| 10. srpna - Další zlatá, mír na střelnici a zmoklý tenis |
V Pekingu poprvé po týdnu klesla teplota pod dvaatřicet stupňů a rozpršelo se. Jaká úleva!
Střelcům déšť nevadí. A těm českým, zdá se, teprve ne. Zlato v trapu vybojoval David Kostelecký v závěrečných fázích v pořádném lijáku.
Když jsem v sobotu po vítězství Kateřiny Emmons hovořil s trenérem střelců Vladislavem Šaňákem, tak říkal, že je pověrčivý, že to nechce zakřiknout, ale že ještě věří v nějakou medaili.
A ejhle, je z toho druhá zlatá a hned druhý den.
V tiskovém centru sledovaly finále na obří velkoplošné obrazovce stovky novinářů. Čínská televize mu dala přednost před jinými sporty. Na velkoplošné projekci vypadá trap skutečně efektně.
Déšť dnes nevadil ani pistolařkám, které závodily o medaile ve střelbě ze vzduchové pistole. Střelnice je velmi daleko, téměř hodinu cesty za Pekingem, ale všichni si ji chválí.
Ticho je vevnitř jako na tenise. Slyšet je jen to neustálé cvak, cvak, cvak, cvak.
Čína se na rozdíl od vzduchové pušky, kde zlato brala Kateřina Emmons, tentokrát dočkala. Zvítězila domácí střelkyně Kuo Wen-ťin.
Možná zajímavější jsou ale stříbrná a bronzová medailistka. Druhá skončila Ruska Natalia Paderinová, třetí Gruzínka Nino Salukvadzeová.
Po závodě si padly kolem krku a políbily se. V době, kdy jejich země vedou válku s tanky, letadly a stovkami mrtvých. Obě sportovkyně ale shodně uvedly, že jsou mnoho let přítelkyně a politika jejich přátelství neohrozí.
Střelcům déšť nevadí, u tenistů tomu bylo naopak. Prázdným a zmáčeným centrálním kurtem zněla jen hudba, lidé postávali v pláštěnkách venku.
Tomáš Berdych měl hrát už od půl jedenácté, ale ještě v jednu se pořád nedělo nic.
Pak konečně dorazil srílanský rozhodčí a zdálo se, že trápení asi padesáti diváků na sedadlech ve dvou řadách pomalu končí.
A po chvíli se skutečně objevili Berdych a neznámý Číňan Jü Sin-jüan, který se pohybuje až někde v osmé stovce světového žebříčku.
Mezi diváky usedl i herec Miloslav Donutil, za jehož hlasitého výkřiku "Poďme, Tome, Poďme", zápas ve dvě hodiny konečně začal.
Číňan na začátku překvapil, v první sadě vedl 40:15 a třetí dokonce vyhrál. Pak se ale rozdíl v kvalitě projevil. Berdych ještě stihl vyhrát 6:1, 6:2, než se spustil další liják.
| 9. srpna - Emmons v televizi a cyklisté na náměstí |
Odpočítávalo v centru Pekingu se odmlčelo. Po slavnostním ceremoniálu začal hned ráno hon na medaile.
Hned tu první má Česká republika. Vítězství Kateřiny Emmons ve střelbě ze vzduchové pistole nás ve světě krátce proslavilo. První zlatá medaile celé olympiády je obvykle sledovaná.
Domácí favoritka a obhájkyně prvenství z Atén Li Du závod nezvládla a skončila až pátá.
Televize CNN dopoledne pekingského času vysílala vstup s podtitule "First medal has already been awarded," kde moderátor oznámil, že první zlatá putuje do České republiky.
Kateřina Emmons to totiž stihla o něco dřív než čínská vzpěračka, která v souběžně konané soutěži také vyhrála. Ale o několik minut později.
Díval jsem se na záznam střelecké soutěže na jednom z kanálů čínské státní televize CCTV. Čínsky sice neumím, ale rozuměl jsem, že komentátor o české střelkyně neustále používá jméno "Kurkova".
