Praha - Miroslav Beránek je mezi fanoušky pražské Slavie něco jako zjevení. Tým, který se tři sezony výsledkově i herně trápil, vede po pěti kolech ligovou tabulku, na čemž má lví podíl právě 57letý trenér, jenž se do týmu v létě už potřetí v jeho kariéře vrátil.
Po zápase proto dlouhé minuty vyvolávají jeho jméno a na diskusích na webových stranách Slavie jej vynášejí do nebe. Sám Beránek však jejich euforii krotí.
"Hráči si poděkování zaslouží mnohem víc než já, protože jsou ti nejdůležitější, oni dělají výsledek, ne já," uvedl v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
(Jeho první část, v níž popisuje, jak ke zmrtvýchvstání Slavie došlo a jak vnímá pozici ligového lídra, si přečtěte ZDE.)
Pane Beránku, jak vnímáte, že místo toho, aby fanoušci po zápase skandovali jméno některého z hráčů, oslavují vás?
Že skandují mé jméno, beru jako poděkování celému realizačnímu týmu, jehož já jsem šéf. Když za nimi po zápasech jdu, jde o mé poděkování za to, jak nás po celý zápas povzbuzovali. Je dobře, že se s jádrem fanoušků scházíme, já se je snažím přesvědčovat a ovlivňovat, aby nebyli na zápasech vulgární, protože by nám tím v každém případě škodili.
Jak se vám poslouchá, že i trenéři vašich soupeřů mluví o tom, že atmosféra v Edenu je teď nejlepší v celém Česku?
Jsem moc rád, že jsou ve svých choreech vtipní a nápadití. Až na nějaké maličkosti, kdy to vybočuje ze slušnosti, bych i já řekl, že dělají nejlepší atmosféru na domácích zápasech v celém Česku. Hráči se v tomhle prostředí vydávají nadoraz, takže ano, oni mají velkou zásluhu na tom, že jsme všechny domácí zápasy vyhráli.
Sami fanoušci si to vysvětlují tím, že ze zápasu odcházejí s dobrým pocitem, že hráči bojují o výhru do poslední minuty, což je ale naopak zase vaše zásluha...
Střídáme totálně unavené hráče, kteří už nemohou pomalu ani chodit. Lidi samozřejmě z mimiky hráčů vidí, že tam nechávají všechno, a o to víc nás během zápasu i po něm ocení. Fanoušci si vytvořili děním na stadionu klima, ve kterém jsou přímými účastníky představení na něm.
Takže když za nimi chodíte po zápase na děkovačku, tak vlastně děkujete spíš vy jim, že?
Pro mě je velkou radostí vidět na nich po zápase ty pozitivní emoce, které na nás přenášejí. To je ten hlavní důvod, proč za nimi chodím, protože moc dobře vím, co se tady dělo ve vztahu k hráčům v minulé sezoně, a to už nikdy nechci dopustit.
Pojďme k jinému tématu, jak vnímáte, že se hráči jako Martin Latka nebo Milan Škoda dostali do širší nominace reprezentace?
Hráčům to může jen pomoci, povzbudit je to. I když se o nich jen mluví, tak je to pro ně velká odměna za tu práci, kterou dělají a v českém fotbalu prezentují. Je to pro ně jen plus, může je to motivovat k tomu, aby byli ještě lepší, aby na sobě ještě více pracovali. A aby třeba Milan přidal ještě víc gólů. Určitě si ale nemyslím, že by oni dva kvůli tomu lítali někde v oblacích.
Jak vůbec vnímáte jako bývalý trenér národního týmu, že se do něj v poslední době dostává řada zcela nových jmen místo dřívějších stálic?
Nikdy vám ve fotbale nepomůže, že jste hrál dobře včera. Fotbal je hra současnosti, o formě, ne o vašem jménu. Musíte být dobrý nejen dneska, ale hlavně zítra. A když nepodstupujete neustálou systematickou práci, nemůžete se zlepšovat. Takže reprezentace je pak hodně závislá na tom, jak pracujete v klubu.
Od roku 2002, kdy jste na Euru ve Švýcarsku s týmem do 21 let zvítězili, český fotbal na další triumf čeká, čím to podle vás je?
Odešla totiž nejúspěšnější poválečná generace kolem Pavla Nedvěda. Byla to mimořádná generace, která se podílela na stříbru z Eura 1996 i na semifinále z Portugalska v roce 2004. Navíc byla úspěšně doplněná ze dvou úspěšných jednadvacítek, která se v roce 2000 dostala do finále a v roce 2002 Euro vyhrála. Ti hráči, kteří tehdy v jednadvacítce hráli, nebyli určitě o moc lepší než ti, co v ní hrají teď. Tím, že dosahovali těch úspěchů, tak se dostali do hledáčku velkých zahraničních klubů, což se nyní bohužel neděje.
Proč tedy teď už k těm přestupům mladých hráčů do renomovaných klubů nedochází? Jen protože nemají úspěch mládežnické reprezentace?
Ten odchod mladých hráčů do zahraničí byl přínosem nejen pro samostatné kluby, ale pro celý český fotbal, protože se ty peníze zákonitě rozprostřely skrz další přestupy mezi kluby do dalších klubů. Ti hráči se navíc rychle v zahraničí vyhráli a byli oporami reprezentace. Jenže když dvacítka byla na mistrovství světa v Kanadě druhá, hráči také odcházeli do zahraničí, jenže nepotvrdili tu výkonnost, která se tam od nich čekala.
A pak místo toho, aby se probojovali do reprezentace, tak upadli spíš v zapomnění...
Jen málo hráčů z té sestavy se dostalo do reprezentačního áčka, kde by teď měli převzít po Petru Čechovi a Tomáši Rosickém roli vůdců jako stříbrní medailisté z mistrovství světa. Oni se naopak většinou brzo vrátili do české ligy, kde výkonnostně zapadli. Je proto na zamyšlení, jestli v českém fotbale pracujeme nyní s mládeží tak, aby byla konkurenceschopná. Máme jediné štěstí v tom, že třeba u Petra Čecha můžeme čekat, že v zimě někam přestoupí a bude tak ještě sedm roků chytat na nejvyšší úrovni.
