřebík neviděl perspektivu dalšího individuálního rozvoje směrem k elastickému hernímu stylu, který preferuje. Chápu, že do jeho vize kombinačního fotbalu po španělském vzoru vysoký útočník typu Kweukeho na rozdíl od Lafaty vůbec nepasoval.
Jenže když tihle odešli, neobjevil se nikdo, kdo by ztenčený kádr funkčně doplnil či dokonce posílil. (Snad jen Costa.)
O personálních změnách v týmu na Letné rozhoduje tzv. sportovní komise. V ní podle všeho sedí Hřebík, Lavička a člen představenstva Jakub Otava. Ti tři vědí nejlépe, kdo je zodpovědný za to, že do klubu přišel za 12 milionů třeba Slovák Pauschek, kterého už po pár zápasech odlifrovali do béčka.
Preference mladých hráčů, to je Hřebíkova jasná priorita. Sám to naznačil i v rozhovoru pro Právo, kde řekl: "V posledních letech se ve Spartě objevilo příliš fotbalistů, kteří se vrátili ze zahraničních angažmá, ve kterých se jim moc nedařilo. Nebyli přitom v top klubech." Tím může myslet řadu hráčů, třeba i Matějovského...
Z čeho Mourinho těží, to Hřebíka sráží
V sezoně 2001/02 zažíval Jaroslav Hřebík svou nejslavnější éru. Bitva s Realem Madrid zůstane nezapomenuta, mimo jiné však tehdy Hřebík porazil i FC Porto, na jehož lavičce seděl tenkrát ještě nepříliš známý José Mourinho.
Jedno mají ti dva společné: strhávají na sebe obrovskou pozornost. Mourinho to vyvolává cíleně a umí z toho těžit. Hřebíka extrémní pozornost, již vyvolává, sráží. Výsledek: Mourinho sbírá trofeje, Hřebíkova fotbalová erudice se dusí pod permanentním nánosem kontroverzí.
Věci se vyvinuly tak, že se mu v očích řady fanoušků dostalo nálepky jakéhosi démona. A do značné míry za to může i šéf Sparty Daniel Křetínský.
V první řadě amatérsky provedeným "převratem" v prosinci 2004, kdy srazil z trenérského trůnu Františka Straku a dosadil místo něj Hřebíka. A to navzdory nevoli peltovsko-košťálovské kliky v pozadí Sparty, která si dala záležet na tom, aby byl Hřebík neúspěšný a fanoušci ho nepřijali.
Všechno ještě podtrhnul Hřebíkův otevřený konflikt s "mazáky" týmu Poborským a Blažkem.
Zkusili Hřebíka schovat
Když se Hřebík na Letné objevil v prosinci 2011 potřetí, čekaly ho mnohem přívětivěji otevřené dveře. I u fanoušků, kteří si uvědomovali, že chovancovským fotbalem dělaným "postaru" se Sparta daleko nedostane.
Celá akce byla tehdy perfektně připravená Lukášem Přibylem, a to včetně masmediální komunikace. Jenže pak Lukáš tragicky zesnul... Přišly sportovní krize a důvěra veřejnosti se začala rozplývat.
I proto, že se Sparta, podle mě chybně, rozhodla Hřebíka totálně "uklidit" a tvářit se, skoro jakože ve Spartě není. Místo, aby třikrát do měsíce v televizi nebo na stránkách novin vysvětloval principy moderního fotbalu a toho, kam chce Spartu dovést, vytvořil klub komunikační bariéru. Údajně na Křetínského povel.
V Právu vyšel v tomto článku citovaný rozhovor s Hřebíkem až před několika dny, v rámci krizového řešení situace, kdy už zase fanoušci div že nechystali lynč... Stejně tak se na Letné najednou pořádalo setkání ultras s některými hráči, Lavičkou a Hřebíkem. Začalo se zachraňovat to, co se měsíce zanedbávalo.
Do jaké míry je vztah mezi Lavičkou a Hřebíkem konstruktivní, nebo naopak negativní a Spartě škodící, to by měl posoudit jejich šéf. A podle toho pak nechat věci být, či usměrnit, nebo nějak zasáhnout.
A tím se dostáváme k hlavnímu problému Sparty. Tím šéfem je totiž Daniel Křetínský, pro něhož je možná Sparta srdeční záležitostí, ale také tisící položkou v žebříčku jeho pracovních, obchodních - a hlavně časových priorit.
Na Letné sice sedí, jako jakýsi jeho místodržící, Křetínského kamarád z dětství Dušan Svoboda, ale ten má za prvé za úkol válčit na fotbalově-diplomatickém poli za ligu samostatnější - a za druhé platí, že všechny klíčové rozhodovací pravomoci třímá v ruce osobně Křetínský, jehož informace o dění na Letné musí být logicky výhradně zprostředkované.
Křetínský je tak spásou i prokletím Sparty v jednom. Nebýt jeho peněz, už by se válela v prachu. Na druhou stranu však model se šéfem, který je věčně "mimo dům", vede k sérii sportovních neúspěchů, po nichž se k němu vždy zase jen natáhne ruka s výzvou: Zaplať.
Facebooková stránka autora: Luděk Mádl - Aktuálně.cz
