Proč jste se vůbec rozhodli věnovat rozvoji sportování dětí a nezůstali pouze u Evy Samkové?
My jsme od začátku říkali, že úspěch Evy není o jedné nejlepší holce na světě. Brali jsme to jako startovní čáru, abychom mohli pomoci dětem v České republice. Já sám mám dvě děti a vidím, že po sportovní stránce a stránce komplexního rozvoje o děti není postaráno. Ty chtějí být raději doma a komunikovat s ostatními skrz sociální sítě.
Kde vůbec můžeme hledat příčinu toho, že dnes děti nemají kladný vztah ke sportu?
Vidím tři základní problémy. V rodině nemáme na své děti tolik času, současně se bojíme je pustit ven. Nutíme je sedět na zadku, abychom je měli pod kontrolou, i když ten strach je nesmyslný. Nebezpečí je možná ještě menší než dříve, kdy se děti hýbaly 10 hodin denně. To, že odvezeme děti na kroužek na hodinu dvě, to je málo.
A ty další dvě oblasti jsou jaké?
Špatný tělocvik ve škole a přímo sportovní kluby. Za to ale můžeme zase my jako rodiče. Když se dnes na tělocviku něco stane, už to není jako dřív, kdy se to bralo jako normální. Rodiče mají tendenci vinit učitele a už jsme pomalu jako v Americe, existují různé právní skupiny, které se těmi spory živí. Učitelé nejsou ideálně vzdělaní, a navíc mají strach, ještě k tomu jsou děti líné a stydí se hýbat.
Jak z toho ven?
Dostat děti na sportoviště a tam se o ně postarat tak, abychom je pozitivně ovlivňovali a pomáhali jim postupně stát se dospělými, šťastnými a sebevědomými.
Nechceme trénovat jen bohaté jako v tenisu
Vy jste se svými spolupracovníky zkusili nabídnout poněkud netradiční řešení tohoto problému, když jste založili vlastní tréninkovou skupinu. Rozrůstá se?
Rozrůstá a mám z toho radost. Ale současně je to starost, protože čím víc dětí máme, tím je to složitější. Pomoc od státu a jiných organizací se nekoná.
Jak tedy zajišťujete prostředky na přípravu?
Je to asi úplně největší překážka. Máme představy a chuť dětem pomáhat, ale finance na to nejsou žádné. Pomoc od státu je minimální a stojí obrovské úsilí ji získat, že to nakonec ani není efektivní. Skrze náš oddíl (Czech Snowboardcross Team) se snažíme zajistit komplexní podporu nejen pro reprezentanty, ale i pro děti skrze Evu Samkovou.
Znamená to, že peníze na přípravu olympijské vítězky jdou do celého odvětví?
Jde to na rozvoj celé disciplíny. My bychom byli neradi, kdyby mohly sportovat jen děti, které na to mají. Nechceme trénovat jako v tenise nebo golfu pouze děti, které mají bohaté rodiče. Chceme trénovat děti, které mají zájem, vlohy a chuť. Eva je zářný příklad, její maminka je zdravotní sestra a táta trvale v invalidním důchodu. Kdybychom jí nesehnali peníze, tak žádná olympijská medaile není. To nebylo tak, že by český stát a svaz hledal a podporoval talenty.
Sport je největší reklama, na rozdíl od Zemana
Dává stát do sportu dostatek peněz? Nebo je problém v následném přerozdělování?
Obojí. Český sport je hodně podhodnocený. Sport je věc, která může přispívat k prevenci nemocí, sociálních problémů a dalších aspektů, které stojí státní kasu moc peněz. Je nepochopitelné, jak málo financí do sportu jde. Vždyť je to největší reklama našeho státu, na rozdíl od pana prezidenta nebo politiků. A když už nějaké peníze jsou, tak nedojdou tam, kam mají.
Kde skončí 3,7 miliardy, které v letošním roce státní instituce poslaly do sportu?
Jsou určeny hlavně na klasické sporty, které ne vždy děti motivují ke sportu. Já nelobbuji za snowboardcross, ale za sporty, které se dají považovat za nové, moderní sporty. V cizině jsou podporované státem, staví se sportoviště. U nás to takhle není, u moci jsou funkcionáři, kteří se snaží udržet své funkce a nejsou tady kvůli dětem, ale kvůli sobě, aby do důchodu vydrželi. Možná až skončí, tak se to změní.
Co konkrétně vám chybí?
Nemáme sportoviště, nemáme skútry. Náš trénink na sněhu je neproduktivní. Stojíme fronty s lidmi, jsme na kopci 6 hodin a máme pár minut jízdy. Nedovedu si představit, že by tenista odehrál míček a šel si stoupnout do fronty.
I hasiči udělají víc, přesto mají fotbalisté nejvíc peněz
Není nedostatek prostředků ale chyba lidí přímo ve sportu? Trenérů, kteří myslí jen na své zájmy a nemají činnost postavenou především na mládeži?
