Po kariéře, kterou ukončil v roce 2003 kvůli mučivým bolestem zad, na tenis zanevřel.
Tři roky zasvětil Baníku, pak se s rodinou odstěhoval do Nizozemska, odkud pocházela jeho první žena. Dalších pět let strávili v Americe, kde si trojnásobný grandslamový vítěz ve čtyřhře znovu našel cestu k raketám a žlutým míčkům. V Brandentonu na Floridě měl akademii, trénoval děti.
Dlouho toužil po návratu do vlasti, ale impulsem se stal až rozvod.
"Je škoda, že jsem se nevrátil dřív, vždycky jsem to tady miloval. Měl jsem to ale trošku složitější s rodinou, a když člověk skončí s profesionálním sportem, je těžké najít si tu správnou cestu. Teď jsem opravdu šťastný, že jsem se vrátil a můžu se zase pohybovat mezi lidmi, se kterými jsem vyrostl. Vrátil jsem se tam, kde jsem začínal," pochvaluje si devětačtyřicetiletý Vacek, bývalý 26. hráč světového žebříčku, v rozhovoru pro Aktuálně.cz
Trénujete Tomáše Macháče, který se během loňské sezony vyšplhal na žebříčku z 350. pozice do první dvoustovky. Je to posun, jaký jste si na začátku spolupráce představovali?
Snažíme se nedávat si žebříčkové cíle, cílem je spíše posouvat se po stránce taktiky i techniky, úderové jistoty. Skládat ty malé jednotlivosti, které dohromady dají komplexní výkon. Jak rychle se bude Tomáš zlepšovat, to se uvidí. Myslím si, že se nedá dát cíl, co se týče žebříčku, ale samozřejmě že bychom chtěli být co nejvýš.
Ptát se vás tedy na to, na jaké žebříčkové postavení může mít Tomáš předpoklady, je tuším zbytečné…
Na co má a na co nemá, to se teprve ukáže. Když bude tvrdě makat a bude dělat všechny věci, jak má, tak předpoklady tam určitě jsou. Na co to bude stačit, je těžké odhadovat.
Loni si zahrál svůj první grandslamový zápas. V Paříži prošel z kvalifikace a dostal do pěti setů amerického favorita Taylora Fritze. Byl to klíčový moment v nabrání nutného sebevědomí, že si Tomáš mohl říct: Ok, mám na to hrát proti nejlepším?
Byl to velký zlomový moment, strašně mu to pomohlo. Už před turnajem se na kvalifikaci moc těšil, a potom když viděl, že může hrát hodně vyrovnaně i s těmi lepšími hráči, tak ho to najednou velice posunulo v hlavě. Trénink a zápas jsou dvě rozdílné věci. Pomohlo mu to ve všech směrech. Viděl, co musí ještě zlepšit, viděl trochu jiný tenis, než na který je zvyklý z nižších okruhů.
Jaké u něj tedy vidíte největší slabiny, které je nutné zlepšit, aby měl šanci prorazit v dospělém tenise?
Dobré je, že zlepšit může ještě úplně všechno. Prostor tam je. Nejdůležitější je ale teď zdraví, obzvlášť v dnešní době. Pak uvidíme, jestli turnaje budou, nebo nebudou. Zatím je jich hrozně málo a je složité naplánovat si program. Těžká doba, hodně těžká.
Dlouhá léta už se probírá mezera, která v českém mužském tenise vznikla po Tomáši Berdychovi s Radkem Štěpánkem. Teď se mluví o Tomáši Macháčovi a dalších čtyřech nebo pěti nadějných mladících, kteří mají přinést spásu. Věříte, že bude zase dobře?
Pevně v to věřím. A byl bych strašně rád, kdyby se co nejvíc z těch kluků dostalo opravdu vysoko. Věřím, že se budou navzájem motivovat, hecovat, když jeden půjde nahoru, dalšího to nakopne, ukáže mu to, že to jde. Navzájem se takhle mohou tlačit nahoru.
Platí, že je teď těžší prosadit se než třeba před dvaceti či třiceti lety?
Do jisté míry ano, podle mě šly prostě všechny sporty nahoru, jsou náročnější fyzicky, rychlostně, ať je to tenis, fotbal, nebo hokej. Jednodušší než dřív to rozhodně není. Musí se sejít plno věcí. Ale nemožné to rozhodně není.
Často se napříč sporty mluví o tom, že dnešní mladí mají spoustu jiných možností, jak se uplatnit, jak cestovat po světě. Možná se částečně stírá aura profesionálního sportu jako vysněného nejatraktivnějšího povolání. Naopak se častěji vyzdvihují negativa. Člověk tomu musí absolutně propadnout, obětovat všechno ostatní, když chce být úspěšný. Je třeba aktuální generace méně ochotná investovat veškerý volný čas, dětství, mládí? Jak to vnímáte?