Tak se Kateřina Emmons jmenovala za svobodna a pod tímto jménem získala bronz před čtyřmi lety v Atenách. Možná, že čínský komentátor změnu rodinného stavu české závodnice prostě odmítl vzít na vědomí.
Dopoledne jsem strávil na náměstí Tchien-an-men, kudy měli krátce po startu svého závodu projet cyklisté. V pelotonu byli i Češi Roman Kreuziger a Petr Benčík.
Tchien-an-men je největší náměstí na světě a místo, kde v roce 1989 čínská armáda za pomoci tanků krvavě potlačila demonstrace studentů za demokracii.
Dnes ale Číňané nepřišli demonstrovat, jen se podívat na olympijské cyklisty. Podle očekávání z toho byla pořádná tlačenice, kterou se ještě prodírala policejní auta a muselo se dělat místo pochodujícím vojákům.
Nikdo přesně nevěděl, kudy peloton projede, takže různí policisté, strážci a olympijští dobrovolnici všechny posílali do všech směrů. Řada lidí létala splašeně podél celého náměstí v obavě, že v rozhodující chvíli nebude na správném místě.
V podchodem číhali prodavači čínských a olympijských vlaječek. Obzvláště mne zaujal jeden, který čínské vlajky prodával v tričku US Army.
Krátce po jedenácté to konečně přišlo. Nejdříve projela kolona vozidel, pak se nad náměstím objevil vrtulník.
Za chvíli prosvištěli cyklisté. Zabočili směrem k budově parlamentu a Zakázanému městu, odkud pokračovali na dráhu k Velké čínské zdi.
Celé to trvalo tak čtyřicet sekund. Dav si zamával, halasně zakřičel a uspokojen rozešel.
| 8. srpna - Od Ptačího hnízda: jak se chystal ceremoniál |
Čína se konečně dočkala.
Nejdražší olympijské hry v historii, do kterých investovala 40 miliard dolarů, začínají.
Čínský novinář mi před stadionem říkal věc, které člověk může věřit nebo nemusí. Některé čínské rodičky v devátém měsíci těhotenství prý žádají doktory, aby jim dnes provedly císařské řezy.
Aby měly olympijské děti, narozené 8.8. 2008. Osmičky jsou navíc v Číně považovány za šťastná čísla.
I když se před hrami hodně hovořilo o jejich bojkotu ze strany politiků kvůli Tibetu a lidským právům, vše dopadlo opačně. Na zahájení usedl na tribunu rekordní počet více než osmdesáti hlav států.
První návštěvníci se do Ptačího hnízda začali „slétat" už kolem čtvrté hodiny místního času. Čtyři hodiny před začátkem.
Tanečníci, předvádějící na trávníků show, se pomalu přesouvali na místo činu. Nafasovali sáček s občerstvením, seřadili se do zástupů a mizeli v útrobách stadionu.
Nástup sportovců se mezitím připravoval v sousední kryté hale. Každý stát tam měl sektor označený tyčí s vlajkou a vlaječkami na sedadle. Odtud se pak pochodovalo do Ptačího hnízda a před televizní obrazovky celého světa.
Na některé olympijské pracovníky je ale toho zřejmě už moc ještě před začátkem her. Řada jich před stadionem klimbala nebo měla všeho viditelně plné zuby.
Přitom je ještě čeká hodně dní dřiny. Olympiáda skončí až 24. srpna.
| 6. srpna - Zmizelá kola, cenzura a smažení brouci |
V Pekingu jsem potřetí, ale teď jsem přijel po osmi letech. Mnoho toho přibylo, také ubylo. Především cyklistů.
Tehdy jich byli plné silnice a když zastavili na červenou a pak se znovu rozjížděli na zelenou, vypadalo to jako start etapy Závodu míru.
Ne že by kola z Pekingu vymizela, ale už to není ani zdaleka taková sunoucí se masa.
Číňané bohatnou a mění bicykly za auta. Rozvoj metra a levnější taxíky také ubraly kdysi nezbytnému doplňku pekingských ulic příznivce.
