Když se před wimbledonským semifinále redaktor The New York Times Ben Rothenberg Karolíny zeptal, proč si myslí, že její krajanka Barbora Krejčíková uspěla v Paříži, odpověděla na rovinu, otevřeně, jak jí je vlastní a proč ji většina novinářů uznává.
"Samozřejmě hrála skvěle. Ale když se na to podíváte s odstupem, vůbec od ní nebyla žádná očekávání, žádný tlak, v zápasech často nebyla favoritkou. To je úplně něco jiného, než co zažívám už několik let já, kdy se mě pořád před každým turnajem lidi ptají: Tak co, bude tohle tvůj grandslam?" přiznala Plíšková.
Z části má určitě pravdu. Krejčíková sama nevěřila vlastním očím, když jí stříbrný pohár pro vítězku French Open předávali. Byla pokorná a takhle vysoko vůbec nemyslela. Do zápasů chodila s tím, že může jen získat.
Na druhou stranu, ani jí se nevyhnul stres. Před utkáním proti Sloane Stephensové dostala v šatně panickou hrůzu a vůbec nechtěla na kurt. Pomohl až rozhovor s psycholožkou. Na dvorci pak předvedla drtivý výkon.
"Sama se někdy divím, ale nakonec prostě najdu nějaký recept na vítězství," říkala během patnáctizápasové šňůry výher.
A to je právě ono. To je ten rozdíl od toho, jestli nakonec grandslamovou metu pokoříte, nebo ne. Krejčíková na kurtu umí setřást nervozitu natolik, aby během zápasu vymyslela správnou strategii, jak soupeřku udolat. Přechytračí ji.
Plíškové se v klíčových chvílích nedaří správně nastartovat tenisový mozek. Přitom vůbec není třeba pochybovat o tom, že herní inteligencí vládne. Tenis lidově řečeno žere. Když netrénuje nebo zrovna někde nebojuje o postup, kouká se ráda na zápasy v televizi.
Moc dobře ví, co by mělo na tu či onu tenistku platit, ale když přijde velký okamžik, kdy na vás kupříkladu kouká britská královská rodina nebo hlavní hrdina z Mission: Impossible, plán se někam rozplyne a sama pouští otěže.
I v sobotu proti Ashleigh Bartyové byla v úvodu tou nervóznější hráčkou. Pak ale správně využila slabší chvilky australské hvězdy a skvělým způsobem srovnala bitvu. Jenže místo toho, aby pak se pak sklouzla na vlně euforie a na soupeřku ještě víc zatlačila, znovu se stáhla a vzdala se vlády nad kurtem.
Jasně, ono se to mudruje, když před vámi stojí světová jednička, už zkušená vítězka grandslamu a především hráčka s úžasnou formou. Ale i Bartyová ukázala, že je jen člověk, který dělá chyby a kterému se v hlavě při finále Wimbledonu honí všelijaké myšlenky. Vždyť o set přišla vlastní dvojchybou.
Někteří tenisoví fanoušci přirovnávají rodačku z Loun k Tomáši Berdychovi, který také zkoušel všechno možné, včetně trenérských kolotočů, ale vyhraného grandslamu se nikdy nedočkal.
Tohle přirovnání by vlastně měla být poklona. Plíšková stejně jako Berdych ukazuje vyrovnanost výkonů. Vždyť se dostala do semifinále každého z podniků velké čtyřky a byla i světovou jedničkou.
V Londýně se navíc blýskla zlepšeným pohybem a návratem ztracené herní agresivity. Přitom letošní sezona pro ni vypadala strašidelně. Ale jak je vidět, Plíšková má v zásobě ještě dost pohonných hmot. Světu ukázala i emoce a odhalila křehkou duši hráčky, která tenis miluje a moc touží po úspěchu.
Kdepak, čerstvá světová sedmička ještě neřekla poslední slovo. Snad ji wimbledonské finále dostatečně nabije sebevědomím a dodá víru, že ani ve finále se nemusí nikoho bát. A kdo ví, třeba grandslamové vavříny vyváží olympijským zlatem.
