"V žádném případě jsem takhle úspěšnou kariéru neočekával," přiznává jubilant Šilhavý. Rekordman v počtu ligových startů v tuzemské nejvyšší soutěži zavzpomínal i na to, jak jeho cesta na lavičku začínala.
"U mě to bylo takové přirozené posunutí se z hráčského do trenérského stavu. Na Žižkově jsem měl ještě platnou smlouvu jako hráč a v té době jsem dělal trenérskou profi licenci. V roce 1999 jsem si v ligovém zápase v Ostravě utrhl achilovku a byla mi nabídnuta funkce asistenta trenéra Zdeňka Ščasného," vybavuje si.
Fotbal byl vždycky jeho život, takže byl rád, že může pokračovat a učit se novému řemeslu. "Trenér, který si to projde od píky s mladými, má možná určité výhody, ale u mě to bylo takhle. Pomýšlel jsem na to trénovat ligu, ale v žádném případě mě nenapadlo, že tu dnes budu sedět v roli reprezentačního kouče," usmívá se Šilhavý.
Kromě Žižkova zastával funkci asistenta i ve Spartě a v letech 2003 až 2009 u české reprezentace po boku legendárního Karla Brücknera. "Když pominu výsledky s nároďákem, s nímž jsme na Euru v roce 2004 byli třetí, ale pořád to bylo v roli asistenta, tak mezi ty největší úspěchy samozřejmě řadím první ligový titul s Libercem. To bylo něco, nikdo to nečekal," připomíná senzační triumf v roce 2012.
O pět let později se radoval z poháru pro českého šampiona i ve Slavii. "To bylo taky nečekané. Když jsme přišli, vytáhli jsme Slavii ze druhé půlky tabulky," líčí muž, jenž jako hráč odkopal v červenobílém dresu 83 zápasů.
"V neposlední řadě pak nároďák a postup do čtvrtfinále letošního Eura. Mám pořád před očima osmifinále s Nizozemskem a plný stadion v Budapešti. Pocitově to stavím na stejnou úroveň," pokračuje v rekapitulaci největších trenérských úspěchů.
Kyperská kaňka
Dodnes ho ovšem mrzí, že se Slavií v roce 2017 přes APOEL Nikósie nepostoupil do skupiny Ligy mistrů. "Měli jsme nakročeno a nedostali jsme se do Ligy mistrů. Když vidíte, že tým hraje nadoraz a nepodaří se výsledek, tak to člověk musí skousnout a uznat sílu soupeře. Ale někdy má člověk pocit, že to mohlo a mělo být lepší," smutní.
Jeho další vysněnou metou je postup na mistrovství světa, kde národní tým v samostatné historii dosud startoval jen jednou. "Je to nejblíž. To by byl krásný dárek k narozeninám. Bylo by to nádherné a uděláme pro to vše, co je možné," slibuje stratég národního mužstva.
"Víme, že ten postupový klíč je mnohem těžší než na mistrovství Evropy. Ale věřím, že se to může podařit. Musíme podat mimořádné výkony a ještě z toho musí vylézt nějaké dva tři individuální," přemítá Šilhavý, jehož svěřence v březnu s největší pravděpodobností čeká play off o šampionát.
I když je považován za slušného trenéra, hlas prý zvýšit umí. "Je mi to často vytýkáno, že jsem hodný. Když se nedaří, tak si někdy lidi pomůžou touhle nálepkou. Ale slušnost není blbost," upozorňuje rodák z Plzně.
"Když je třeba zvýšit hlas, tak to člověk ucítí a musí zakročit. Měnit se nebudu. Výsledky a úspěchy hovoří o tom, že to není a nebyla špatná cesta," stojí si za svým.
Naposledy zvýšil na hráče hlas poměrně nedávno - před osmifinále letního Eura s Nizozemskem. "Měli jsme odletět na zápas s Holandskem do Budapešti, ale rozbilo se letadlo a vraceli jsme se na Strahov. Cítil jsem, že hráči nejsou koncentrovaní, že se jim nelíbí, že to takhle dopadlo. Cítil jsem, že je potřeba zakročit. Myslím, že to byl slušný fén," prozrazuje Šilhavý.
"Možná že se to povedlo i z pohledu zpozornění týmu směrem k zápasu s Nizozemskem. Zase ale tomu nepřikládám takovou váhu, že by to stačilo, abychom porazili Holandsko," doplňuje.
Doma se nenudí
Některým reprezentačním trenérům chybí každodenní kontakt s hráči, Šilhavého ale práce u národního mužstva naplňuje stejně jako v klubu.
"Hráči vám přijedou jednou za měsíc, dva, tři, vy je převezmete od klubových trenérů a teď s nimi pracujete. O to důležitější je důvěra mezi realizačním týmem a hráči. Baví mě to," ujišťuje kouč.
Navíc věděl, do čeho jde. I proto, že jako asistent u národního celku strávil sedm let. "Věděl jsem, co to přináší. Role reprezentačního trenéra je obrovsky prestižní a je to nejvíc, čeho můžete v téhle profesi dosáhnout. Jsem za to rád. Až zase přijde doba, člověk bude u klubu. Teď mám tady u reprezentace nějakou práci a uvidíme, jak dlouho to ještě bude trvat," říká Šilhavý, jenž převzal národní tým v roce 2018.
Během působení u reprezentace má přece jen více času na své nejbližší. "Děti už jsou velké. S manželkou bydlíme za Prahou, máme na sebe více času. Když přijedou vnoučata, je to podobné," vypráví Šilhavý.
Ani v době, kdy není reprezentační sraz, se však nenudí. "Sledujeme hráče na videu, fyzicky na stadionech, mluvíme s nimi, jezdíme za nimi. Samozřejmě od doby, co začal covid, jsme nebyli v zahraničí, to jsme museli přerušit. Práce je i mimo srazy taky dost, ale člověk si to dovede nějak zorganizovat."
Syn v tátových stopách
Jeho syn Tomáš rovněž trénuje a vede třetiligový Králův Dvůr. "Jsem celkem překvapený, že takhle přirozeně do toho přešel. Nikdy jsem si nemyslel, že se vydá na trenérskou dráhu. Vypadá to, že ho to baví. Jsem zvědavý, kam to dotáhne," usmívá se Šilhavý.
I jeho potomkovi se dařilo, jeho celek vedl tabulku. "Dlouho jsem teď na jeho zápase nebyl. Trochu si stěžovali, že když tam jsem, tak prohrávali. Tak jsem tam nechodil a kupodivu vyhráli," diví se Šilhavý.
"Občas se samozřejmě bavíme o fotbale, ale že bych mu radil, to určitě ne. Musí se rozhodovat sám, jsou to spíš takové diskuze," objasňuje bývalý obránce.
Fotbalu se věnuje i jeho čtrnáctiletý vnuk, který hrával za Bohemians 1905 a nyní působí v jiném pražském klubu Tempu. "Většinou hraje v obraně, krajního beka. Je takový subtilnější, pohybově vybavený. Vždy mu říkám: Jestli tě to baví, dělej to naplno, na co to bude stačit, uvidíš později. Nechci teď říkat, že z něj bude ligový fotbalista. Záleží na něm. Od rodičů a od nás má samozřejmě velkou podporu," zakončil Šilhavý.
