Jako kluk jste toužil být po otci kovářem, vyučil jste se gumařem obuvi a nakonec jste svůj život zasvětil fotbalu. To jste si asi sám nepředstavoval, že?

Přesně tak, fotbalem jsem se chtěl jen bavit, ale sudičky byly zřejmě jiného názoru. První krůčky s míčem jsem udělal v Partizánském, v Dukle jsem se stal profesionálním sportovcem a do důchodu odešel jako podplukovník. Chci však přesto zdůraznit, že z fotbalu jsem vědu nikdy nedělal. Táta ráno vyháněl červíčky z těla štamprlí borovičky a já jsem k této životní moudrosti měl také blízko. Někdy se cenné vítězství slavilo až do rána, pak se šlo rovnou na trénink a trenér Jaroslav Vejvoda moji probdělou noc hned poznal. A tak nejednou mně místo prémií zůstala jen radost z fotbalu.

Vzpomínáte ještě na své začátky v Dukle?

Na toto období se nedá zapomenout. Do Dukly jsem přišel v době její největší slávy. Kralovala v domácí lize, tvořila základ stříbrného týmu z mistrovství světa v Chile a triumfovala na památných zájezdech do Ameriky. Pro mě tedy logicky v tomto skvělém mužstvu místo nebylo. Avšak na Spartakiádním turnaji proti Honvédu Budapešť mně dal trenér příležitost a snad jsem v této zkoušce obstál. Nicméně cesta do "áčka" byla dále hodně složitá, chtěl jsem odejít, ale kouč dukelské rezervy Bohumil Musil mě přesvědčil, abych zůstal.

Kdy nastal obrat k vašim zlatým časům?

Nečekaně brzy. Už na jaře 1964 jsem dostal překvapivou pozvánku do reprezentace a hned měl štěstí na dva výborné zápasy - 0:0 ve Florencii s Itálií a vítězství 4:3 v Ludwigshafenu nad Německem. Navíc jsem byl poctěn nominací do mužstva Evropy proti Skandinávii. Na podzim jsem si pak přivezl stříbrnou medaili z olympijského Tokia. Nejtěžší utkání proti NDR v semifinále jsme 2:1 zvládli, ale ve finále proti Maďarsku nám chybělo větší štěstí. Avšak i druhé místo po porážce 1:2 mělo nemalou hodnotu.

Dres Dukly jste oblékal až do roku 1975, tedy 13 sezon. Které vzpomínky řadíte mezi nezapomenutelné?

Je jich hodně. Mými spoluhráči byli například Masopust, Pluskal a Novák, tedy legendy československého fotbalu. V posledních letech jsem si zahrál rovněž se stálicemi reprezentace - Nehodou, Vízkem, Štambacherem i Gajdůškem. V letech 1964 a 1966 jsem na Julisce oslavil mistrovské tituly.

A v Evropě?

Z Poháru mistrů stojí za zmínku především výjimečné dvojutkání s Borussií Dortmund v roce 1964. Hrálo se na zmrzlém terénu v Edenu a my v nevhodném obutí prohráli 0:4. Vítězství 3:1 na německé půdě už nám na postup nestačilo. Báječné pak bylo tažení Dukly v ročníku 1966/1967. Po výhrách nad Anderlechtem i Ajaxem Amsterdam nás až v semifinále po výsledcích 1:3 a 0:0 vyřadil pozdější vítěz Celtic Glasgow.

Co pro vás znamenalo prvenství v anketě Fotbalista roku 1967?

Bylo to samozřejmě velice příjemné. Vždyť za mnou zůstala řada vynikajících fotbalistů, například Viktor, Popluhár, Lála, Adamec, Kuna, Masopust a další fotbaloví velikáni šedesátých let. Stal jsem se populární, ale mělo to i stinnou stránku. Časté oslavy mě srazily do kolen a psychicky nalomily. Při porušování životosprávy se ozvala i zranění.

Byla za tento primát i finanční odměna?

Ne, ale nechyběly věcné ceny. Dostal jsem kameru, kterou mám v nefunkčním stavu ještě někde na půdě. A potom ruční šicí stroj, který s manželkou ještě občas používáme.