Je to tak, možných aktivit je daleko víc než za mých mladých let, děti mají spoustu možností, jak poznat svět nebo se prosadit. Konkurence konkrétně v tenise je navíc obrovská, stát se profesionálním sportovcem je velká dřina, velké odříkání, a navíc je to veliké riziko. Musíte z velké části vypustit školu, musíte se věnovat v podstatě jen tomu sportu, kamarádů také moc nemáte, jste trošku odříznutý od normálního života. Tím sportem se musíte zaobírat od rána do večera, pokud chcete uspět. Je to velká oběť a je to taky obrovský nápor na rodiče, ti nesou největší břímě časově i finančně. Je to kus odříkání pro všechny. A těch vyvolených, kterým se podaří uspět, je nakonec strašně malé procento.
U Tomáše vidíte tu ochotu v podstatě všechno obětovat, vidět jen ten konkrétní cíl a jít si za ním?
Ano, vidím. Cíl má jasně daný a to, co se stalo v září v Paříži, jenom utužilo jeho ochotu a odhodlání. Posunulo ho to o pořádný kus dopředu.
Roli rodičů už jste zmínil. Dnes bývají často velmi ambiciózní, dítěti od malička nalajnují život a často jim daný sport paradoxně otráví. Vídáte takové případy?
Určitě jsem takové případy viděl, nemyslím si ale, že by to bylo specifické ve sportu. Je to stejné v umění, ve škole. Rodičů bych se chtěl v tomhle zastat, pro ně je to strašně těžké, protože oni musejí obětovat každou minutu, každou korunu, každé volné odpoledne nebo víkend. Takže je strašně složité se tomu úplně nepoddat. Najít rovnováhu je velmi ošemetné, a to pro všechny.
Sám jste hrál tenis až od jedenácti, předtím to byl fotbal. Došel jste si tedy sám k tomu, co vás baví, až ve věku, kdy jste z toho měl rozum?
S tenisem jsem začal pozdě, protože ho rodiče nehráli. Byla trochu jiná doba, dnes už by to asi nešlo, začít v tomhle věku. Na profesionální sport to zprvu nevypadalo, myslel jsem, že budu studovat medicínu, ale v sedmnácti letech se to zvrtlo, začal jsem hrát lépe. Já byl strašně soutěživý ve všem a to jsem dodnes. Všechny hry mě baví a v čemkoliv nerad prohrávám.
Když se ohlédnete za kariérou, udělal byste něco jinak?
Kdybych věděl to, co vím dnes, tak bych nějaké věci dělal jinak. Člověk ale dělá to, co si myslí, že je v ten moment nejlepší. Uděláte přitom hodně chyb, speciálně když kolem sebe nemáte lidi, kteří si tím už prošli, a ještě navíc jim musíte důvěřovat.
Tomáš Berdych, který kariéru končil podobně jako vy kvůli problémům se zády, nedávno prohlásil: Tenis mi nechybí, hodně mi vzal, je to jako život v pračce. Cítil jste to podobně?
Když jste na okruhu roky, vyždímá vás to. V podstatě jste dost sám, je to hodně náročné psychicky, každá příprava, každý zápas, turnaj. Myslím si, že Tomáš Berdych si teď potřebuje od tenisu odpočinout, ale řekl bych, že se k němu zase po čase začne nějakým způsobem vracet. Když tím trávíte celý život, tak tam ta láska musí být.
Kolem Berdycha se ke konci jeho kariéry často vznášela otázka, zda ho Češi dostatečně ocenili. Jak jste to viděl vy s odstupem?
To, čeho dosáhl, je úžasné. A ne, nemyslím si, že se mu za to v Česku dostává zaslouženého uznání. Měl opravdu úžasnou a těžkou kariéru. Ale lidé jsou nároční. Nevědí, co zrovna toho člověka na kurtu bolí nebo čím se trápí. Na kurtu to někdy v televizi vypadá jednoduše, ale ty věci okolo… Je to turnaj za turnajem a to, co člověk musí podstoupit, aby vůbec hrál, to vůbec jednoduché není.
Vraťme se ale k dětem a mládeži. Má český tenis v přípravě mladých nadějí nějaké vyložené nedostatky oproti Spojeným státům?
Vůbec si to nemyslím. Česká republika je na tom v mladých kategoriích skvěle, máme jedny z nejlepších reprezentací, třeba do 12 nebo do 14 let. Tam jsme ve světové špičce. Určitě tedy nemůžeme říct, že bychom nějak zaostávali v práci s mládeží. Máme stejně šikovné děti, jen musíme brát v potaz počet obyvatel i trochu jiné finanční zázemí.
Ostatně ve světové špičce jsou pořád i české ženy. Co říkáte na úspěchy ve Fed Cupu?
Fantazie. A někdy mi připadá, že se dnešní úspěchy tolik nedoceňují, ať už je to Karolína Plíšková jako světová jednička, Petra Kvitová a její dva wimbledonské tituly, již zmíněný Berdych, dva triumfy v Davis Cupu. Lidé si zvykli, že se pořád vyhrává, a je pro ně pak těžké vrátit se zpět na zem, do reality. Na to, jak jsme malá země, jsme obecně ve sportu neuvěřitelně úspěšní.
