Jak dlouho vám v hlavě zrálo, že ukončíte kariéru? Co k tomu přispělo?
V duchu jsem o tom v průběhu posledních let uvažovala už několikrát, hlavně po neúspěšné sérii závodů. Pak jsem si to zase rychle rozmyslela. Vždy jsem věděla, že bych kariéru ráda ukončila právě na deaflympiádě, kde by to byly moje poslední velké závody.
Takže v tomto je to smutný konec kariéry? Oznámila jste ho bez toho, že byste se loučila přímo na závodní trati.
Jistě by bylo veselejší a důstojnější to oslavit na velké akci s medailí na krku, byla by to taková patřičná tečka. Plánovala jsem, že v návaznosti na
deaflympiádu bych se pak oficiálně rozloučila na mistrovství republiky ve Špindlu. To stále platí, byť nebudu závodit na sto procent. Jen vzhledem k aktuálním sněhovým podmínkám doufám, že se mistrovství na konci března opravdu uskuteční.
Tereza Kmochová
Narodila se se stoprocentní ztrátou sluchu. Se speciálními sluchátky vnímá na trati šum, vítr či pleskání tyčí o zem. Bez nich neslyší na sjezdovce vůbec nic.
Na deaflympiádách vybojovala v obřím slalomu, super-G, sjezdu, slalomu a kombinaci 15 medailí (osm zlatých, šest stříbrných, jednu bronzovou).
Jako první neslyšící lyžařka se dostala do elitního Světového poháru. Závodila rovněž na mistrovství světa 2011 v Ga-Pa a 2017 ve Svatém Mořici. V roce 2016 byla vyhlášena nejlepší neslyšící sportovkyní světa.
Kariéru uzavírá v 33 letech.
Proč start na nedávno skončené deaflympiádě v Turecku nevyšel? A do jaké míry to bylo vaše vlastní rozhodnutí?
Vezmu to postupně. Původně měla být deaflympiáda už vloni v Kanadě, ale ta odmítla akci pořádat kvůli zařazení futsalu do programu. Podle nich futsal nepatří mezi zimní sporty. Nakonec převzalo organizaci Turecko s tím, že akce bude až v roce 2024. Příprava se o rok protáhla, ale měla jsem nadále podporu Svazu lyžařů (SLČR), vysokoškolského centra sportu Victoria a také svých osobních sponzorů Kästle, Adastra a LevelSportKoncept. V jednu chvíli zachránil situaci hlavně SLČR.
O co šlo?
Český svaz neslyšících sportovců (ČSNS) totiž v roce 2022 podal Národní sportovní agentuře (NSA) špatně vyplněnou žádost o financování sportu neslyšících. Znamenalo by to nulovou podporu pro neslyšící lyžaře a snowboardisty, SLČR však díky předsedovi paralyžování Marku Duškovi převzal gestorství a situaci zachránil. Nicméně v listopadu 2023, čtyři měsíce před deaflympiádou, přišel další zádrhel.
Co se stalo?
Na Facebooku jsem se dozvěděla, že Český deaflympijský výbor (ČDV), respektive jeho výkonný výbor a prezident Ota Panský, napsali na NSA dopis s rozhodnutím o neúčasti české reprezentace na deaflympiádě. Podotýkám, že v případě mě, lyžaře Jiřího Hartiga a snowboardisty Tomáše Pazdery šlo o obhájce medailí. Psali o finančních důvodech a hlavně nejasných informacích ze strany tureckého organizátora. Pro mě to ale bylo velké překvapení, neboť se mnou to předtím nikdo neřešil.
Jak jste na to reagovala?
Zásadním způsobem to ovlivnilo moje plány, ale akceptovala jsem to, nechtěla jsem se pouštět do nějakých nepříjemností a absurdit. Za této situace nedávalo smysl sestavovat realizační tým a absolvovat časově i finančně náročnou zimní přípravu. Jenže v lednu se ještě rozproudila komunikace ze strany pana Duška ze SLČR s předsedou ČDV panem Panským, aby svůj postoj přehodnotil. A ten nakonec oznámil, že nominuje mě a Jiřího Hartiga, ale pouze s jednočlenným doprovodem.
To pro vás bylo nedostačující?
Naprosto. Doprovod alpského lyžaře vyžaduje tým nejméně o pěti lidech. Potřebujete trenéra na startu, na trati, asistenta, který nosí tyče a sváží oblečení, batohy, lyže. Dále servisáka, fyzioterapeuta, doktora. Napsala jsem, že takové podmínky nemohu přijmout, navíc na přípravu bych měla jen pět týdnů. Celé by to znamenalo sportovní, společenský a zdravotní hazard.
Tehdy z vašeho startu v Turecku definitivně sešlo?
Ne tak úplně, protože ČDV ještě dále přehodnotil i svůj postoj o počtu osob pro realizační tým a na konci ledna po nás chtěl do druhého dne vyjádření o účasti. Za tak krátkou dobu nebylo možné jednotlivé a zkušené členy pro sestavení realizačního týmu sehnat. Měli už své povinnosti, práci a plán do konce zimní sezony. Mnozí oslovení by rádi pomohli, jednoduše ale nemohli odjet takhle na poslední chvíli.
