Mistrovství Evropy 1996 je jedním z největších okamžiků historie kontinentálních šampionátů, jehož další díl se začne psát už v pátek v Německu.
Nebyl to jen samotný turnaj, českou fotbalovou veřejnost pobláznila už kvalifikace. Čeští reprezentanti ovládli silnou skupinu, festivalem státních barev se stalo především vítězství nad Nizozemskem. A Amfora vypustila do světa píseň, jejíž tóny rezonují v paměti dodneška.
"Tak už jsme tam, už jsme tam, českej fotbal žije. Vzhůru, vzhůru, vzhůru do Anglie!"
Zatímco fanoušci slavili postup a vyhlíželi šampionát, před trenérem Dušanem Uhrinem vyvstal těžký úkol: ukázat na dvaadvacet hráčů, kteří do Anglie pojedou. Zvolit nominaci, která ve své době vzbudila hodně emocí.
"Do výběru se pro mnohé dost nečekaně nevešli Horst Siegl a Jiří Novotný. Pro mě bylo podstatné, že ve Spartě moc nehráli a museli řešit různé problémy s tehdejším majitelem letenského klubu Petrem Machem. Mimochodem Siegl mi nezařazení do nominace vyčítá dodnes," vzpomíná v rozhovoru pro Aktuálně.cz nyní jednaosmdesátiletý kouč.
Chyběl i Tomáš Řepka, klíčový stoper, jenž odehrál osm z deseti kvalifikačních duelů. Před ME vyslyšel volání kouče jednadvacítky Ivana Kopeckého, aby týmu pomohl proti Španělsku v boji o olympiádu.
Obránce Sparty se ovšem vyfauloval na Raúlovi, aniž by tušil, že se tresty přenášejí do A-týmu. Červená znamenala stop na první dva duely ve skupině. Brát stopera, který nemůže hrát, to byl pro Uhrina až příliš velký risk.
"Jednou jsem měl možnost si to s Dušanem vyříkat. Nominaci dělal nejen on, ale samozřejmě také asistenti a co si budeme povídat, zřejmě si svoje řekli i agenti. Lobbing byl asi obrovský, protože některá jména, která s sebou vzal, mě udivují dodnes," zamyslí se pozdější bek Fiorentiny či West Hamu s tím, že start v Anglii by si podle něj zasloužili třeba Tomáš Skuhravý, René Wagner nebo Jiří Lerch.
Zatímco národní tým kráčel až do finále, Řepka dřel v přípravě pod novým koučem Vlastimilem Petrželou. Svou absenci dlouho nemohl překousnout. Dokonce do té míry, že stříbrnou cestu nesledoval.
S odstupem času je ale už daleko smířlivější. "Je pravda, že jsem byl na dva zápasy nepoužitelný, a pak bych se vracel toho týmu, který našlápl k postupu ze skupiny, to by asi nebylo úplně fér," dodává bývalý fotbalista, který se momentům z historie evropských šampionátů věnuje i v rámci svého podcastu Red Card.
Finální podobou nominace ale Uhrina bolet hlava nepřestala. Nabitý seznam potenciálních reprezentantů se sice zúžil na dvaadvacet, z nich ale každý chtěl hrát.
"Nepříjemná komplikace nastala s Patrikem Bergerem, kterého jsem nepostavil do základní sestavy v posledním přípravném utkání proti Švýcarsku ani v prvním zápase na mistrovství proti Německu. Chtěl dokonce z týmu odejít, ale omluvil jsem se mu a přesvědčil, aby zůstal. Stal se pevným článkem týmu a gólem z penalty poslal náš tým ve finále proti Německu do vedení," vrací se Uhrin o téměř třicet let zpátky.
