Londýn - Na začátku to vypadalo skoro trapně: čtvrt hodiny před výkopem zápasu posledního kola Premier League Arsenal -  Aston Villa na stadionu Emirates v severním Londýně se před skoro prázdné tribuny, na nichž v tu chvíli ještě nesedělo možná ještě ani 20 tisíc diváků, postavil malý muž v tmavomodré teplákové soupravě.

Od funkcionářů klubu převzal křišťálový kanon, znak klubu a po chvíli rozpačitého potlesku fanoušků zmizel do kabin. Hlavně to mít rychle za sebou.

Všichni jsou Rosický

"Co to má být?" napadlo chvíli před třetí hodinou odpolední skoro každého z nás, co jsme v tu chvíli už podupávali na svých místech.

Takhle se klub loučí po deseti letech s chlapíkem, který dal Arsenalu to nejlepší, jehož jméno tu pravidelně znělo v chorálech fanoušků a který tu svými góly a přihrávkami stvořil přes všechna zranění, která ho celé roky ničila, velkolepé dílo? Nestačí, že se dneska, v poslední den, který v Arsenalu stráví, nedostal ani na lavičku?

Tomáš Rosickýnaštěstí ví, že ho tu fanoušci prostě mají rádi a že na něj hned tak nezapomenou. Připomněl si to naštěstí docela záhy, už o dvě hodiny později, kdy kompletní kádr Arsenalu, v tu chvíli už anglického vicemistra, obíhal čestné kolečko před šedesátitisícovým davem, všichni v dresech se sedmičkou a jmenovkou "Rosicky" na zádech.

Dav na tribunách se v tu chvíli nacházel už v docela jiné náladě než před zápasem. Arsenal to zase dokázal.

Ne že by vyhrál konečně po 12 letech ligu, jak všichni jeho věrní ještě v únoru doufali. Je "jenom" druhý, o deset bodů za senzačním mistrem z Leicesteru, což se zdá skoro neomluvitelné, protože takhle k mání už asi titul dlouho zase nebude.

Ale taky nakonec skončil o bod před svými historickými severolondýnskými nepřáteli z Tottenhamu Hotspur. "It´s after the game," zpívali jsme všichni na tribunách s neskrývanou škodolibostí. "It´s after the game, Tottenham Hotspur, it´s happened again."

Tohle je dnešní Arsenal: možná už jen vzpomíná na lepší časy, jako když tým nepřemožitelných "Invincibles" dokázal v sezoně 2003-2004 v čele s Thierry Henrym, Patrickem Vieirou a Dennisem Bergkampem vyhrát naposledy ligu bez jediné porážky.

Ale taky se dokážeme těšit i z méně bombastických úspěchů - tím už tradičním je oslava dne, kdy Arsenal definitivně skončí v tabulce před Tottenhamem. St. Totteringham´s Day, jednadvacátý v řadě, přišel letos už nečekaně - jen díky kolapsu Tottenhamu v zápase se sestupujícím Newcastlem - znovu v neděli 15. května 2016. Tohle je trofej, o kterou má smysl hrát rok co rok.

A pocty, které jsme skládali ve slunečném, i když docela chladném londýnském odpoledni 35letému Tomáši Rosickému, se k tomu symbolicky docela dobře hodí. Třeba proto, že to byl právě Tottenham, kterému svými góly zkazil hodně zápasů. Třeba tím na 3:2 v únoru 2012, kdy Arsenal prohrával doma už 0:2, aby zápas otočil na velkolepých 5:2 a zachránil tak možná nejkritičtější sezonu celé poslední dekády.

Nebo v lednu 2014, v třetím kole FA Cupu, kdy sebral na půlce míč obránci Tottenhamu Dannymu Roseovi, po 60 metrech sprintu ho s přehledem poslal do brány a odstartoval tak jízdu FA Cupem, která skončila první trofejí po devíti letech.

Nebo v březnu 2014, kdy hned v druhé minutě krásným gólem rozhodl na stadionu Tottenhamu White Hart Lane severolondýnské derby a odkázal kohouty tam, kam patří.

Ano, jistě, i v tomhle výčtu je vidět, že se fanoušci Arsenalu dokážou radovat z věcí, které byly kdysi samozřejmé. A Rosický je jedním ze symbolů té doby.

"Ztracené generaci" titul unikal

Do Arsenalu přišel za 8 milionů liber z Borussie Dortmund v létě 2006, ve chvíli, kdy klub slavnostně otevíral svůj nový, krásný, moderní stadion, pár set metrů od legendárního Highbury, který mu měl zajistit finanční klid a úspěchy na spousty dalších let. Jenže takhle jednoduše to nakonec nešlo.

Jeden z nejtalentovanějších útočných záložníků své generace se kromě spousty zranění musel smířit i s dalšími nepříjemnými momenty svého nejdelšího angažmá, především odchody superhvězd, které Arsenal prodával, aby splatil víc než 400 milionů liber za stadion.

Thierry Henry, Cesc Fabregas, Samir Nasri, Robin van Persie, Alex Song, Alexander Hleb a další, všichni odcházeli, aby klub finančně vydržel, léta se bez trofejí v lize motal mezi třetím a čtvrtým místem, které zajišťovalo účast a miliony z Ligy mistrů. A konečné umístění nad Tottenhamem, samozřejmě.

Rosický je jedním ze symbolů téhle "ztracené generace" Arsenalu, která udržela klub v chodu, i když si všichni přáli mnohem víc.

Když dal v neděli v 78. minutě Olivier Giroud druhý gól Arsenalu, celý tým se spontánně rozběhl k lavičce, aby Rosickému v "civilu" za všechny ty roky poděkoval. Byl to silný, dojemný a symbolický moment – jen jsem v hledišti možná nebyl jediný, koho napadlo, jak by to vlastně vypadalo, kdyby ten gól nepadl a Arsenal tak, jak je schopen, tenhle zápas se slaboučkou Aston Villou nevyhrál...

Ale Arsenal ten zápas zvládl. A příští rok, jak doufá každý, kdo mu propadl, bude ještě silnější a třeba, třeba... dokáže to, co letos outsideři z Leicesteru. Pokud snad náhodou ano, Tomáš Rosický na tom bude mít navždy nesmazatelnou zásluhu.