Vyčítáte deaflympijskému výboru takový způsob jednání?
Mrzí mě, jakým způsobem a jakou formou proběhla nominace na hry, že vůbec nikdo se mnou, Jiřím Hartigem ani Tomášem Pazderou napřímo nekomunikoval. Vše jsme se dozvěděli "oklikou", ačkoli jsme dospělí lidé a hlavně obhájci medailí, kteří měli zájem na deaflympiádu jet. Ale ne za takových podmínek. Tomáše dokonce vyřadili z nominace svévolně.
Nakonec reprezentovali v Turecku český sport neslyšících jen futsalisté. Berete to jako ostudu?
Jelikož Česko vždy patřilo mezi nejúspěšnější státy na předchozích zimních deaflympijských hrách díky lyžařům a snowboardistovi, tak to jako ostudu beru. Futsalisté bohužel nedokázali českou medailovou reputaci zachránit.
Pojďme teď na ohlédnutí za vaší bohatou kariérou. Cítíte velkou hrdost na to, co vše jste dokázala?
Kariéra byla ověšená spoustou medailí a úspěchů, tak si říkám, že jsem vyhrála skoro všechno, co jsem mohla. Hlavně jsem "přežila" kariéru bez velkých úrazů, měla jsem možnost trénovat a závodit s těmi největšími hvězdami světového lyžování. Někdy to bylo těsné, třeba dvě čtvrtá místa na univerziádě 2017 v Kazachstánu byla hořká, ale i tak obrovský úspěch v té konkurenci.
Každá medaile skrývá jiný příběh a vzpomínky a ve finále to vše napsalo krásnou životní kapitolu, na kterou můžu být právem hrdá. Sama bych to ale nikdy nedokázala. Největší zásluhu na tom mají moji rodiče, celá rodina, kamarádi lyžaři, trenéři, sponzoři a hlavně držící zdraví. Všechno dohromady zapadlo do sebe jako lešení, které mi pomohlo k úspěšné kariéře.
Na které závody vzpomínáte nejraději?
Je jich tolik, že ten seznam by byl nekonečný. Z těch nejemotivnějších bylo získání týmového zlata na univerziádě 2017, dále pět zlatých medailí na deaflympiádě 2015 v Rusku, zlato v obřím slalomu na deaflympiádě 2019 v Itálii nebo několik triumfů na mistrovství republiky. Obecně reprezentace Česka na světových akcích ve mně vyvolává hrdost. Se smíchem vzpomínám na jeden ze svých prvních závodů SP v Aspenu.
Co se tam přihodilo?
Byl tam tak šílený led, že se na tom nedalo udržet, měla jsem slzy na krajíčku. Nebo jak jsem jednou na Evropském poháru v Norsku plná formy a naděje odstartovala do obřího slalomu a hned ve druhé bráně mi vypnula lyže. Jednou jsem musela letět na závody pozdějším letadlem a bez lyží, které mi byly doručeny před startem. Takových patálií bylo spoustu.
Ve Světovém poháru jste závodila jako první neslyšící lyžařka. Jakou to má pro vás cenu? Můžete si říct, že s vaším handicapem to výše nešlo?
Je to jeden ze splněných snů, i když mě mrzí, že jsem se nedokázala více prosadit na bodované pozice. Nemyslím si, že kvůli handicapu. Lyžování na vrcholové úrovni jsem kombinovala se studiem na vysoké škole a kolikrát to bylo dost náročné.
Materiálně si u mě vše sedlo také později, navíc příležitostí startovat v SP bylo málo, protože byl docela přetlak. Je to tvrdé odvětví sportu, který české lyžaře často psychicky drtí. U nás není takové zázemí a týmová práce jako v alpských zemích, i když se to v posledních letech díky úseku alpských disciplín SLČR hodně zlepšilo.
Budete ve světě lyžování i po konci kariéry nějak zůstávat?
S radostí a s láskou sleduju lyžování v televizi při přenosech závodů SP, nenechám si ujít skoro nic. Často se dívám na výsledky i dalších podniků FIS, abych měla přehled, kde se co jelo. Stal se teď ze mě pasivní divák vrcholového lyžování. Ale nadále budu chodit volně lyžovat pro radost, kdykoliv se naskytne příležitost.
Co budete dělat profesně? Vystudovala jste Přírodovědeckou fakultu na Karlově univerzitě, co je náplní vašeho života mimo lyžování?
Vydala jsem se na vědecko-výzkumnou dráhu, pracuju na plný úvazek
v Laboratoři pro výzkum vzácných nemocí při Klinice pediatrie a dědičných poruch metabolismu na 1. lékařské fakultě UK. Zároveň jsem na doktorském studiu molekulární biologie, genetiky a virologie.
Pracuju na identifikaci a charakterizaci genetických faktorů u dědičných tubulointersticiálních onemocnění ledvin. Jednoduše řečeno, hledáme genetické příčiny způsobující onemocnění ledvin u rodin z celého světa. Takže nejvíce času teď trávím v laboratoři s pipetou nebo u počítače.
