Co vy a brusle, nechtěl z vás mít táta malou hokejistku?
Naopak. Mě hokej bavil, chtěla jsem ho dělat, ale rodiče byli zásadně proti. Asi si mysleli, že hokej je spíš pro kluky. A já jsem se jako malá chovala jako kluk, hrála jsem s klukama na sídlišti fotbal, nebo i ten hokej. Ale rodiče mě radši vedli k holčičím sportům. Ještě když jsme bydleli ve Vsetíně, tak jsem lyžovala a pak jsem chodila plavat, a nakonec jsem se dala na tenis.
A táta hraje tenis?
On tenis miluje, jde si zahrát každé léto, i my jsme dřív proti sobě hráli a strašně se u toho hádali, protože ani jeden z nás samozřejmě nechtěl prohrát. Teď už ho porážím, ale dřív, když jsem byla mladší, tak to bylo i docela vyrovnané a vyhrocené. Jsme se pak celý den nebavili.
Jak jste se od zápasů s tátou dostala k profesionálnímu tenisu?
Rok jsem hrála na Kladně tak trochu rekreačně, k tomu jsem plavala, pak jsem se dostala do Prahy na Spartu, kam jsem dojížděla dvakrát až třikrát týdně. Jenže pak přišel zápas v mladších žácích, kdy jsem dostala kanára a trenéři přišli s tím, že jestli se chci tenisu opravdu věnovat, musím i víc trénovat. A já chtěla.
Na Spartě jste musela potkávat současná esa českého ženského tenisu, jaké to bylo?
Můj ročník je třeba Katka Siniaková, se kterou jsem tam vyrůstala, obrazily jsme spolu všechny turnaje a jsme doteď kamarádky. Tréninky jsem měla ale i třeba s Kristýnou a Kájou Plíškovou. Ale jak říkám, všechny ty holky jsou víceméně mé vrstevnice, známe se, koukám na ně teď spíš jako na kamarádky ne na tenistky.
Vy jste ještě coby juniorka objížděla grandslamy, ale dál jste se nedostala, co bylo na tom přechodu mezi dospělé nejtěžší?
Najednou to přestane být sranda. Na juniorských turnajích to je ještě docela zábava, ale mezi dospělými už to bere každý vážně, úplně se změní atmosféra zápasů. Je to těžké na hlavu. Já měla navíc v té době smůlu, že jsem byla zraněná, musela jsem na operaci se zápěstím a nehrála nějakých sedm měsíců. Bylo to na levé ruce, přičemž bekhend byl vždycky můj lepší úder, takže, když jsem se vrátila, najednou jsem nebyla schopná hrát. A do toho se blížila maturita, takže jsem se musela rozhodnout, co dál.
Nakonec jste se rozhodla využít tenisu, abyste dostala stipendium na univerzitě v Americe a začala jste studovat v Miami. Jak jste se k tomu dostala?
Původně jsem hledala vysokou školu v Praze, o téhle možnosti jsem moc nevěděla. Pak za námi s kamarádkou na Spartě přišel trenér, že paní Mertová z agentury Stipendia.cz bude mít přednášku o vysokých školách. Tak jsem tam šla a zjistila, že tenisově bych měla lepší univerzitu, než jsem si myslela. Nakonec mi agentura pomohla s celým tím procesem a já odjela na univerzitu do Miami.
Jaký obor jste si vybrala?
Mezinárodní vztahy, což je obor, kterému se věnuju dodnes. V Americe jsem po dvou letech přestoupila na Univerzitu do Kalifornie, protože jsem se chtěl víc věnovat studiu než tenisu. A v Miami se bral tenis hodně vážně, univerzita měla ambici se dostat mezi týmy do top 10. Já po těch dvou letech přišla na to, že až odpromuju, už se nebudu chtít věnovat tenisu na profesionální úrovni. Takže jsem přestoupila na školu, která byla akademicky lepší.
Miami, nebo spíš Florida obecně je takovou kolébkou tenisu v Americe, spousta tenistů tam má zázemí, trénuje tam, jsou tam slavné akademie. Čím to je, že se tam tenisu tak daří?
Je to asi mix různých důvodů, ať už je to počasí, dobré kurty, zázemí. Za ty dva roky, co jsem byla v Miami jsem se dvakrát šla podívat i na turnaj Masters, který se tu hraje, abych podpořila Káťu Siniakovou. Bylo to ještě v tom starém areálu a moc se mi tam líbilo, když jsem neměla trénink nebo školu, byla jsem tam třeba celý den.
Zajímají se Američané třeba o český ženský tenis, když je teď tolik hráček ve špičce?
Záleží, s kým mluvíte. Tenis neberou jako top sport, ale třeba mí tamní trenéři český ženský tenis úplně zbožňují.
A co hokej, vzpomínají tam na tátu? Přeci jen hrál třeba Dallas nebo Minnesotu…
Trenér, co jsem měla v Kalifornii, byl velký fanoušek Montrealu, takže ten se mě na tátu i ptal, ale ani na hokej tam fanoušci moc nechodí a nebaští to tak jako jiné sporty. Obzvlášť na Floridě, tam je hlavní sport americký fotbal a basketbal.
Nicméně teď už jste zpátky v Praze a studujete na VŠE. Už víte, co dál se životem?
Ještě v tom nemám úplně jasno. Ale vždycky mě bavila diplomacie, takže by mě nejspíš bavilo být diplomatem, uvidíme, nahrává tomu to, že ze sportu jsem zvyklá hodně cestovat, mám to ráda a diplomacie je hodně o cestování. Asi to bude něco politikou nakonec, uvidíme. Zatím jsem na VŠE v prváku na magistru, mám ještě rok na rozmyšlenou.
