Komentář - Rozhovor s elitní českou biatlonistkou ve společenském časopisu Glanc vyprovokoval mezi lidmi divoké salvy emocí. Internetové diskuse nabobtnaly do obřích rozměrů a přinesly nadstandardní dávku žluče, zla a typické snahy šokovat radikálním názorem, jakkoli stupidním.
Koukalová mimo jiné vyčetla reprezentačnímu týmu nedostatek empatie během anabáze s chronicky bolavými kotníky. "Někteří lidé kolem biatlonu ve mně najednou viděli zrádce," prohlásila.
Natvrdo popsala své úzkosti, deprese a absenci jakékoli radosti z profesionálního sportování. Své medaile rozdává, při sledování záběrů ze stříbrného závodu na olympiádě v Soči nic necítí.
Už kvůli tomu je její budoucí návrat k biatlonu nepravděpodobný. I když sama často tvrdí opak. Člověk nemusí být psycholog, aby tušil, že se její vnitřní pocity navzájem perou. Opustit něco, v čem dosáhla tolika fenomenálních úspěchů, není a nemůže být snadné. Navíc je přirozené nechávat si otevřená zadní vrátka.
Ze slov osmadvacetileté ženy ovšem jednoznačně vyplývá, že ji v tuhle chvíli přitahuje spíše "normální" život, běžné starosti a obyčejné radosti. Koukalová není veřejným majetkem, její volbu není slušné kritizovat a zpochybňovat. Má právo na život, jaký si sama vybere.
Sama biatlonistka říká, že na některé lidi z biatlonového prostředí zanevřela, přičemž pochopitelně nechce jmenovat. Přiznává i složitost vlastní povahy, s níž neměli trenéři lehké pořízení.
Koukalové je třeba poděkovat za nezapomenutelné sportovní zážitky. Pokaždé když nastoupila, prala se ze všech sil, její výkony byly na vysoce profesionální úrovni. Úspěchy si vydřela a plně zasloužila, žádný budoucí závazek z nich ale nikdy neplynul.
Její překvapivě otevřená zpověď v každém případě definitivně bourá iluzi o tom, jak je v biatlonové reprezentaci všechno zalité sluncem. A zdaleka nejde jen o Koukalovou.
Veronika Vítková před pár dny v rozhovoru pro deník Sport dvakrát za sebou odmítla jakkoli komentovat rozhodnutí svazu nejet na závěrečný podnik Světového poháru do ruské Ťumeně. Tenhle způsob boje proti dopingu se ostatně nezamlouval ani jednomu z letitých sponzorů českého biatlonu, potravinářskému koncernu Hamé.
Pomiňme tady logické ekonomické zájmy a použijme zdravý rozum. Češi takovým gestem ničeho nedosáhli, jen uškodili sami sobě. Francouzi, kteří rovněž patřili k velkým kritikům Ruska, své rozhodnutí upravili. Jde o sport, Martin Fourcade bojuje o sedmý velký křišťálový glóbus v řadě a šanci na své ocenění v pořadí sprintu měla i Vítková.
Rusko za státem organizovaný doping pyká, drtivá většina jeho biatlonových hvězd nemohla jet na olympiádu, země přišla o pořádání MS 2021. A dny Nora Anderse Besseberga, velkého advokáta ruských potíží, jsou v čele světového biatlonu sečteny.
Každému je proto v tuhle chvíli tak nějak jedno, jestli v Ťumeni nebude startovat Vítková, Krčmář či Moravec. Tenhle protest nikoho neohromí, nikoho neovlivní, a jak se zdá, ne všichni v týmu se s ním stoprocentně ztotožňují.
On byl celkově český biatlonový tým v této sezoně ponořen do nezvyklého dusna a tak trochu zamotán do pavučiny utkané z mimosportovních záležitostí. Úkolem přípravy na příští sezonu tak bude nejen připravit závodníky, ale vyčistit atmosféru. Soustředit se na to, co lze skutečně ovlivnit.
Ondřej Rybář už u toho nebude. Gabriela Koukalová nejspíš také ne. Nejistý je osud dalšího trenéra Zdeňka Vítka, s kariérou se rozloučili Jaroslav Soukup a Veronika Zvařičová.
Nastal čas tvořit novou reprezentaci, inspirovat se skvělou prací minulých let. A zároveň se poučit z chyb, přestože nelze tvrdit, že by jich bylo mnoho. Doufejme, že tenhle zrádný přemet zvládne český biatlon se ctí a bez výraznější úhony.
