Co české běžecké lyžování nejvíc potřebuje, aby zase začalo bavit fanoušky?
Potřebovali bychom alespoň jednoho závodníka, který by lidi táhl. To, že běžecké lyžování lidi baví, o tom nemusíme hovořit. To mi stačí vykouknout někdy v zimě, když je pěkný víkend, na Šumavě a vidím, kolik se tam prohání lidí. Ale potřebujeme závodníky.
Takže jde o to, vypořádat se s generační obměnou?
K obměně dochází už od té doby, co jsem skončila já, pak Lukáš Bauer, Martin Koukal. I Martin Jakš, který k té generaci patřil taky, ale protože z ní byl nejmladší, tak vydržel nejdéle. Od té doby hledáme. Už tehdy se vědělo, že přijdou hubené roky, protože výsledky na mistrovství světa juniorů prostě nebyly. Když máte juniora na třicátém místě a výš na světě, tak z něj těžko uděláte závodníka alespoň širší světové špičky.
Vidíte tedy nějakou naději mezi současnými juniory?
Když se na ně koukám, nejvýraznější tváří tam je bezesporu Bára Havlíčková, která sice ještě medaili z juniorů nemá, ale byla jí blízko. Loni se jí šampionát tolik nevydařil, ale já ji pořád považuju za nejvýraznější talent, pokud se s ní bude správně pracovat.
U ní se v posledních sezonách řešila váha, protože i kvůli zdravotním problémům hodně zhubla. Jak moc je pro běžkyni důležité, aby v závodě takzvaně měla odkud brát?
Je to hodně důležité. Hubnutí je takový moderní trend, ale u zimních sportů musíte být velmi opatrní. Je tam tenká hranice. Závodíte ve velmi studených podmínkách a zároveň je to silový sport. Na dálku jsem to viděla u Evky Vrabcové Nývltové, která v době, kdy zhubla, sice výborně běhala, ale na lyžích nebyla schopná zajet nic, protože jí odešla síla. Kvůli zimě si zase musíte vybudovat nějakou přirozenou tukovou vrstvu, abyste nepromrzli ještě před startem, když se vysvlečete.
Máte s tím vlastní zkušenosti?
Sama jsem jela závod, kdy bylo hluboko pod nulou, a vím, že to není jednoduché. Musíte být vysvlečeni v dresu pěkných pár minut před startem. A to jsem mívala té tukové vrstvy možná víc, než by bylo zdrávo. Ale je to zimní sport, musí se počítat s tím, že někdy holt bude i víc než minus deset.
Loni si z mistrovství světa juniorů přivezl stříbro Michal Novák. Co říkáte na něj?
Jsem na něj zvědavá, údajně měl hodně dobrou letní přípravu, tak snad se mu bude dařit i v sezoně. Pořád nechápu, co se dlouhodobě děje s jeho ségrou Péťou, která kdysi ukázala své možnosti. Tím, že už to jednou předvedla, tak to v sobě určitě má, jen je pořád nějaká taková zatažená.
Vidíte nadcházející sezonu z českého pohledu aspoň trochu optimisticky?
Uvidíme. Když se kouknou do složení reprezentace dál, je tam Kačka Razýmová. Ta přišla do týmu jako holka, která začala lyžovat až téměř jako dospělá, předtím dělala atletiku, a teď je z ní v podstatě jednička týmu. Jsem na ni v nové sezoně velmi zvědavá. Obecně nečekám úplné zázraky, ale pevně doufám, že to má nějakou vzestupnou tendenci a dočkáme se pěkných výsledků.
Kde se tedy stala chyba, že českým výběrům chybí výrazná tvář?
Mám pocit, že mladá generace sice chce dělat sport, junioři trénují, ale chybí jim podle mě to, aby tím sportem opravdu žili. Já jako mladá nedělala nic jiného. Kromě tréninku jsem se jen učila. Neměla jsem další život. Většina mladých si teď jen tak skáče z normálního života do trénování. Těch, kteří by tomu obětovali všechno, je hrozně málo.
Je to jen náš problém, nebo je to otázka celé evropské mládeže?
Myslím, že to je podobné všude ve střední Evropě, a proto nás ta Skandinávie takhle válcuje. V Norsku je lyžování jako náboženství. Z obrovské masy se ti talenti vždycky najdou, s námi to nejde srovnávat. Vím, že třeba v Rakousku jsou na tom stejně, tam se dětem taky nechce chodit na těžké tréninky. I v Německu marně hledají generaci, která tam byla za mé éry.
Lukáš Bauer o sobě tvrdí, že sám nebyl žádný velký talent, ale všechno si odmakal. Souhlasíte?
Ale byl. To je skromnost. Jenže zároveň za sebou měl ty obrovské tréninkové dávky. I já jsem už v juniorech trénovala strašně moc, když se podívám zpětně, tak snad ještě víc než pak, když jsem byla v reprezentaci. Taky to pro mě tehdy bylo jedno z nejbolestivějších období. A to je asi teď málokdo ochoten snášet. Bez toho to bohužel nejde.
Jak se to tedy dá změnit? Je potřeba zapojit víc trenéry, nebo se musí změnit už samotná výchova dětí?
Je těžké to paušalizovat. U mě to bylo o tom, že jsem byla sportovec, který měl parametry, měl ten dar. Kromě toho, že jsem byla ochotna do toho jít, měla jsem i vrozené dispozice. Taky musíte narazit na člověka, trenéra, který to ještě umocní. Já si neumím představit, že bych to, co jsem natrénovala, zvládla sama, bez trenéra. Já tehdy potkala Standu Frühaufa. Trenér z vás dostane těch sto deset procent. To vás pak posouvá.
