Praha - Je začátek sedmdesátých let. V Americe vládne prezidentskou rukou Richard Nixon, v Evropě východní blok utahuje šrouby normalizace a na tenisových kurtech probíhá litý boj o rovnoprávnost hráček a hráčů. Jeden takový svede tehdejší americká profesionálka Billie Jean Kingová s pětapadesátiletým šovinistou a někdejší světovou jedničkou Bobbym Riggsem.
Právě o tomto příběhu vypráví britsko-americký film Souboj pohlaví s Emmou Stone a Stevem Carellem v hlavních rolích, který jde do českých kin 5. dubna.
Ale kdo by se vydal před plátna za filmovým zážitkem jen kvůli zmiňovanému tenisovému zápasu, který poté ovlivní atmosféru ve společnosti i roli žen ve sportu, ten by byl i vzhledem k dvouhodinové stopáži zklamán.
Na retrospektivní přehlídku forhendů a bekhendů dojde, až na výjimky, v poslední půlhodině filmu. Riggs je navíc ve snímku spíš než jako šovinistické prase vykreslen jako beznadějný gambler, který nezná hranic a kterému se kvůli této závislosti rozpadá rodina. Jen občas mu z úst vypadne hláška typu "ženy nepatří na stejný kurt jako muži, leda jen v případě, aby měl kdo sbírat míčky".
To především skrze životní eskapády Billie Jean Kingové se otevírají hlavní témata filmu. Vrací se téměř o pět desítek let zpátky, kdy Američanka obhájí titul na US Open a k zisku trofeje jí telefonicky gratuluje sám prezident Nixon.
V pozadí těchto jejích úspěchů moc důvodů k úsměvu a radosti není. Když zjistí, že promotér amerických turnajů a bývalý tenista Jack Kramer vypisuje mužům dvanáctkrát vyšší prize money než ženám, bouchne do stolu a založí si vlastní Virginia Slims Circuit, seriál podniků po Spojených státech sponzorovaný slavnou značkou amerických cigaret.
Kingová dá dohromady skupinu devíti hráče, které podepíší jednodolarové kontrakty a položí základy první ženské tour, tedy pozdější World Tennis Association, zkráceně WTA.
Od té doby se peníze za vyhrané turnaje hráčů a hráček vyrovnaly. Vítěz i vítězka Wimbledonu 2017 dostali oba shodně 2,2 milionu liber, tedy asi 64 milionů korun. Ale ani po 50 letech neustaly narážky na to, že muži si zaslouží víc.
Před časem si takhle rýpl například Brit Andy Murray. "Není to o tom, že by ženský tenis byl horší. Ale přijde mi to jako dva různé sporty. Když trénujete na pět setů, je to trénink na delší vzdálenost. Podle mě by také ženy měly hrát na tři vítězné sety," nedělal si hlavu se slabší tělesnou schránkou něžnějšího pohlaví vítěz dvou grandslamů.
Minulý týden zase médii prolétla slova rozhořčení Martiny Navrátilové, která si veřejně stěžovala, že jiná bývalá tenisová star John McEnroe, dostává za stejnou práci při komentování v BBC desetkrát větší honorář než ona.
Jiná linka filmu sleduje rodící se lesbickou lásku Kingové se svou kadeřnicí. V té době byly homosexuální vztahy tabu a už vůbec nebyly v souladu s přízní sponzorů. Americká tenistka tak měla manžela Larryho, i když mnohem silnější city chovala k ženě, která s ní jezdila po okruhu. Až v osmdesátých letech přiznala, že se jí líbí ženy a manželství se rozpadlo.
Ani téma lesbických tenisových lásek dosud úplně nevyprchalo. Jednou z nejhlasitějších odpůrkyň svazků dvou žen je dnes již pětasedmdesátiletá australská tenisová legenda Margaret Courtová. Výroky silně věřící veteránky stále pobuřují drtivou většinu aktivních hráčů, kteří dokonce vyzývali pořadatele Australian Open k přejmenování jejího kurtu v Melbourne Parku.
Film Souboj pohlaví asi nebude patřit do oblíbené kolekce všech tenisových fanoušků, ale je trefnou vzpomínkou a připomenutím toho, že ani po pěti dekádách ozvěny této šovinistické a netolerantní doby stále úplně neutichly.