A jaká asi změna musí připadat člověku, který Peking navštívil ještě před začátkem reforem před třiceti lety. Přečtěte si, co napsal své dceři o návštěvě města v roce 1974 ekonom Jiří Kosta.
Do roku 1968 pracovník Československé akademie věd a po své emigraci profesor na univerzitě ve Frankfurtu:
"Na ulicích a silnicích samý cyklista. Jedeš-li jako turista v autobusu - dosti nemoderním, pomalém, nevytopeném - za a mezi těmito cyklisty, divíš se neustále, že do nich nevrazíš či je neporazíš."
Stalo se to před čtyřiatřiceti lety, ale při pohledu na dnešní Peking to vypadá jako cestopis psaný dávným cestovatelem před několika staletími.
V roce 1978 bylo v Pekingu zaregistrováno necelých osmdesát tisíc aut, dnes více než tři miliony.
O cenzuře internetu a třicetitisícové armádě cenzorů, kteří ve dne a v noci rozhodují o tom, na jakých stránkách si Číňané mohou či nemohou surfovat, se už napsalo a namluvilo hodně.
Mne zaujala poněkud jiná cenzura v knihkupectví. V angličtině i jiných západních jazycích tady dostanete průvodce po všech zemích a městech světa. I v jednom poměrně malém obchodě nabízejí čtyři různé průvodce Prahy.
Průvodce Čínou, který by se možná cizincům v Číně docela hodil, tady ale neseženete. Žádný Lonely Planet, žádný Rough Guide ani nic jiného. Průvodce přece jen mívají zmínky o politice a historii, a co kdyby se nějaký čínský čtenář do nich na pultě omylem podíval.
Jinak ale lze sehnat i například knihy o Gulagu a Stalinovi, druhé světové válce, americké politice, stejně jako všechny bestsellery typu Šifra mistra Leonarda nebo Harryho Pottera. Jinými slovy všechno, co se netýká současné Číny.
Východně od náměstí Tchien-an-men je ulička, kde trhovci prodávají vše, co se konzervativnímu a zhýčkanému Evropanovi může jevit jako nechutnosti první třídy. Ještěrky, hvězdice, smažené i vařené brouky, hady, bource morušového a další tvory, které je těžké identifikovat.
Jelikož jsem podobné objevování už kdysi podstoupil, znovu padla moje volba na hrst smažených brouků. Chutnají podobně jako chipsy. Špatné to není, zázračné také ne.
Do bource morušového jsem nešel a asi nepůjdu.
| 4. srpna - Pěsti v metru, Faust a ulice záchodků |
Moje cesta za olympijským ohněm začala v kožené sedačce Aeroflotu. Z čehož vyplývá, že první zastávka byla na moskevském Šeremeťjevu.
Olympijsky už to vypadalo i tady. Odbavením procházeli muži i ženy v červenobílých dresech pomalovaných draky a s nápisem Russia. Pokus vyfotit si sportovní gymnastky (soudil jsem tak podle toho, že jedna z dívek měla v ruce obruče a neustále je i ve frontě na odbavení válela tam a zpět) málem nedopadl dobře.
Z prostoru vyběhla mladá žena v uniformě a rezolutně mávala, že tady se fotit nesmí. A běžela s vyděšeným výrazem pryč, vypadalo to, že zavolá vyšší šarži. Zvolil jsem strategický ústup do jiné části letiště, takže co bylo dál, nevím.
Jinak Šeremeťjevo jako tranzitní letiště za moc nestojí. Skoro si není kam sednout, takže pasažéři obsazují schodiště nebo podlahu u zdi. Ti, kteří čekají déle, si ustelou na novinách nebo dekách.
Snaha koupit minerálku se také moc nepovedla. V jednom kiosku paní chtěla jen rubly, další měl zavřeno z technických důvodů. Ve třetím se prodavačka zeptala, zda vodu vypiji ještě před letem, a teprve pak ji vydala za 2,5 eur.