V sedmdesátých letech začaly v československém fotbale vládnout slovenské kluby a naopak Dukle se moc nedařilo. Čím to bylo?

Ano, vzpomínám, že v roce 1971 jsme skončili až třináctí, tedy v pásmu sestupu. Starší hráči odcházeli a nováčkům se nechtělo hrát proti mateřským klubům. Podmínky v civilních oddílech se zlepšily a finančně nás dokonce přeskočily. Já jsem se sice stále snažil o co nejlepší výkony, ale léta se zastavit nedala a se žlutočerveným dresem jsem se musel rozloučit.

Kam vedla vaše další cesta?

Dva roky jsem ještě pomáhal diviznímu Motorletu, na Julisce trénoval žáky a zároveň byl stálicí staré gardy. Osm roků jsem pak měl v Praze obchod s ovocem a zeleninou. Začátkem nového tisíciletí však můj život výrazně ovlivnila přechozená borelióza. Nemohl jsem chodit, chytaly mě křeče do nohou a po zánětu nervové soustavy jsem skončil v nemocnici. Nastalo dlouhodobé, ale úspěšné léčení. Neprůchodnost cév na pravé noze mě sice ještě potom poslala na operaci, ale po tomto zákroku jsem se řadu let zase cítil jako mladík.

Jako vrcholoví sportovci jste tehdy měli podstatně horší podmínky, než mají dnešní fotbalisté…

Dnešní fotbal je úplně o něčem jiném, než za jakých podmínek jsme ho provozovali my. V Dukle jsem už jako reprezentant měl měsíční plat 1240 korun a prémie za vyhraný ligový zápas byla 180 korun. Ale dveře do světa jsme zavřené neměli. Pětkrát jsem byl v Chile, dvakrát v Japonsku, poznal jsem život ve Vietnamu v Egyptě, Hongkongu či Maroku a z evropských zemí jsem nebyl snad jen v Sovětském svazu. Nikde jsem však nechtěl zůstat, domov by mně chyběl. Navíc ani u nás se nežilo špatně, i když některé věci se získávaly dost obtížně. Byli jsme však finančně zabezpečeni a měli i různé výhody. Horší bylo časové zaneprázdnění, takže v tomto směru jsem rodinu dost ochudil.

Dnes bydlíte v Křivsoudově, dvacet kilometrů od středočeské Vlašimi. Jste tu spokojený?

Náš domek mě zaujal původně pro rekreační účely v roce 1971. Po četných úpravách a opravách jsme se v něm s manželkou v roce 2001 usadili natrvalo. Do důchodu jsem odešel jako úředník v armádě a s platem 8000 korun. Nechtěl jsem však jen odpočívat a nic nedělat, a tak jsem v příjemném prostředí a na hezkém hřišti přispíval k pohybové výchově křivsoudovských dětí. Nešlo jen o fotbal, spíš o všestrannost. Stal jsem se jakýmsi učitelem tělocviku, ale nikoho jsem neznámkoval, spíš jsme se všichni často smáli.

Ale do smíchu vám asi moc nebylo před třemi lety, kdy jste byl na operaci se srdcem. To už tluče, jak má?

Ano, už jsem zase v pohodě.

O vrcholový fotbal se jistě stále zajímáte. Co byste řekl na adresu Dukly a reprezentace?

Fotbal je stále středem mé pozornosti. Pokud jde o Duklu, tak zásluhou trenéra Petra Rady se její výkonnost lepší a moc bych jí přál, aby se zase vrátila do první ligy. Jinak asi nejsem sám, kdo od národního mužstva hlavně v posledním utkání s Albánií čekal víc. Nemám však rád velké řeči, které jeho cestu za postupem na evropský šampionát často provázejí. Vždyť je to sport a často se v něm prosazují jednotlivci i týmy, s kterými se v papírových předpovědích vůbec nepočítalo. Věřím, že i po tomto klopýtnutí si svěřenci Jardy Šilhavého cestu na mistrovství vybojují.