Praha - Celá tenisová planeta loni v listopadu oněměla zděšením, tragický odchod legendární Jany Novotné v pouhých devětačtyřiceti letech přišel náhle, krutě a neočekávaně.
O jejím boji s vážnou nemocí se totiž příliš nevědělo, což při zpětném pohledu na život a kariéru wimbledonské šampionky není překvapením.
Tajemství - oblíbené slovo slavné české tenistky. Vyhřívání se v záři reflektorů nebylo ani zdaleka její vysněnou činností. Nepatřila mezi otevřené typy sportovních hvězd.
Své soukromí si pečlivě střežila. Jen občas v rozhovorech naznačila, jak moc obětovala osobní život pro úspěch na tenisových kurtech. "Osudová láska? Mně se to nestalo. Zablokovala jsem to v sobě a mou láskou byl jen tenis. Nebylo to jednoduché, ale jinak to nešlo," řekla před lety bezdětná šampionka.
Nebyla tou, jež by stála o neustálou pozornost médií a užívala si ódy na svou vlastní velikost.
Mnohem víc ji zdobila zřídka vídaná míra skromnosti.
Přes zdánlivou absenci hvězdného potenciálu nicméně Novotná přitahovala silné příběhy. Ten nejsilnější, notoricky známý, na kapitoly rozdělený a působivě vygradovaný prožila během pěti let na wimbledonské trávě.
Nejslavnější místo celé tenisové historie bylo pro Novotnou tím nejosudovějším. Ačkoli neměla v útlém věku v Česku prakticky žádnou možnost trénovat na zeleném povrchu, právě na něm - podobně jako její následovnice Petra Kvitová - zářila nejjasněji.
V roce 1993 nicméně pokropila londýnskou trávu v All England Clubu svými slzami. Sportovní tragédie s příchutí bolestivého selhání, kterou tehdy ve finále Wimbledonu prožila, z ní paradoxně udělala jednu z nejvýraznějších osobností tehdejšího tenisu.
Její těžko pochopitelný výbuch od stavu 4:1 a 40:15 ve třetím setu a porážku se Steffi Grafovou tehdy oplakala nejen ona, ale také zástupy natěšených českých sportovních fanoušků.
A záběry tenistky plačící na rameni vévodkyně z Kentu při závěrečném vyhlášení vstoupily do historie. "Neboj, jednou tady vyhraješ," řekla reprezentantka britské monarchie tehdy čtyřiadvacetileté rodačce z Brna. Právě po této větě propukla zničená Novotná v srdceryvný pláč.
Ačkoli u ní slzy nebyly výjimečnou záležitostí - často plakala dokonce během tréninku - tehdy se dlouhé minuty statečně držela. Byť právě promarnila obrovskou možnost na zisk wimbledonského titulu, jako by jí nejprve tenhle smutný fakt nedocházel. Až vévodkyně spustila bouři slz.
Velmi záhy ovšem bylo zřejmé, že Novotnou velký nezdar nezlomí. Z bolesti se rodí velké věci. Tenistka se nadšeně pustila do další práce a získávala zkušenosti, které ji nakonec k vysněnému úspěchu dovedly.
Psal se 4. červenec 1998, když Novotná omámena vítěznou euforií klesla na vydřenou travnatou plochu a dovršila svůj londýnský happy end. Třetí wimbledonské finále přetavila v životní triumf.
Po následující sezoně fedcupová šampionka z roku 1988 a trojnásobná olympijská medailistka v jednatřiceti letech ukončila kariéru. Tehdy byla z jejího rozhodnutí smutná celá tenisová branže napříč světadíly.
V hodnotících komentářích se nápadně často objevovalo slovo skromnost. Podobně jako v mnoha ohlasech po její nečekané smrti.
Z čistě tenisového hlediska se zase zhusta připomíná její dokonale stylový bekhendový volej. Tenhle úder, pastva pro oči, byl ostatně jedním z důvodů, proč natolik excelovala ve čtyřhře. 76 vyhraných deblových turnajů na okruhu WTA, z toho 12 vítězných grandslamů, to je bez debat fenomenální bilance.
Největší úspěchy ve dvouhře přišly až v závěru kariéry. V roce 1997 se Novotná stala světovou dvojkou, o rok později vyhrála Wimbledon.
Těchto met dosáhla především díky vůli a neústupné píli, s níž se prala s předchozími nezdary. Byla inspirací a vzorem.
Odpočívejte v pokoji, skromná legendo…