Pekingské letiště je rozhodně větší, čistší a lepší. Kuriozitou při kontrole pasů jsou tlačítka, která se nabízejí návštěvníkovi ke zmáčknutí, zatímco imigrační úředník listuje pasem. Můžete tlačítkem ohodnotit práci zmíněného úředníka. Na otázku, jak jste spokojeni s jeho prací, můžete volit mezi smajlíkem, tváří bez výrazu nebo naopak zakaboněním.
Úřednice se na mě usmála a pozdravila, tak jsem zmáčkl smajlíka.
Ještě před východem je tady první olympijské stanoviště. Kontrola a registrace akreditací. Vše pod dohledem nehybné a mlčící dvojice hlídajících vojáků.
Jinak na bagáž v hale čekají olympionici, slétající se ze všech koutů světa. Krabice s vlastními léky vykládají Jihokorejci, nějaký problém s celníky hlasitě řeší Venezuelané. Frontě na výměnu peněz dominují Maďaři.
Prostor před letištěm je poněkud méně chaotický a hektický, než jsem čekal. Přece jenom olympiáda teprve začne za pár dní. Tým dobrovolníků v modro-šedivých uniformách zajišťuje sportovcům a novinářům odvoz do olympijské vesničky a hotelů.
Je jich asi deset a na každého nově příchozího se vrhnou všichni najednou. Čeká se dlouho, ale nakonec autobus přijede. Vítá mě řidič v bílých rukavičkách. Jsem jediný pasažér.
Už jsem cestoval po světě v lecjakém metru, ale málokde se člověk musí obrnit takovou trpělivostí jako v Pekingu. V centru města jsou vlaky beznadějně narvané a místo ve voze je třeba si zasloužit a vybojovat. Ne jako v Praze, kde se nastupuje a vystupuje mechanicky a člověk při tom klidně může myslet na něco jiného.
Číňané neuznávají, že je ve stanici třeba nejdříve uvolnit místo vystupujícím. Dav z nástupiště se hned po otevření dveří hrne dovnitř a začíná přetlačovaná s těmi, kteří chtějí ven. Občasný koňar, loket v žebrech nebo herda do zad jsou povolené zákroky.
Ve stanici Tchien-an-men západ policistka řešila příliš nacpanou soupravu tak, že do zad těch posledních bušila pěstmi, aby se hnuli a dveře se mohly zavřít.
Klimatizace moc nefunguje, takže jediný, z koho ve vagonu neleje pot, jsou tyče na držení. Ovšem nikde jsem neviděl nikoho vztekat se nebo nadávat.
Olympijský komplex na severu města už je v posledních přípravách na den D 8. srpna. Vedle hlavního stadionu postavili organizátoři tolik mobilních záchodků v řadě, že by to možná stačilo na zápis do Guinessovy knihy rekordů. Na fotografii, kterou přikládám, se jich vešel jen zlomek.
Novináři by si teoreticky neměli v Pekingu moc stěžovat. Čínská vláda jim sice v rozporu se sliby blokuje některé internetové stránky, ale snaží se to vynahradit v presscentru. Kromě hlavní místnosti pro posílání zpráv a několika sálů pro tiskové konference tady mají k dispozici i kadeřnictví, posilovnu a několik restaurací. Samozřejmě včetně všudybyla McDonald´s.
Nechybí dokonce ani knihovna, kdyby náhodou byla chvilka volna. Většina titulů se týká sportu, zdravé výživy nebo turistiky. Kdyby snad ale někdo chtěl sáhnout po vážnějších titulech, jsou tu i Faust, Shakespearovy divadelní hry nebo Tolstého Vojna a mír.
| Reportáže z prvních dní v Pekingu si můžete přečíst tady: První hodiny v Pekingu: Architektonická tsunami Víme, jak bydlí čeští olympionici. Podívejte se sami Živě z Pekingu: Z města je pevnost. Bojí se Ujgurů Obrazem: Vodní kostka, místo pro olympijské rekordy Olympiáda je super i bez lístků, tvrdí mladé Číňanky |
