Ve čtvrtečním přípravném zápase s Marokem (2:0) vychytala čisté konto, v úterním duelu proti Rakousku (0:2) kryla záda talentované Olivii Lukášové.
Jak si užíváte, že jste zpátky mezi spoluhráčkami z národního týmu?
Mám velkou radost, že jsem mohla být po téměř roce zase mezi holkama. Užívala jsem si s nimi každou chvilku. Už jsem potřebovala vypadnout z bubliny v Paříži, kde jsem absolvovala téměř celou rehabilitaci. Až na první měsíc a půl po operaci, kdy jsem byla u našich.
Vzpomenete si ještě, jaká byla vaše první reakce, když jste se loni v květnu dozvěděla, že máte prasklý zkřížený vaz v pravém koleni?
Zpočátku jsem to tak ani necítila. Až když mi zavolal doktor a řekl diagnózu, uvědomila jsem si, že budu minimálně osm měsíců bez fotbalu. Byl to pro mě šok, ale musela jsem se s tím smířit.
Najdou se na vynucené přestávce i nějaká pozitiva? Třeba, že jste lépe poznala Paříž?
Město mám prochozené hodně. Ale jsou tady jiná pozitiva. Já moc nevěřím na náhody, takže jestli se to zranění mělo stát, tak se stalo. Byla to pro mě hodně intenzivní zkušenost, která mě zocelila, a teď už ji beru pozitivně. Otevřelo mi to oči ve spoustě věcí, hlavně jsem získala jiný pohled na fotbal.
Co si pod tím mám představit?
Chci ho dělat ještě intenzivněji než dosud, protože jsem si při vážném zranění uvědomila, že taky může všechno najednou skončit. Jedním špatným krokem…
Prasklý zkřížený vaz není pro fotbalistu úplně příjemné zranění…
(usměje se) Spousta lidí se divila, že jsem si jako brankářka urvala zkřížený vaz. Ale teď jsou tahle zranění v ženském fotbale častá. Asi je to náročností našeho sportu, je to daleko větší dřina a tělo má určité meze.
Léčba šla podle plánu? Kdy jste začala uvažovat o návratu do branky?
Než jsem se dostala na hřiště, což bylo zhruba půl roku od operace, šlo všechno hladce. Pak sice začaly různé komplikace, ale teď už jsem opět připravená. I když musím koleno pořád posilovat, tejpuju ho.
Bojí se člověk podvědomě něčeho?
Teď už ne, ale prošla jsem si tím obdobím. Myslela jsem si však, že budu mít větší blok, ale jak jsem šla postupnými krůčky, nepřemýšlela jsem nad tím.
Do ostrého zápasu za klub jste ale zatím nenastoupila?
Ne, odchytala jsem jen poločas jednoho přáteláku. Asi před dvěma měsíci. Ono je těžké naskakovat do týmu v rozjeté sezoně.
Z toho mi vychází, že bude těžké dostat se zpátky na pozici, kterou jste v Paris Saint Germain měla?
(pokyvuje hlavou) Ráda bych samozřejmě pokračovala, kde jsem skončila, ale těžko říct. Nevím přesně, jaká je teď moje situace, po sezoně mi končí v Paříži smlouva. Probíhá konverzace s trenérem i vedením klubu. Dlouho jsme hrály Ligu mistrů, bylo to hektické období a moje smlouva nebyla na pořadu dne. Teď ji budeme řešit, nestresuju se tím. Moje priorita je prodloužit, ale je to všechno otevřené, uvidíme.
Při vašem zranění si klub zajistil náhradu?
Loni v září přišla Sarah Bouhaddi, aby mě zastoupila. Konkurence je tedy větší, než když jsem přicházela. Úplně rozumím trenérovi, že nechce do týmu v rozjeté sezoně sahat. Dokončí sezonu a pak se uvidí.
Jak s konkurentkou vycházíte?
Pro mě je Sarah inspirací, je starší, zkušená gólmanka. S Lyonem vyhrála Ligu mistrů, svým způsobem jsem k ní vzhlížela. Je fajn mít po boku někoho takového.
Může vám osobně pomoct tenhle reprezentační sraz?
Především je to znamení, že jsem zpátky. Po jedenácti měsících v brance. Věřím, že to je důležitý bod, kdy se zase vše zlomí k lepšímu.
I v národním týmu vám přibyla konkurence, Olivie Lukášová předváděla skvělé výkony. Jak tohle berete?
Olí je super, talentovaná a jsem na ni moc pyšná.
Co vás během dlouhé rehabilitace drželo nad vodou?
Měla jsem motivaci, abych se vrátila lepší a silnější, než jsem byla před zraněním.
Také působíte v klubu z evropské špičky a asi se vám nechce jít níž?
Přesně tak. Nedošla jsem takhle daleko, abych teď skončila. Jsem odhodlaná vystoupat výš.
Paris SG má také hvězdný tým mužů. Potkáváte se s Messim, Neymarem a Mbappém?
Nedávno jsem je zrovna viděla, když jsem byla na kontrole u doktora v jejich tréninkovém centru. Ale jinak se moc nepotkáváme, jsou to dva oddělené týmy, každý se připravuje jinde.
Ale život v Paříži si jinak užíváte, ne?
Hrozně moc se mi tady líbí, Paříž je nádherná. Miluju její atmosféru a takovou tu zdejší eleganci. I když teď tady probíhají demonstrace a není moc radno chodit do města.
Zažila jste nějakou z nich na vlastní kůži?
To ne, žiju si ve svojí fotbalové bublině, moc se mě to nedotýká. Ale po jedné velké demonstraci jsem si vyjela do města. Vypadalo to tam jako v hororové sérii The Purge (Očista). Semafory nefungovaly, všude byly odpadky, sem tam něco hořelo. Auta si jezdila, jak chtěla, všichni na sebe troubili. Ten večer to byla hotová apokalypsa.
Tak pojďme zpátky k fotbalu. Jaké jsou plány PSG ve zbytku sezony?
Pereme se s Lyonem o zlato, chceme titul, letos máme šanci. Je to vyrovnané, jsme jen bod za nimi a květnu s nimi hrajeme doma. Ještě předtím nás proti nim čeká finále poháru, který jsme loni vyhráli, když jsme Lyon vyřadili už ve čtvrtfinále.
A co výraznější úspěch v Lize mistrů?
Tým na to máme, ale ještě asi potřebujeme čas. Loni jsme vypadli v semifinále s Lyonem, letos ve čtvrtfinále s Wolfsburgem. Třeba to příště přijde a já budu u toho.
Ještě se vrátím k rivalitě mezi Paříží a Lyonem, je to něco podobného jako v Česku mezi Spartou a Slavií?
Samozřejmě, že je rivalita cítit. Fanoušci obou táborů si to užívají. Když jsem loni v Lyonu vyběhla jako první na rozcvičku, lidi mě vybučeli.
Jaká je vůbec návštěvnost na francouzské lize?
Nic moc, na obyčejný zápas tak tři čtyři stovky lidí. Když se hraje s Lyonem, tak víc. Ale na Ligu mistrů přišlo do Parku princů třicet tisíc diváků. To byla paráda!