Je to hrozně těžké, když nepomůže stát. Kde jinde sehnat peníze na trénink, sportoviště, trenéry, vzdělání trenérů? Soukromé investory zajímají jen disciplíny, které jsou v televizi a mluví se o nich. A v čele těch sponzorů mnohdy stojí bývalí hokejisté, fotbalisté. Ve světe jsou v tomhle rychlejší a pochopili, že skrze mladé sporty se mladým značka ukáže lépe než přes fotbal a hokej.
Myslíte, že dnešní mládež už masové sporty nezajímají?
Možná ještě na vesnicích, kde je většinou jen ten fotbal. Pak jsou tam ještě hasiči, kteří udělali daleko více práce než fotbalisti a já jim fandím mnohem víc.
Kde vznikl příkop mezi „tradičními“ a „mladými“ sporty?
Ty tradiční kluby dostaly po revoluci vlastně vše zadarmo, sportoviště, základnu. Jak si mohou mladé sporty vybudovat sportoviště, když to nezaplatí miliardář nebo se to nepodaří ukradnout? Je to absolutně nekonkurenční boj. Dotační politika také nefunguje. Můžete dostávat peníze na opravy a rozvoj sportovišť, ale nemáte co rozvíjet, protože žádné nemáte. Rozdíl se tak ještě zvětšuje.
Proč si funkcionáři neuvědomují potenciál adrenalinových sportů?
Jsou to ti samí lidé, co tam byli za komunismu. O mladých sportech nic neví, mají pocit, že oni a ten „jejich kamarád Pepa“ z toho taky nebudou nic mít.
Zlato? Byli jsme naivní
Olympijská medaile přístup ze strany státu nezměnila?
Mysleli jsme si, že nám pomůže, a vidíme, že jsme byli velmi naivní. Politici se s vámi poplácají po ramenou, na to čekali, ale pomoci nechtějí.
Čekali jste tedy od zlata mnohem víc?
Je to největší zklamání našich životů. Eva i celý realizační tým byli po Soči zklamaní, doufali jsme a dávali do toho mnoho energie a vlastních peněz. Nedělali jsme to, abychom se poplácali po ramenou, chtěli jsme pomoci mladým sportům. Zjistili jsme, že to je úplně jinak, než jsme si mysleli. Byli jsme velmi naivní.
Jak konkrétně lákáte mladé k snowboardcrossu a dalším atraktivním sportům?
Máme dva projekty, jeden se týká zimy a jeden léta. V zimě se snažíme vytvořit více tratí, jsou to dětské tratě a baví úplně všechny. V zahraničí je to zcela běžné, je to zábavnější než jezdit po sjezdovce a tvoří to mezistupeň, aby pak člověk mohl jezdit ve volné přírodě. Chceme přesvědčit střediska, aby postavila dětskou trať a aby u každé dráhy fungoval oddíl nebo trenéři, které dětem poradí.
A co v létě?
Snažíme se propagovat a umisťovat do českých měst pumptrackové dráhy. To je velmi dobrý doplněk tréninku a je to nejen skvělá zábava, ale také plnohodnotná sportovní disciplína. Je to pumpování v dráze z hlíny, asfaltů nebo větších celků, které se dají poskládat za sebe, a děti se v dráze mohou rozvíjet, jezdit na skateboardech, longboardech, koloběžkách nebo kolech.
Co to dětem nebo případně i dospělým přináší?
Zaprvé je pro děti opravdu významné, když je to baví. Klasické sporty nedokážou konkurovat virtuálním světům, my hledáme alternativy, které jsou dostupné a zábavné. Jízda na pumptracku je zábavná a trošku nebezpečná, dítě tak překonává sebe samo. Občas to bolí, takže prožije kontrolovaný psychofyzický diskomfort, který je pro život důležitý.
Přijít na takový pumptrack může kdokoli?
Úplně kdokoli, já na tom učil i dospělé a po pár minutách dokázali ty boule předjíždět. Samozřejmě to využíváme v rozvoji našich snowboardcrossových dovedností, junioři a děti na pumptracku plnohodnotně trénují.
Dvakrát už jsem končil, po další olympiádě už možná nevydržím
Pracujete na podobných projektech, vychoval jste olympijskou vítězku, rozvíjíte desítky dětí. Přesto nepřichází satisfakce v podobě větší finanční podpory. Máte ještě motivaci do další práce?
Špatně se s tím srovnávám. Já už dost často tu motivaci nemám, dávají mi ji lidé kolem mě, ty děti, které se zlepšují. Už jsem to dvakrát vzdal, po olympiádě v Turíně a po Soči, kdy jsem zjistil, že medaile, za kterou nám mnoho slibovali, moc nepomůže. Možná že po další olympiádě už to nevydržím.
Pozitivní odezva v podobě dětské radosti nepomáhá?
Kdybych dělal jen trenéra, pozitivní odezva je okamžitá. Když se podaří výsledek, je to motivující. Ale já se snažím zajistit pro náš sport finance, lidi, místa a ta úspěšnost je tam úplně jiná. Okamžitá odezva nulová, sliby veliké. Bavíte se s lidmi, s nimiž se moc bavit nechcete, protože vám jen ukážou, že takhle byste se chovat nechtěl. Negativní energie je strašně moc.
